Inka Vostřezová

„Byla jsem tu zpátky a najednou mi volal sám Václav Havel, že by chtěl, abych přišla k němu na kafe, že by se mnou chtěl mluvit. Já ho osobně neznala, i když on byl v Americe, s Olgou jsem se sešla. Tu jsem doprovázela, dva dny jsem s ní jezdila do Los Angeles a tak různě. Ona byla velmi málomluvná. Sešla se s paní Bushovou, to byl tehdy prezident George Bush starší a jeho žena Barbara ji pozvala na čaj, a pak jsme také byly na čaji u paní Cheneyové, manželky Dicka Cheneyho, a protože jsem ji doprovázela, tak jsem jim také tlumočila. Olga byla velmi příjemná, i když byla rezervovaná, nebyla moc přívětivá, ale byla velmi slušná. No a najednou mi volali z prezidentské kanceláře, ale to už Olga nežila a on [Václav Havel] mi říkal, že by chtěl, abych k němu šla pracovat do kanceláře. Abych šla pracovat k Dáše. Ona to byla spojená kancelář. On byl hrozně slušnej, vždycky mi přišel podat ruku, třeba ve Španělském sále, když měl přijet německý prezident, chystala se výzdoba a já jsem se tam šla podívat, jak to dělají, on byl na druhém konci a přes celý Španělský sál šel, aby mi podal ruku. On byl úžasně slušnej. Musím říct, že se vždycky choval velice lidsky, velice slušně a byl milej. Já jsem u něj ráda byla v kanceláři.“

„Procesy jsme sledovali, protože jsme některé ty lidi znali a nevěřili jsme tomu, co slyšíme v rádiu. To byly nesmysly, co tam o sobě vykládali. My jsme některé ty lidi znali z emigrace, jako Evžena [Eugena] Löbla, ten byl dokonce jedním z vedoucích v dětském domově, kde jsem byla. Krásně zpíval. Byl to původem Slovák a zpíval ‚Já som bača velmi starý‘, to byla jeho oblíbená píseň. Mnoho z těch lidí naši znali a říkali už tehdy, že je to nesmysl. Ty rozsudky byly hrozný. Samozřejmě jsme z toho byli v šoku...“

„A potom právě, když takhle varovali otce, mě vzal za ruku, to byl od něj psychologicky myslím docela dobrý tah, a šli jsme na britskou ambasádu žádat o vízum. Ale tehdy jsme žádali o pracovní vízum. Nevím, kdo to otci poradil. Naši měli ještě pořád rumunské pasy, sice už prošlé, neměli československé občanství, a vím, že táta uplatil někoho na ambasádě, aby je prodloužili, aby platily. S těmi pasy šel k Miss Wellington, která zařizovala víza do Anglie. To už tu byli Němci. A v našem baráku se jeden mladý chlap najednou objevil v esesácký uniformě. Na jaře v devětatřicátým. My jsme šli v létě za tou paní Wellingtonovou a žádali jsme o pracovní povolení a vízum a dostali ho. Také pomohlo to, že jsme neměli československé občanství, protože tím oni byli zaplaveni a měli kvóty, ale Rumunů tady moc nebylo, kteří chtěli do Anglie. No a v devětatřicátým jsme jeli vlakem přes Německo do Anglie a to si pamatuju už jako malá holka, že když jsme přesedali z jednoho vlaku na druhý, myslím, že to bylo ve Frankfurtu, že tam už na některých těch čekárnách bylo napsáno ‚Juden verbotten‘. Tam jsme jenom přesedli z vlaku na vlak a pak jsme do Anglie pokračovali lodí.“

„Jednou přišel nějakej fízl za tátou a říkal: ‚Pane Vainstein, co vy tady ještě děláte? Vy jste Žid, a tohle jsou Němci. Koukejte odsud vypadnout!‘ Měl pravdu. A naši se začali okamžitě starat. Oni sice věděli, protože u nás často bydleli uprchlíci z Německa... Už tehdy. Jednu dvě noci u nás přespali. My jsme měli malej byt, bydleli jsme na Pankráci a měli jsme akorát pokoj a kuchyň. A společnou předsíň a koupelnu se sousedy. Uprchlíci z Německa byli většinou Židi, myslím, nebo komunisti nebo sociální demokraté, já nevím. Nechávali je přespat, v tom případě spali v mé posteli a já jsem spala na dvou k sobě složených křeslech. Asi v osmatřicátým roce se u nás objevila mladá slečna, sestra nějaké naší známé, která odjížděla do Ameriky, a ona žehlila a zpívala si anglickou písničku. To byla první anglická píseň, kterou jsem v životě slyšela. Zpívala: ‚Heaven, I'm in heaven, and my heart beats so that I can hardly speak.‘ A já jsem potom zjistila, že je to písnička z filmu Freda Astaira a Ginger Rogersové, kterou tam on zpívá.“