Marie Voznicová

„My jako mazačky jsme musely namazat všechno, co se točilo. Nejhorší byly pěchy, kterými chlapi pěchovali uhlí. Všecko se to muselo vyčistit. Fasovaly jsme čisticí hadry, kterým jsme říkaly pucvol. Zamést, vyčistit a namazat olejem. Kdyby chlapům nešlo s něčím pohnout, už by se po nás sháněli a nadávali by. Takže jsme musely všechno vyčistit a namazat. Když jsme ráno přišly do práce, všude bylo plno uhlí, tak jsme musely nejprve zamést. A jednou za týden jsme fasovaly olej. Říkaly jsme tomu tuk šmir. Měly jsme dvoukolák a dvě mazačky jsme na tom tahaly velké barely oleje. To bylo oleje a oleje. A musely jsme si to odnést opravdu daleko. Někdy nám muži pomohli, ale někdy, když neměli čas, jsme to po jednom schůdku pomalu vynesly.“

„My jsme byli s tátou v kině a začaly houkat sirény. Začala letadla lítat a střílet. Kino přestalo hrát, taťka mě vzal na ramena a utíkali jsme domů. Měli jsme to domů tak čtvrt hodiny a oni stříleli. A jak jsme přiletěli k domu, v zahradě stála velká auta a byli tam němečtí vojáci. Mamka plakala. Němci se na tu naši zahradu nastěhovali. A tak jsme tam s nimi žili. Mamka nesměla vařit, musela jenom přikládat. Udělali si na zahradě oheň a vařili eintopf, jak tomu říkali, a my jsme to s nimi museli jíst, to si pamatuji. Měli také marmelády a čokolády a vždycky nám dali. Pamatuji si, že to s nimi bylo v pohodě.“