Hana Vrbická

* 1934

  • „Jinak na tom našem dětství se tolik neměnilo, protože v Praze byl jakoby klid. Až na květen 1942, kdy byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. V nás se něco hnulo, že se něco strašného stalo. Pamatuju si, že každý poledne hlásili jména lidí, kteří byli popraveni. Strašně lidí. Jen si vezměte Lidice, to všechno znáte z vyprávění nebo z knížek. Vylepovali žluté plakáty, červená písmena, lidí, kteří byli popraveni. Strašné popravy se konaly, strašně lidí umřelo, takže v nás dětech zase taková hrůza podvědomá, i když jsme nevěděly přesně, jak to bylo, co to bylo.“

  • „Tatínek měl sestru a ta byla vdaná. A ten její muž byl v tom koncentračním táboře. Byl v Dachau a udržel se tam celých šest let z toho důvodu, že ho postavili k tomu, aby pálil mrtvé lidi. A protože to nikdo nemohl nebo nechtěl dělat, neměl k tomu přístup, tak tam vydržel celých šest let. A pamatuju se po té válce, jsme bydleli v přízemí, někdo volá moji maminku: ‚Boženko!‘ Tak maminka vykoukla i se mnou, jsem byla zvědavé dítě. Stál tam někdo, koho jsme vůbec nepoznaly. A on říká: ‚Ty mě nepoznáváš? Já jsem Bohouš.‘ Jmenoval se Bohouš Štěpánek. A neměl jediný zub, na hlavě téměř žádné vlasy, ale hlavně tam měl jizvy od toho, jak s ním asi zacházeli v tom koncentračním táboře.“

  • „Na Květnou neděli, to bylo v roce 1945, to byl největší nálet, který jsem zažila. Bylo pravé poledne, na sporáku doma maminka vařila knedlíky, jako dneska je vidím, jak tam poskakovaly. A zahoukaly sirény a takový akutní, ty akutní sirény byly. A normální nálet byl jenom málo přerušovaný. Ale tohle akutní bylo rychle, rychle. A najednou jsme slyšeli hrozný rány, říkali jsme, pravý poledne, rány, slunce, které svítilo, bylo docela hezky, se pravděpodobně tím prachem, který vylítl vzhůru, se zaclonilo a byla tma jako v půlnoci. Najednou v pravý poledne byla tma, opravdu černá tma, že nebylo vůbec nic vidět. To jsme se tenkrát dozvěděli, bombardovací letadla letěly na Vysočany, na fabriky. Ale údajně si to prý spletly a bombardovaly Střížkov.“

  • „V kanceláři, kde jsme počítali dodací listy, jsem měla kolegu, takový drobný člověk, byl to Španěl, jmenoval se Francisco Arias de Sanchez. A jednou se stalo, že přišli dva páni v kožených kabátech a toho Francisca odvedli. Zjistili, že on tam sice pracoval, ale ještě měl nějaké styky, no zkrátka dělal něco proti komunistům. Tak ho odvedli, všichni jsme se hrozně divili, co se stalo, to jsme se dozvěděli až později. A za nějaký čas, možná za dva za tři měsíce, přišel pohled. A já jsem tu poštu přebírala pro toho šéfa, u kterýho jsem seděla, a říkám: ‚Pane Vrba, přišel pohled od Francisca.‘ A takhle jsem s ním mávala a šla nějaká soudružka, honem to chytla a říká: ‚Nemávej s tím. To nikdo nesmí vědět.‘ Jemu se pravděpodobně podařilo utéct a poslal nám pohled, už nevím, z které ciziny.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.12.2021

    (audio)
    duration: 01:28:04
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Určitě budete prezident, řekla Václavu Havlovi v roce 1989

Hana Vrbická na snímku z roku 1952
Hana Vrbická na snímku z roku 1952
photo: Archiv Hany Vrbické

Hana Vrbická se narodila 17. ledna 1934 v Praze-Libni, pochází ze čtyř sourozenců. Má bratry Josefa a Oldřicha a sestru Boženku, která byla po obrně prodělané v dětství částečně ochrnutá. Když jí bylo pět let, začala druhá světová válka, zažila dobu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha i bombardování na konci války v roce 1945. Manžel její tety přežil šest let v koncentračním táboře Dachau, kde pracoval jako spalovač mrtvol. Při osvobozování Prahy v roce 1945 jí bylo jedenáct let. Hana cvičila v Sokole, účastnila se všesokolského sletu v roce 1948 a poté byla organizace zakázána. Chtěla jít studovat, aby mohla učit v mateřské škole, nakonec ale začala pracovat v podniku Bratrství. S manželem Ctiborem se vzali 13. června 1953, první syn Pavel se jim narodil v témže roce. Na mateřské dovolené zůstala tři roky, mezitím odešel její manžel na vojnu. V roce 1965 se manželům narodil druhý syn Petr. O tři roky později si dodělala maturitu na ekonomické škole. Podepsala prohlášení Dva tisíce slov. Při sametové revoluci v roce 1989 se účastnila demonstrací a pochodů Prahou.