The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vrhelová (* 1929)

• narozena 21. 10. 1929 v Albrechticích na Šumavě

• vidí na vlastní oči soužití Čechů s Němci, předválečné konflikty, zábor pohraničí

• otec zatčen a vězněn gestapem, poté povolán na nucenou práci

• sleduje život ve válečných letech, osvobození a zacházení s poraženými Němci

• za války je nuceně nasazena v Říši, odkud ale utíká, cestou zažije nálet na Norimberk

• většinu života stráví jako vedoucí kina v Sušici

Marie VRHELOVÁ

Nejhorší bylo, když se pálily české knížky

„Moje krásné dětství skončilo 24. listopadu 1938, kdy nás zabrali Němci. Tahle louka před námi byla plná. Velká sláva. Pochodovali sem s těmi jejich bubny, přišli z Kašperských Hor, z Dlouhé Vsi, z celého okolí. Tady kousek nad námi byla slavobrána, za vsí byla také jedna, tady vzadu další… No, a naši albrechtičtí Němci jásali…“

Tak vzpomíná paní Marie Vrhelová na chvíle, které se jí nesmazatelně vryly do paměti.

Narodila se 21. 10. 1929 v rodině dělníka Františka Kellermana v Albrechticích, nedaleko Sušice. Spolu s dvěma staršími sestrami prožívaly dle jejích vzpomínek až do pochmurného podzimu roku 1938 takřka idylické dětství. Spolu s velkou celoživotní kamarádkou Hermínou Scheinostovou ze sousedního statku, na jejíž rodině se tato divoká epocha také vyřádila, zažila rovněž spoustu více či méně příjemných příhod.

Začněme jejich osudy podle bohatých vzpomínek paní Vrhelové sledovat. V meziválečném období prý bylo soužití Čechů a Němců celkem poklidné, ostatně stejně jako podle vzpomínek řady dalších Šumaváků, které jsem dosud zaznamenal. Na rozdíl od těch předchozích, kteří většinou žili v buď převážně českém nebo naopak německém živlu a do vzájemného styku přicházeli spíše zřídka, v tomto koutu Šumavy žili Češi a Němci pohromadě. Přesněji řečeno vedle sebe. V Albrechticích tehdy žilo kolem čtyř set Čechů a kolem dvou set Němců. Žili ale především v poměrně uzavřených, národnostně vymezených komunitách, které se stýkaly spíše formálně. Až do vypjatého předválečného období však prý vedle sebe žily bez konfliktů.

Jak začali Němci vystrkovat růžky

„To soužití s Němci bylo normální. Nebyly žádné hádky, nic. Jen jsme se nestýkali. Češi si založili vlastní hasičský sbor, náš tatínek byl jednatelem, a Němci si založili také svůj. Do roku 1918 tady byla německá škola, vyučovalo se německy. Byl tady pan farář Vlk. Mše svaté byly česky, potom německy, nebo obráceně. Soužití dobré. Ale potom, když, to začal Henlein, začali Němci vystrkovat růžky. Pan farář Jarolímek, který sem byl dosazen po panu faráři Vlkovi, chtěl, aby bylo všechno české. I když musel také sloužit mše svaté i německy. Ale šlo to. Nevyvolávali rvačky. Ale například vždycky, když měli čeští hasiči ples, tak hořelo ,u Fínů‘, jmenovali se Princovi, bylo to na samotě, a vždycky tam hořela stodola. Ale vždycky byla dobře pojištěná. A ti Princovi se hlásili k Němcům. Když začal ten Henlein, někdy v letech 1933–1934, spousta Němců z Albrechtic se nechala vypsat z katolické víry a dali se k evangelíkům. Byla sem dosazena německá ,industriálka‘ přímo z Berlína, bydlela tady za náma v ,Kozím rohu‘, u Wagnera, my jsme tam říkali u Matesů, a ta vedla německou mateřskou školku. A ti Němci se tam začali scházet a kout různé pikle.“

Potom už přituhovalo stále víc. Objevila se například vrata české hasičské zbrojnice počmáraná hákovými kříži, stížnosti na faráře Jarolímka, že se nechová k Němcům korektně, nakonec došlo k jeho přeložení… Dospělo to až k obsazení Albrechtic, stejně jako celého pohraničí. Paní Vrhelová si z pochopitelných důvodů pamatuje řadu událostí té doby zcela zřetelně. Nechme ji tedy vyprávět.

