The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Pavel Vranský (* 1921  †︎ 2018)

• narodil se 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou

• dětství prožil ve Frýdlantu n. Ostravicí, Bohumíně a Ostravě

• v roce 1939 odešel přes Polsko do SSSR

• vstoupil do čs. vojenské jednotky

• v roce 1941 odešel do čs. jednotky na Blízkém východě

• účast v bojích u Tobruku

• létal na amerických protiponorkových hlídkovacích letadlech

• po válce v ČSA

• v důchodu pracoval v ubytovacích zařízeních

• zemřel 24. června 2018

Strhávali jsme německé vlajky

Pavel Vranský se narodil 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou. Matka pocházela z rodiny notáře a vystudovala matematiku, otec byl inženýr chemie. Rodina zpočátku žila ve Frýdlantu nad Ostravicí, školu malý Pavel ale navštěvoval v Bohumíně a později v Ostravě. Bratr pana Vranského žije v Izraeli. Pavel Vranský navštěvoval reálné gymnázium, později se vyučil na mlékařsko-sýrařské škole. Jeho, jak on sám říká, pěkné mládí bylo přerušeno událostmi smutných let 1938–1939. Jelikož je židovské národnosti, po 15. březnu 1939 příliš neváhal a rozhodl se pro emigraci. V březnu 1939 byl studentem v Kroměříži. „Už po Mnichovu jsme mluvili s rodiči o tom, že druhá republika nám zdaleka nemůže poskytnout to, co ta první. Když jsme se s mými spolužáky 14. března dozvěděli, že Němci už obsazují Ostravu, vyrazili jsme do města, kde začala taková malá demonstrace. Místní Němci začali vyvěšovat prapory s hákovým křížem. My jsme je se spolužáky začali strhávat.“ Pan Vranský vzpomíná i na předválečné bitky s henleinovci, na zprávy o situaci v Německu, které jeho rodina získávala od německých emigrantů.

Do emigrace s chlebníkem

„Když jsem se v květnu 1939 jednou večer vracel na internát, čekal na mě v ulici kamarád a říkal mi, abych tam nechodil, že Němci už sebrali některé ty kluky, kteří strhávali vlajky. Já jsem místo školy sedl ihned, tak jak jsem byl, na vlak a jel jsem domů do Ostravy. Nešel jsem ale domů, nýbrž ke kamarádovi, jehož sestru jsem poslal k rodičům se zprávou, že se den poté pokusím překročit hranice. Maminka mi ještě poslala chlebník s jídlem, kabát, baterku a 1500 korun.“

Poslední shledání s matkou

Při útěku mu pomohla znalost horské krajiny. Ještě před odchodem naposledy spatřil svoji matku. „Díky tomu, že jsme jezdili v zimě často do Beskyd, jsem znal místní krajinu a tušil jsem, kudy asi bych měl přes hranice jít. Jel jsem autobusem do Ostravice, odkud jsem chtěl jet ke kamarádovi, který bydlel těsně u hranic. Tehdy jsem také naposledy viděl svoji matku. Když jsem odjížděl z Ostravy, stála na druhém konci náměstí a mávala mi. Později zahynula v koncentračním táboře.“

Kurník mi zachránil život!

Při noclehu u kamaráda jej před Němci prohledávajícími dům zachránila duchapřítomnost. „Dojel jsem k tomu kamarádovi, který mě u sebe nechal přespat. Dohodli jsme se, že mi s přechodem hranic pomůže jeho sestra, která měla povolení na tzv. ‚malý příhraniční styk,‘ protože chodila denně do Polska pracovat. Ubytoval mě v malé komůrce, kde jsem si oblečený lehl a usnul. Najednou, nevím, kolik už bylo hodin, se mnou začal někdo silně cloumat: ‚Vstávej, vstávej, musíš pryč! Němci prohledávají naše domy.‘ Vyskočil jsem, vzal si jen chlebník a kabát a chtěl utíkat na polskou stranu. Jak jsem ale otevřel vrátka, tak jsem zjistil, že na každém konci ulice stojí německé auto a do ulice svítí. Bleskově jsem branku zabouchl a běžel na druhou stranu zahrady k plotu. Když už jsem na plot vylezl, přijížděl z druhé strany německý motocykl. Seskočil jsem dolů a nevěděl, co mám dělat. Na druhé zahradě už jsem slyšel hlasy Němců. V tom jsem uviděl na dvorku kurník. Vběhl jsem tam, vylezl po žebříku pro slepice nahoru a zavěsil se rukama a nohama okolo střešního trámu. Němci prohledali celý dům, dokonce svítili baterkou i do toho kurníku, ale jen dolů na zem. Ke střeše, kde jsem visel já, naštěstí nikdo neposvítil, takže jsem to přežil.“ Útěk poté pokračoval druhý den brzy ráno.

