major Pavel Vranský

„Když jsme lítali v Severním moři, tak najednou byl květen 1945. My jsme lovili už na rádiu všelicos, moc letadel už nás neohrožovalo. Jednak jsme hledali ponorky, jednak jsme pouštěli zprávy do rádia. Najednou nějaká posádka, která taky byla ve vzduchu jako my na nějaké misi, s námi měla spojení a řekla, že v Praze je povstání. Tak jsme hned vyladili Prahu a slyšeli jsme to volání o pomoc. Vrátili jsme se na základny a všichni počítali s tím, že pojedeme Praze na pomoc. Zbrojíři přeškolovali, zbrojili kulomety, místo hlubinných pum montovali tříštivé pumy do letadla. Všechno možné se připravovalo a opakovalo. Tu první noc, z pátého na šestého, jsme celou noc stáli u letadla a čekali na povolení, abychom mohli vyrazit na pomoc Praze. To nepřicházelo, ani druhý den, ani třetí. Kapitáni se sešli a rozhodli, že poletí i bez povolení. Dokonce to šlo tak daleko, že někde už natáčeli motory, vrtule se už točily a najednou vyběhl velitel a že všechno zhasnout. A dozvěděli jsme se, že nemůžeme Praze letět na pomoc, že Britové to zakázali. A že když bychom se o to pokusili, tak že nás sestřelí vlastní, britské stíhače.“

„Když přišel Hitler v třiatřicátém roce, tak přes hranice, přes Ostravu a Bohumín přecházeli utečenci z Německa. A my jsme dávali k dispozici pokoj pro tyto pro utečence. A jelikož u nás někdy večeřeli, nebo jsme seděli pohromadě, tak jsme přesně věděli, co se děje v Německu. Antisemitská politika Hitlera a Národních socialistů nám byla známá. Dokonce si pamatuji, že jednou byl velký rozruch u nás, protože jednu noc u nás přespával Thomas Mann. To jsem se dozvěděl až později, jelikož tehdy jako mladej kluk jsem nevěděl, kdo to je. Ale později jsem se to dozvěděl a dovedl jsem to ocenit. Takže jsme se dozvěděli hodně podrobností a proto moje rodiče rozhodli, že jediná možnost, jak se tomu vyhnout i u nás, bude emigrace. Tak proto jsem odešel z kvinty a začal učení. Samozřejmě emigrace pro nás tehdy přicházela v úvahu hlavně do Palestiny, kde se měl tvořit Židovský stát. A jelikož bylo známo, že tam intelektuály moc nepotřebují, ale potřebují praktická řemesla, a že hlavně zemědělští odborníci jsou tam vítáni, tak jsem se začal učit v mlékárně celý mlékárenský provoz."

„Na Vánoce jsme dostali každý pět rublů. A my jsme těch pět rublů dali dohromady a koupili jsme si kotel a ještě ňáký hrnek, mýdlo a prali jsme košile. V zimě, venku. To byly přes třicet stupňů mrazy. Měsíc jsme to dělali a měli jsme jednotnou cenu jeden rubl za košili. Kdo chtěl, tak jsme pracovali, a za nějakou dobu takhle si vydělali. Trvalo to možná jenom tři neděle nebo měsíc. Měli jsme rozpraskané ruce ze zimy, museli jsme rozpouštět sníh. A tím jsme získali peníze, i když ne moc, takže jsme dvakrát třikrát šli do vesnice přilepšit si."

„Člověk musí manažovat život. Nelze akorát život brát tak, jak jde, automaticky, protože se člověk může dostat tam, kam nechtěl. To je jedna věc. To znamená vždycky přemýšlet o tom, jaký krok v tom životě udělá a nedělat ho bezhlavě. Za druhé musí mít někde kotvy. V dnešní době je taková situace, že většina lidí, zejména mladších, má v sobě něco jako kosmopolitismus, Evropská unie, hranice mizej, ale já mám takový dojem, že bez kotvy není možno žít. To moje krédo bylo: Já jsem se zde narodil, já jsem zde chodil do školy, pro tuto zem jsem bojoval, a i když jsem měl tisíckrát příležitost zůstat v zahraničí, nikdy bych v zahraničí nezůstal, protože jsem za tu dobu, co jsem byl za války, poznal, že přesto všechno zůstane člověk cizincem, outsiderem, když je v jiné zemi než ve vlastní."

„[V Orankách] v té jednotce byli taky předváleční komunisté a ti dost agitovali a snažili se získávat další lidi. A tam vznikl i takový ten rozpor mezi tou skupinou a těmi komunisty, protože ti v té době drželi v podstatě linii té Kominterny tehdejší. To jsme ovšem tehdy nevěděli, to víme dneska. Že jde o imperialistickou válku a že nemáme v té válce co dělat. A připravovali ty lidi, aby odešli a zůstali v tom Sovětském svazu někde pracovat."

„Já jsem 14. března v té škole obdržel telefonát od otce, kterej řikal, že právě překročili Němci hranice a obsazujou Ostravu a tamtu část, to už bylo čtrnáctého, a když jsem to slyšel, tak jsem řekl chlapcům ze třídy. Odebrali jsme se do města, kde začala taková demostrace lidí, protože to se rozneslo, věděli, že to přichází. Většinou dneska si lidi myslí, že Němci žili jenom v pohraničí. Ale Němci žili v různých městech po celé republice, a pokud sympatizovali s Hitlerem, tak tehdy už toho čtrnáctého, jelikož to věděli taky, vyvěšovali německé prapory s hákovým křížem."

„Jakmile jste za to zabral, tak to vylítlo. A to byly strašně nepříjemné miny, protože ono to vyskočilo asi tak do 60 centimetrů a ta zranění byla okolo břicha a přirození. No a jak jsem zabral, tak jsem zůstal strnule stát, jelikož jsem viděl a slyšel tu rozbušku, jak zasyčela – a nic. Tu minu jsme potom vyhrabali a já už nevim, myslim, že to právě bylo po těch deštích, takže navlhl ten prach, a ono to nevybouchlo. To bylo to jedno štěstí. Jinak tam spousta těch kluků byla zraněna nebo zařvalo."

„[Teď se dostáváme] do těch Oranek. Už jsem říkal, jaká tam byla budova – tam byl velký sál, jako jeviště, jelikož to byl ňákej kulturní dům. A tam byla sláma, rozvrstvená, ňáké deky jsme dostali nebo jsme měli, já už si nepamatuju, tak jsme si na to lehli. A poprvé v životě jsme se vzbudili škrábáním a všelijakým svěděním, a tak jsme zjistili, že máme vši. Tak jsme to začali vybírat a ukázalo se, že čím víc vybíráme, tím víc jich tam je. Tak to bylo poprvé. Další taková strašná věc v těch Orankách byla, že tam prakticky nebyly záchody a celé to okolí dost daleko bylo plné lidských výkalů, jelikož před náma tam byli polští váleční zajatci. Takže člověk musel strašně dávat pozor, kam šlape."