Zuby jako perly

„Čtyřiadvacátého nás Němci zabrali a šestadvacátýho přišlo pro tatínka gestapo a odvedli ho. Náš tatínek měl zuby jako perly, ale když se vrátil, zbylo mu pár zubů. Byla to zlá doba. Tam právě skončilo moje dětství, protože už zůstávaly jen slzy a strach. Tak tatínka odvezli na Kašperské Hory… Náš tatínek při záboru vůbec nebyl doma. Byl v Sušici, vyřizoval si tam prodloužení zaměstnání, zřejmě to už ale nešlo. To ráno při snídani maminka říkala: ,Tati, dneska nikam nechoď! Mně se zdálo, že jsi dělal na prazích nejšle a měl jsi na sobě sváteční šaty. Mám strach, aby se ti něco nestalo.‘ Než bylo deset hodin, tak se jí sen vyplnil. Přišli pro něj albrechtičtí ordneři. S páskou na ruce, pušky… Stáli jsme hlavou ke zdi, propichovali nám… My jsme měli seno na půdě, tak propichovali to seno, prohledali všechno. Jeden pán měl dlouhý kožený kabát, klobouk měli oba, ten jeden měl takové zelenavé sako… Já to vidím úplně před očima a chtělo by se mi plakat. Tatínek něco říkal mamince německy, potom řekl: ,Maminko, děti, já jdu s nima, nevím, kdy přijdu.‘ Já jsem začala křičet: ,Tati, tati!‘ Dostala jsem facku, že jsem druhou vzala o zeď, měla jsem rozbité čelo.

Tak tatínka odvedli a vrátil se nám někdy začátkem dubna. Ale hned po Velikonocích musel jít na práci do Německa. Byl v Geislingen (an der) Steige, u firmy, která opravovala železniční tratě apod. Na dovolenou přišel až na Vánoce, to měl čtyři dny volna. Ale jakmile přišel, musel se hlásit v Dlouhé Vsi na policejní stanici. Potom přišel zase až v létě, na týden. Nakonec se s tou firmou dostali až do Ruska.“

Všichni albrechtičtí dobráci

„Když tatínka zavřeli, tak šla maminka prosit k Šimonům. To byla také smíšená rodina. Tak tam šla prosit, jestli by nevěděli, kde tatínek je. A on ji vykop’. Nakopal jí a vyhodil ji ven. To byl zlý člověk. Jinak kdo byl kovanej Němčour, tak to byl Leo Hrádek, ten se s nikým nebavil, to byla prostě nadrasa. Jestli někomu škodil nebo ne, nevím. Ale když byli pro tatínka, tak tam byl, s puškou. Pak tady bydlel nějakej Modl vedle nás, ten tam taky přišel. Měli pásky na rukách, byli tady na louce, jako kdyby byl tatínek nějaký zločinec, chtěl je zabít nebo co.“

Deutschland über alles

„Když nás Němci zabírali, tak ta louka tady byla plná. My jsme seděly na zápraží. Tatínek doma nebyl. Přilítla Hermína, měla plné ruce sladkostí, lízátka a podobně a dávala mi cucavej špalek. Tak jsem si vzala a povídáme si a řehtáme se. A přišla jedna paní, oblečená za sestru Červeného kříže a říká česky mamince: ,Pošli tam alespoň ty děti, dolů.‘ Ony se znaly z práce, když maminka ještě za svobodna dělala v Sole. Tak maminka říkala: ,Holky, jděte tam, dolů.‘ Hráli hymnu Deutschland über alles. Všichni zvedli ruce, my jsme se řehtaly. S Hermínou jsme na sebe koukaly, culily jsme se. Ona rozuměla, ale copak věděla, že je to hymna? A teď přišla stará Hanzinka, ti bydleli tady ve vsi, každou nás chytla za levou ruku a dala nám je nahoru. Tak my jsme stály a levou rukou jsme zdravily hymnu. My jsme z toho měly legraci. Protože potom, když už to bylo ve škole a musely jsme zvedat pravici, tak jsem si to teprve nějak uvědomila.“

Ve škole bylo vůbec „veselo“. „Německé děti, které chodily do školy do Milčiček, německy neuměly zrovna tak jako my. Ony hovořily dialektem a ve škole se mělo mluvit spisovně. Číst neuměly, to bylo koktání… A to už byla třetí třída. Tak já jsem měla na vysvědčení šestky. Německé děti měly pětky a my, české děti, jsme měly šestky. Krásné vysvědčení to bylo.“

Nic, normálka...