Běh přes hranici

„Ráno v pět šla ta dívka do práce. Já jsem šel za ní. Přes hraniční potůček vedla lávka, u které bylo stanoviště německé pohraniční policie. Ona prošla na svoje povolení, já jsem šel asi 400 metrů dál. Když se pohraničníci dívali chvíli jinam, tak jsem vyběhl a přeletěl hranici. Tam na mne ona čekala, dala mi předem připravenou bandasku, abych vypadal jako horník. Dovedla mě na nádraží, koupila mi lístek na vlak a polské noviny, abych nevypadal nápadně. Dal jsem jí tenkrát 1000 z těch 1500 korun, co jsem dostal, aby se rozdělila ještě s bratrem.“

Chtěl jsem jít do války společně s otcem

Za krátký čas se Pavel Vranský sešel v Polsku i se svým otcem, který překročil hranice o několik dnů později. Společně se pak přihlásili do vznikající československé jednotky. „V čele odvodní komise seděl tehdy pplk. Svoboda. Otec mu řekl, ať nás buď odvede oba, nebo nikoho, abychom mohli zůstat spolu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl odveden jen já. Otci bylo v ten den přesně padesát, a tak mu řekli, že mu to nemůžou udělat.“

Po válce nedostanete trafiky, ale továrny!

Pan Vranský vzpomíná na poněkud naivní představy, které kolovaly mezi vojáky o době trvání konfliktu a poválečném uspořádání. „Postupně jsme se s jednotkou různě přesunovali. Jednou, to už vypukla válka, jsem během dne stál na stráži a viděl nějakého důstojníka, jak se baví s ostatními. Později jsem se dozvěděl, že to byl generál Prchala. Bavili se o tom, co bude po válce a jak dlouho bude trvat. Dodnes si pamatuji, jak říkal: ‚Kamarádi chystejte dárky, na Vánoce budeme doma. A tentokrát nedostanete trafiky, ale továrny!‘ No musím říct, že někteří tomu věřili.“ Tato odpověď se prý ještě dlouho v jednotce připomínala.

Svoboda mě málem připravil o otce

Otec pana Vranského i nadále usiloval o to, aby mohl sloužit se synem.„Když jsme se evakuovali před německou armádou, žádal můj otec Svobodu znovu o to, aby ho vzal s sebou. Ten mu to ale odmítl. Byli jsme na sebe s otcem dost citově vázaní, takže mě to velmi mrzelo. Tím víc, že v tom vlaku mohl jet téměř každý, jelo tam mnoho civilistů, žen, dětí i mnohem starších lidí, než byl můj otec. O něco později v Rusku jsem pak při raportu požádal Svobodu o slyšení. On mi ho udělil a já mu řekl, že si stěžuji na jeho počínání ohledně mého otce a že ho činím odpovědným za jeho život. Neřekl k tomu ani slovo, jenom čelem vzad a odchod. Po válce jsem ho pak ještě jednou potkal na nějakém setkání. Ihned, když mě viděl, ptal se na otce. Řekl jsem mu, že otec válku přežil a žije v Československu. Bylo vidět, že se mu ulevilo: ‚Ty kluku jeden, ani nevíš, jaký já měl kvůli tobě výčitky!‘“

Úkryt v kravských lejnech

Česká jednotka ustupovala před nacisty a vojáci se dostávali do přímého ohrožení života. „Během našeho ústupu jsme byli několikrát bombardováni. Jednou, to byl nálet velmi náhlý, jsem sebou bleskově plácnul na zem. Když letadla odletěla, zjistil jsem, že jsem celou dobu ležel v kravských lejnech. Musel jsem se pak skoro celý den čistit.“

