The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Vrbická (* 1934)

• narozena 17. ledna 1934 v Praze-Libni

• zažila dobu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha

• pamatuje si na bombardování Prahy na konci války v roce 1945

• strýc přežil šest let v koncentračním táboře Dachau

• účastnice všesokolského sletu v roce 1948

• místo studia šla pracovat do podniku Bratrství jako účetní

• v roce 1956 nastoupila do ČKD

• v roce 1968 maturovala na ekonomické škole

• signatářka prohlášení Dva tisíce slov

• v roce 1976 se vrátila do ČKD, pracovala jako vedoucí zaměstnaneckého oddělení

• v roce 1989 se účastnila demonstrací při sametové revoluci

„V mých pěti letech začala druhá světová válka. Moc potravin nebylo, rodiče se zkrátka starali, abychom neměli hlad,“ začíná své vyprávění Hana Vrbická, narozená 17. ledna 1934 v pražské Libni. 

Tatínek Karel Jiráček pracoval celý život jako slévač v ČKD, a to až do svých pětapadesáti let, kdy zemřel. Maminka Božena chodila pomáhat do domácností, například prát prádlo, a také uklízela, mimo jiné v Nemocnici na Bulovce. 

Hana má tři starší sourozence, bratry Josefa a Oldřicha a sestru Boženku, která byla po obrně prodělané v dětství částečně ochrnutá a měla potíže s chůzí. S rodinou doma bydlel ještě dědeček, takže jich v jedné místnosti bylo sedm.

Každé poledne hlásili jména popravených

Život za druhé světové války označuje Hana za ponurý, což umocňovala ještě povinnost zatemňovat. A ačkoli byla tehdy malá dívka, válečné události vnímala i tak. 

„Byl v nás takový neklid. To jsme vycítily i jako malé děti, že se něco děje, že se na ulici nesmí moc mluvit, protože tam chodili němečtí vojáci,“ popisuje. Její kamarádi z vedlejšího domu, kteří byli židovského původu, přišli o tatínka. „Najednou nebyl, odvedli ho a nikdy ho už neviděli. Takové útržky mi z dětství zůstaly,“ dodává pamětnice.

Podobně nelehké vzpomínky má Hana také na období května roku 1942, kdy došlo k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „To se v nás zase něco hnulo, že se něco strašného stalo. Pamatuju si, že každé poledne hlásili jména lidí, kteří byli popraveni. Vylepovali žluté plakáty, červená písmena, jména lidí, kteří byli popraveni,“ vybavuje si Hana.

Ty mě nepoznáváš?

S krutostmi války ale měla zkušenost i blízká rodina. Bohouš Štěpánek, manžel její tety z tatínkovy strany, přežil šest let v koncentračním táboře Dachau. 

„Z toho důvodu, že ho postavili k tomu, aby pálil mrtvé lidi. A protože to nikdo nemohl nebo nechtěl dělat, neměl k tomu přístup, tak tam vydržel celých šest let,“ popisuje pamětnice.

Když za nimi Bohouš, jak mu říká, po válce dorazil, rodina ho nepoznala. „Bydleli jsme v přízemí a někdo volá moji maminku: ‚Boženko!‘ Tak maminka vykoukla i se mnou, byla jsem zvědavé dítě. Stál tam někdo, koho jsme vůbec nepoznaly. A on říká: ‚Ty mě nepoznáváš? Já jsem Bohouš.‘ A neměl jediný zub, na hlavě téměř žádné vlasy, ale hlavně měl jizvy od toho, jak s ním v koncentračním táboře zacházeli,“ vypráví Hana. Důvod, proč byl strýc v koncentračním táboře, se rodina nikdy nedozvěděla.

Bombardování Prahy v roce 1945

Na Květnou neděli v roce 1945 má Hana vzpomínku jako na největší hrůzu, kterou kdy zažila. „Bylo pravé poledne, na sporáku doma maminka vařila knedlíky, jako dneska je vidím, jak tam poskakovaly. A zahoukaly akutní sirény,“ popisuje, když rodina najednou uslyšela velké rány.

„Pravděpodobně prachem, který vylétl vzhůru, se zaclonilo a byla tma jako o půlnoci. Opravdu černá tma, že nebylo vůbec nic vidět,“ vzpomíná na bombardování, které mělo tehdy za cíl zejména továrny v pražských Vysočanech.

Dům, ve kterém Hana s rodiči bydlela, neměl kryt, a tak se utíkali schovat do suterénu. „Seděli jsme na zemi, přikrytí kabáty, všechno bylo pokryté černým prachem, nedalo se skoro dýchat. Tenkrát mi bylo jedenáct let a pamatuji si, že jsem hrozně plakala a držela maminku,“ vzpomíná Hana. „To byla největší hrůza, jakou jsem za války zažila. Nikdy na to nezapomenu,“ dodává.