„Potom verbovali do toho Hajot^[1], děvčata i chlapce. Měli jsme jít na prohlídku do Kašperských Hor. Všechny děti se hlásily, já ne. Tak se ptala… Byli tady sušický, taky mezi nimi Jůzová, co se dali k Němcům, hned jak přišli, tak se ptá, proč ne. Tak jsem jí řekla, že proto, že nám zavřeli tatínka. Tak mne škrtli. Přišla jsem domů, nic jsem neříkala a šla jsem běhat s Hermínou. Oni měli statek a tam bylo skrývaček a všeho možného, mohly jsme řádit. Ona také musela vařit brambory pro prasata, takže jsem jí musela pomáhat. Ale i večeři, polévku a tak, tak jsem jí pomáhala a byly jsme spolu. No a přijdu domů a maminka celá vyděšená… To už Anežka, moje nejstarší sestra, byla také nasazená v Norimberku a Milka ještě chodila do školy, ta chodila poslední rok. Tak maminka říká: ,Mařenko, pojď sem. Co bylo ve škole?‘ A já: ,Nic, normálka.‘ A ona říká: ,Hele, říkala mi Kůsová, co jsi povídala, když tě chtěli zapsat do toho spolku. Už to neříkej, ať nás ještě někde netahají kolem toho.‘ Mně to nic neříkalo. Přesto, maminka potom navečer ještě šila, tak se ptám, co to bude, až to bude. Protože maminka mi to obkroužkovávala. Tak mi řekla, že kdybych musela do Kašperských Hor na tu prohlídku, tak abych měla hezkou košilku. Já ale říkám: ,Mami, ne.‘ A nešla jsem. Nikdo mě nedonutil. Prošlo to.“

Hitlerovy vatry a zachráněná školní kronika

„Víte, co to bylo, když měl Hitler narozeniny?! To bylo hned v dubnu 1939. To byly vatry! My jsme tam museli jít. Ty vatry se dělaly Na roku, v Rockým lese, tak aby byly vidět do Sušice. Ale víte, co bylo nejhorší?! Naše maminka nám hodně četla. Ve škole byla knihovna, na faře byla knihovna. Tak si maminka půjčovala knížky a, nevím, jak holkám, protože ty už uměly číst samy potom, ale hodně, hodně nám četla. A hrozný bylo, když se potom pálily české knížky. To bylo strašné. To bylo tak něco… To skutečně bolelo srdce. A nesměli jsme na to sáhnout. Já jsem pak přišla do třídy, jestli jsem si šla pro tašku nebo pro co, já nevím, a na stole ležela velká kniha, otevřená. A zrovna na té stránce byla fotografie, když se sázely čtyři stromky. Nahoře v lese, čtyři lípy. Teď je to celé les a ze školy jen penzion. Tehdy to bylo všechno holé, to byly dráhy, plné brusinek. A do čtverce se tam vysazovaly ty stromky. A já jsem hned věděla, viděla jsem tam naši Milku, že je tam vyfocená, tak jsem milou knížku sebrala do tašky, to se nosily takové hadrové tašky s kruhama, a přinesla jsem ji domů. Ukazuji jí mamince a ta říká: ,Jé Mařenko, ty máš školní kroniku!‘ Tak u nás byla celou válku, potom v ní pokračoval můj nastávající švagr a poslední záznam byl od pana řídícího Kuchyňky a od pana učitele Homolky. Tak je tam, i jsem tam zapsaná, že Mařenka přinesla kroniku, a kronika je uložená v sušickém muzeu.“

Nerada na to vzpomínám!

Ani Marie nebyla ve válečných letech ušetřena služby v Říši. Působila v roli vychovatelky v rodině na Špičáku, později se stěhovala do stáčírny piva v Kolbergu. Vzpomíná, že materiálně nijak nestrádala, ale stesk po domově ji soužil.

„Tak jsem se jednoduše sebrala a jela domů. Z Kolbergu jel vlak na Norimberk. Tam byl právě nálet. Tak kam šel proud, šla jsem taky. Tam se rodily děti, tam proklínali, tam se modlili, tam plakali, byli by se tam snad i prali. Byly to převážně ženské, všech možných národností. Když nálet skončil, tak jsem se doptala, kudy na hlavní nádraží. To ale bylo rozbité, tak se muselo jít až na Dutzendteich, tam to bylo taky rozbité, tak se muselo zase zpátky, pěšky. Až tam přistavili vlak, který jel na Plattling. Já jsem se tam chytla jedné paní. Ona měla dva kufry, pocházela z Zwieselu. Tak jsem jí nesla jeden ten kufr, já jsem neměla nic. V Regensburgu na nádraží mi koupila dva buřtíky a pět brambor na loupačku. To bylo moje jídlo za tři dny, které jsem jela domů. Mezi Plattlingem a Straubingem jsme navíc musely jít třicet kilometrů pěšky. Nerada na to vzpomínám!“

To je válka

Zbytek války již přečkala doma, byť ilegálně, což například znamenalo, že nemohla dostávat potravinové lístky. Skromné rodinné hospodářství je ale naštěstí uživilo. I zde však bylo znát, že je válka.