Pronajímaly se i holínky

Celá jednotka přešla posléze na území kontrolované SSSR, kde byla na různých místech dál vojensky cvičena. „Bydleli jsme v táboře nedaleko jakési vesnice. Tam se dalo tehdy směnit takřka cokoli. U nás se kradly i erární deky a měnily se ve vesnici za jídlo. Jelikož bylo ale všude neuvěřitelné množství bláta, dalo se do vesnice jen těžko dostat. S námi byl na ubikaci nějaký svobodník Vinš, který měl parádní vysoké holínky, které nám na cestu do vesnice za peníze pronajímal.“

Unikli jsme homosexuálům

V roce 1941 se Pavel Vranský dostal jedním z posledních transportů k československým jednotkám na Blízkém východě. Vypravěč vzpomíná na rozpory mezi komunisty a těmi, kdo této ideologii nevěřili, ve Svobodově armádě. Transport ven ze Sovětského svazu proto řada vojáků vítala i z ideových důvodů. Počty odcházejících postupně narůstaly. „Když jsme se plavili do Haify, dostali jsme ještě s jedním kamarádem místa v podpalubí. Byl tam hrozný smrad, protože ta loď dříve sloužila k převážení ovcí. Šli jsme se podívat, jestli by se nedalo přespat někde na palubě. Tam nás ale zadrželi dva lodníci, že prý tam nemáme co dělat a že musíme dolů. Nabídli se ale, že mají přes noc službu a půjčí nám svoji kajutu. Rádi jsme souhlasili. Opravdu nás odvedli do prostorné kajuty, ale když odcházeli, tak nás zamkli. Bylo nám to hrozně divné, tak jsme drželi přes noc stráž, a když nám ráno přišli otevřít, vyrazili jsme dveře a utekli. Celou dobu se chovali tak nějak divně. Až později nám došlo, že to byli homosexuálové a chtěli si s námi pohrát.“

Záchrana shůry

Pavel Vranský se podílel na obraně Tobruku. Právě tam mu život zachránil doslova zásah shůry: „V Tobruku přišla jednou za čas ohromná bouře, která splavovala všechno, co jí přišlo do cesty. Po jedné takové bouři jsme byli vysláni na průzkum. Když jsme se vraceli, ustoupil jsem kousek z cesty a v tom jsem o něco zavadil. Italové měli tehdy nášlapné miny, které se spouštěly přetrhnutím provázku. Mina vždycky vyskočila asi 60 cm a explodovala v oblasti břicha a přirození. Zůstal jsem v tom horku stát jako přimražený, protože jsem si ihned uvědomil, že jsem právě přetrhl provázek od jedné takové miny. Zasyčela rozbuška a – nic. V tom dešti zvlhnul v té mině střelný prach, a tak neexplodovala.“

Víc než měsíc ve vzduchu

Po ukončení působení československé jednotky na Blízkém východě se Pavel Vranský přihlásil k leteckému protiponorkovému výcviku v USA a Kanadě. Ten úspěšně absolvoval a do konce války působil na letounu Liberator. „Prováděli jsme i šestnáctihodinové lety. Většinou jsme celou tu dobu jen koukali do vody bez žádného většího úspěchu. Celkem jsem spočítal, že jsem ve vzduchu strávil 935 hodin a 3 minuty. Dohromady je to asi 39 dní strávených ve vzduchu.“

Po válce

S liberatory po skončení války pan Vranský létal mezi Londýnem a Prahou, kdy upravená vojenská letadla sloužila jako dopravní stroje. Demobilizoval v roce 1946 v hodnosti rotmistra (nyní má hodnost majora), poté pracoval v ČSA jako překladatel z angličtiny, od 1. ledna 1948 létal na domácích linkách. Působil též v organizační funkci. V 55 letech jako zahraniční voják odešel do důchodu, s manželkou pořádal rekreační tábory a školy v přírodě v Jizerských horách (oficiálně jako uklízeč, neboť nesměl působit ve vedoucích funkcích). Je dvojnásobným nositelem Československého válečného kříže, trojnásobným držitelem medaile Za chrabrost, nositelem medaile Za zásluhy 1. stupně a jiných českých i britských vyznamenání. „Člověk musí svůj život řídit. Nelze jej jen přijímat tak, jak přichází. A musí mít někde kotvu. Většina mladých lidí dnes má v sobě něco jako kosmopolitismus, hranice v Evropské unii mizí, ale já mám dojem, že bez kotvy někde nelze žít. I když jsem měl tisíckrát možnost zůstat v zahraničí, nikdy jsem tam nezůstal. Člověk zůstane cizincem vždycky, když je v jiné zemi než ve vlastní.“