Konec druhé světové války

„To bylo něco tak nádherného, že na to nemám ani slov,“ vypráví Hana o konci druhé světové války. Tehdy jí bylo jedenáct let. „Jeden pán utíkal kolem našeho okna a křičel: ‚Jsou tady Rusáci!‘ Ale moje maminka mu rozuměla, že tady jsou skopčáci. To byli Němci. Tak nás sebrala a hnala nás na půdu,“ vypráví. Po cestě však maminka zjistila, jak to ve skutečnosti je, a rodina se začala radovat.

„Rusové byli špinaví, zaprášení, zpocení, byli to mladí kluci. A šťastní, že nás osvobodili. A my jsme byli ještě šťastnější, že je tady máme,“ popisuje Hana s tím, že lidé vojákům nosili, co mohli. Například její maminka uvařila hrnec čaje a donesla ho osvobozenecké armádě.

Právě se vracím z Hradu

Radosti z konce války ale zanedlouho vystřídaly nové strachy. Hana vzpomíná na 25. únor 1948, kdy z rádia slyšela hlas Klementa Gottwalda, jak hlásá: „Právě jsem se vrátil z Hradu.“

Tehdy jí bylo čtrnáct let, a jak říká, změny ve společnosti byly cítit ihned. „Kdo nesouhlasil s režimem, tak ho vyhodili z práce, zavřeli. Hodně lidí bylo zavřených,“ říká pamětnice.

Změny pocítila i v tělovýchovné jednotě, kam jako mladá dívka docházela. Komunistický režim totiž zakázal organizaci Sokol. Ve čtrnácti letech si ale ještě stihla zacvičit na všesokolském sletu, poté se účastnila spartakiády.

Návštěva mužů v kožených kabátech

V patnácti letech přemýšlela Hana o tom, kam půjde studovat. Původně chtěla být učitelkou v mateřské škole, ostatně už o prázdninách byla na praxi ve školce, na školu ale nakonec nenastoupila a našla si zaměstnání. Začala docházet do podniku Bratrství, kde se prodávaly potraviny či drogerie, a pracovala v účtárně.

V kanceláři, kde se počítaly dodací listy, měla kolegu Francisca ze Španělska. „A jednou se stalo, že přišli dva páni v kožených kabátech a Francisca odvedli. Zjistili, že tam sice pracoval, ale ještě měl nějaké styky, no zkrátka dělal něco proti komunistům. Tak ho odvedli,“ popisuje Hana.

Po nějakém čase jim ale Francisco poslal pohlednici. „Já jsem tu poštu přebírala pro šéfa a říkám: ‚Pane Vrba, přišel pohled od Francisca.‘ A takhle jsem s ním mávala. A šla nějaká soudružka, honem to chytila a říká: ‚Nemávej s tím. To nikdo nesmí vědět,‘“ popisuje Hana s tím, že Franciscovi se zřejmě podařilo utéct a poslat do práce pohled z ciziny. Režim se o tom nesměl dozvědět. 

Rodiče pamětnice byli po únoru 1948 v komunistické straně. Ale když její maminka zjistila, že se dějí věci, které, jak Hana říká, nebyly správné, tak vzala legitimaci a ze strany vystoupila. Tatínek, který byl dělníkem v ČKD, tam zůstal. Hanu před stranickou legitimací zachránil sport. Jako šestnáctiletá začala hrát házenou a o něco později volejbal, kterému se dokonce věnovala závodně až do svých šestapadesáti let. 

Setkání s manželem

V práci zůstala Hana do první mateřské dovolené se synem Pavlem, na které byla tři roky. Mezitím její manžel Ctibor Vrbický rukoval na povinnou vojenskou službu.

S manželem se seznámila ve Svazu mládeže, pod jehož hlavičkou se veškeré mládežnické aktivity za minulého režimu musely odehrávat. Vzali se 13. června 1953 v libeňském zámečku.

První syn Pavel se jim narodil v roce 1953, druhý syn Petr v roce 1965. Nadto vychovávali s manželem ještě dceru sestry Hany, která měla zdravotní komplikace po prodělání dětské obrny.

Manžel Ctibor byl vyučený v ČKD jako elektromechanik a pracoval tam celý život. V roce 1987 se dostal například do Nigérie, kde půl roku pomáhal v tamních závodech.

Václav Havel prezidentem

V roce invaze vojsk Varšavské smlouvy už pamětnice měla tříletého mladšího syna. Když s ním jela po ulici v kočárku, vzpomíná na to, jak na ně vojáci mířili zbraní. O emigraci ale Hana s rodinou nikdy nepřemýšlela.

„Nikdy jsme necestovali, čili jsme o tom neměli ponětí. A jsme takoví vlastenci, že bychom nikdy neodešli,“ vysvětluje. Pamětnice však neváhala a podepsala prohlášení Dva tisíce slov.

V této době se také rozhodla dodělat si maturitu, tři roky absolvovala ve večerní škole a dva ještě dálkově. V roce 1968 odmaturovala.

„S příchodem sametové revoluce v roce 1989 došlo na velkou euforii,“ vzpomíná Hana. I s rodinou podle svých slov velmi fandili Václavu Havlovi. „Dokonce jsem ho potkala a já mu říkám: ‚Určitě budete prezidentem,‘“ dodává pamětnice na závěr.