„V Milčicích byl Polák, osmnáctiletej chlapec, u nějakého Prince. A tehdy se říkalo, že ten toho Poláka tak ztloukl, že zůstal v bezvědomí, a potom ho hodil do studny. Takhle to lidé říkali. A toho Prince potom na konci války přivedli k albrechtické hospodě. Viděly to kamarádky, já jsem přišla trochu později. Měli prý na sobě civilní oblečení, pásky na rukách a pušky a mluvili polsky. Andreas Winter popisuje, že ho utloukli Češi. Ale nebyla to pravda, byli to Poláci, kteří sem byli za války zavlečeni na práci. Bylo jich sedm nebo devět, teď si nepamatuji přesně. Ale viděla jsem je, když odcházeli. Zavřeli ho v té hospodě do sklepa. Ten hospodský k tomu zřejmě svolil, protože se bál. Jinak by to zřejmě neudělal, považovala jsem ho za dobrého člověka. A ten Princ se tam potom oběsil.“

Stříbrní ptáci

Ani na konec války nemá paní Vrhelová pouze hezké vzpomínky. Euforie z konce války a osvobození byla občas zkalena tragickými událostmi.

„To byl ten poslední nálet. Šli jsme o Vánocích 1944 z kostela, takový krásný den. A teď zrovna takhle letěla letadla. Celá letka takových stříbrných ptáků. My jsme měli takovou radost, že letí letadla, že letí pomoc… Jen maminka věděla své. Ta letadla letěla na Plzeň. Až sem bylo slyšet to bouchání.“

Parchante, co tu chceš?!

Tragický a příznačný pro tuto dobu byl i osud rodiny Mariiny nejlepší kamarádky Hermíny.

„No a vidíte, statek. Za války, co se tam přiživovalo lidí, nahoře u Hermíny, u Scheinostů. Záviděli ale panu Scheinostovi ten majetek. Tak po válce ti Češi, co od něj za války leccos měli, Pretl a další, s kvérem na rameni… Šli jsme na májovou, já jsem nevěděla, co se děje. Byly jsme prostě tři holky doma a žádná jsme to nevěděla. Tak jdeme na tu májovou, která tehdy bývala v sedm hodin, a nahoře, tak jako lítali Němci, tak teď lítali ti Češi, kterým se vedlo za války dobře. No a já měla ve zvyku zajít pro Hermínu. Maminka tenkrát několikrát za to odpoledne říkala: ,Co bude s Hermínou? Ještě dneska nepřišla.‘ No a já jsem nevěděla, tak říkám: ,Nevím.‘ Tak jdu tam k ní, jeden muž mi ale zastoupil cestu a říká: ,Parchante, co tu chceš?‘ Já říkám: ,Já nejsem žádnej parchant, já jsem…‘ Představila jsem se mu. ,Copak mě neznáte?‘ A jak jsem se tam chtěla vecpat, do těch vrátek, tak mě nepustil. Jenže já to tam všechno znala. S Hermínou jsem se znala od tří let a byla jsem tam jako doma. Tak jsem to oběhla z druhé strany, vběhnu tam do těch zadních vrat, tam nikdo nestál, a vidím, jak tam tlučou Hermíny otce. Stáli tam obrácení ke zdi, všichni tři. Hermína, maminka a tatínek. Tatínek byl samá krev. Tak to jsem viděla na vlastní oči.“

Pozor na diverzanty

Přesto radost z osvobození a konce války byla obrovská. Navíc většina Čechů v kraji měla práci v jednom ze sušických závodů, v SOLU nebo PAPu. Zde typický osud ovšem potkal německé sousedy. Putovali do sběrných táborů a potom do Říše, do které před pár lety někteří z nich tolik chtěli. Provázely to někdy podivné situace jako například tato: „Když tuhle chaloupku naši v roce 1947 kupovali… Chtěli původně přistavovat nahoře, přistavět a dát novou střechu. Ale okres jim to nedovolil, že je tady prázdných objektů dost. Tak se přestěhovali sem dolů. A potom, když chalupa nahoře zůstala prázdná, tak ji museli naši zbořit, aby se tam neschovávali diverzanti. Ale copak tady by dělali diverzanti...?“

Chodím po Moskvě

Marie se brzy vdala a odstěhovala do Sušice, kde nakonec získala práci vedoucí tamního kina. Vzpomíná na řadu bizarních, komických a tragikomických událostí, které za mnoho let na tomto místě zažila. Sama se pro svoje nadšení a vynalézavost časem stala takřka sušickou legendou.

