Hana Vrbická

„Tatínek měl sestru a ta byla vdaná. A ten její muž byl v tom koncentračním táboře. Byl v Dachau a udržel se tam celých šest let z toho důvodu, že ho postavili k tomu, aby pálil mrtvé lidi. A protože to nikdo nemohl nebo nechtěl dělat, neměl k tomu přístup, tak tam vydržel celých šest let. A pamatuju se po té válce, jsme bydleli v přízemí, někdo volá moji maminku: ‚Boženko!‘ Tak maminka vykoukla i se mnou, jsem byla zvědavé dítě. Stál tam někdo, koho jsme vůbec nepoznaly. A on říká: ‚Ty mě nepoznáváš? Já jsem Bohouš.‘ Jmenoval se Bohouš Štěpánek. A neměl jediný zub, na hlavě téměř žádné vlasy, ale hlavně tam měl jizvy od toho, jak s ním asi zacházeli v tom koncentračním táboře.“

„Na Květnou neděli, to bylo v roce 1945, to byl největší nálet, který jsem zažila. Bylo pravé poledne, na sporáku doma maminka vařila knedlíky, jako dneska je vidím, jak tam poskakovaly. A zahoukaly sirény a takový akutní, ty akutní sirény byly. A normální nálet byl jenom málo přerušovaný. Ale tohle akutní bylo rychle, rychle. A najednou jsme slyšeli hrozný rány, říkali jsme, pravý poledne, rány, slunce, které svítilo, bylo docela hezky, se pravděpodobně tím prachem, který vylítl vzhůru, se zaclonilo a byla tma jako v půlnoci. Najednou v pravý poledne byla tma, opravdu černá tma, že nebylo vůbec nic vidět. To jsme se tenkrát dozvěděli, bombardovací letadla letěly na Vysočany, na fabriky. Ale údajně si to prý spletly a bombardovaly Střížkov.“

„V kanceláři, kde jsme počítali dodací listy, jsem měla kolegu, takový drobný člověk, byl to Španěl, jmenoval se Francisco Arias de Sanchez. A jednou se stalo, že přišli dva páni v kožených kabátech a toho Francisca odvedli. Zjistili, že on tam sice pracoval, ale ještě měl nějaké styky, no zkrátka dělal něco proti komunistům. Tak ho odvedli, všichni jsme se hrozně divili, co se stalo, to jsme se dozvěděli až později. A za nějaký čas, možná za dva za tři měsíce, přišel pohled. A já jsem tu poštu přebírala pro toho šéfa, u kterýho jsem seděla, a říkám: ‚Pane Vrba, přišel pohled od Francisca.‘ A takhle jsem s ním mávala a šla nějaká soudružka, honem to chytla a říká: ‚Nemávej s tím. To nikdo nesmí vědět.‘ Jemu se pravděpodobně podařilo utéct a poslal nám pohled, už nevím, z které ciziny.“