„Pravidelně, vždycky v listopadu jsme dávali Festival sovětského filmu. To se hrálo hodně pro děti, školní představení. Ale hezký filmy. Jednou tady byl ruský velvyslanec Janšin. My jsme právě dávali Chodím po Moskvě. Ten film byl propadák. Ale dobře, zahajoval se Festival sovětského filmu… Nějaký chytrák si vymyslel, jaký je to psychologický film, třeba jako Slunko v síti. To ale mělo něco do sebe, tenhle nic. Lidi už byli v hledišti, měla jsem jich tenkrát, to si pamatuji, dvaasedmdesát, na zahájení toho festivalu. To mi ještě vyslaly závody, dávala jsem vstupenky do Papu a do Sola. ROH to zakoupilo, tak přišli. Najednou se otevřou dveře, v nich človíček, s ním ještě jeden… Říkala jsem si, jsi Slovák nebo Rus?... Ale nedala jsem na sobě nic znát. Přešel to předsálí a představil se mi jako atašé Janšin. A ptá se, kolik máme lidí. Tak jsem ho poslala podívat se do hlediště. Za chvíli vylítl jak kohout a povídá: ,Jak to, že dáváte Chodím po Moskvě? U nás ten film naprosto propad. Ten se dával v Arbatu tři dny a byl pryč.‘ Tak jsem mu vysvětlila, že to nedělám já, ale vedení Ústřední půjčovny filmů. Já jsem na sobě nic nenechala. A film se přestal promítat.“

Všechny dobré rodáky ihned odešlete…

„V osmašedesátým roce, to se to tak uvolnilo… To byly všechny filmy… To bylo Ucho, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti… Různý tyhle filmy, které se daly jednou, a vícekrát se neuváděly. Já to všechno odehrála, i potom, když už se stahovaly. Programistky z Plzně a z Prahy mne varovaly: ,Hele, dostaneš ten film, ale může se ti stát, že ti přijde takový telegram… Dávají ti telegramy do schránky nebo přímo do ruky, podepsat?‘ Já říkám: ,Do schránky, to mám s nimi ujednáno.‘ Tak říkají: ,Tak je to dobrý. Takže se do té schránky nedívej. Kdybys tam měla telegram. Jdi se tam podívat, až to odehraješ.‘ Tak já jsem třeba hrála v osm, v půl jedenácté znova, a nakonec ještě v půl jedné. Takže já jsem ten film odehrála ještě ten večer. A kdyby něco, tak jsem vyzvedla telegram ze schránky až ráno. A nebo, co jsem tenkrát dělala. Měla jsem tenkrát film Osm set mil po Amazonce, krásný film! Taky už byl zakázaný, dodnes nevím proč. A zase jsem dostala takový telegram. Ten film jsem odehrála, ale nemohla jsem vykazovat ta představení. Tak jsem je vykázala na ruský film a bylo to. A jak ty telegramy zněly? Třeba: ,Film Všichni dobří rodáci odešlete ihned na sklad Praha!‘“

Soudruh děkan

Vlastní aktivitou paní Vrhelová pro sušické kino zajistila i předpremiéru na Šumavě natáčeného, ideologicky tendenčního, přesto dnes již legendárního filmu Král Šumavy.

„Na tu předpremiéru Krále Šumavy jsem chtěla do sálu nějakou dekoraci, zeleň. Kytky by se vpředu na jevišti ztratily. Chtělo to po stranách dva velké stojany. Přemýšlela jsem, kde něco takového mají, a vzpomněla jsem si na děkanství. A jak už jsem byla v ráži, tak říkám panu děkanovi Němcovi: ,Soudruhu děkane, víte co bych od Vás potřebovala…‘ Chodila jsem do kostela, i do chrámového sboru, tak mě znal. Tak mu to říkám a on se řehtal a beze všeho svolil. Ale vždycky když mne potom potkal, tak si ze mě dělal legraci, ,Dobrý večer, soudruhu děkane!‘ mi vždycky říkal.“

Dnes žije paní Vrhelová v malebné chaloupce ve svých rodných Albrechticích, obklopena krásnou šumavskou přírodou, manželem, dětmi, vnoučaty a pravnoučaty, čiší z ní pohoda a je radost si s ní promluvit.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

---