Marie Vrhelová

* 1929

  • „Projevovali se jen ti Češi, kterým se za války vedlo tuze dobře. Jiní ne. Aby chodili a tloukli lidi. Tady nahoře byl člověk, který měl tady ze statku nejvíc. Koně si vzal, kdy potřeboval, do mlýna s nimi jezdil, všechno. Nerada na to vzpomínám. Šli jsme na májovou, já jsem nevěděla, co se děje. Byly jsme prostě tři holky doma a žádná jsme to nevěděla. Tak jdeme na tu májovou, která tehdy bývala v sedm hodin, a nahoře, tak jako lítali Němci, tak teď lítali ti Češi, kterým se vedlo za války dobře. No a já měla ve zvyku zajít pro Hermínu. Maminka tenkrát několikrát za to odpoledne říkala: ,Co bude s Hermínou? Ještě dneska nepřišla.‘ No a já jsem nevěděla, tak říkám: ,Nevím.‘ Tak jdu tam k ní, jeden muž mi ale zastoupil cestu a říká: ,Parchante, co tu chceš?‘ Já říkám: ,Já nejsem žádnej parchant, já jsem…‘ Představila jsem se mu. ,Copak mě neznáte?‘ A jak jsem se tam chtěla vecpat, do těch vrátek, tak mě nepustil. Jenže já to tam všechno znala. S Hermínou jsem se znala od tří let a byla jsem tam jako doma. Tak jsem to oběhla z druhé strany, vběhnu tam do těch zadních vrat, tam nikdo nestál, a vidím, jak tam tlučou Hermíny otce. Stáli tam obrácení ke zdi, všichni tři. Hermína, maminka a tatínek. Tatínek byl samá krev. Tak to jsem viděla na vlastní oči.“

  • „Čtyřiadvacátého nás Němci zabrali a šestadvacátýho přišlo pro tatínka gestapo a odvedli ho. Náš tatínek měl zuby jako perly, ale když se vrátil, zbylo mu pár zubů. Byla to zlá doba. Tam právě skončilo moje dětství, protože už zůstávaly jen slzy a strach. Tak tatínka odvezli na Kašperské Hory… Náš tatínek při záboru vůbec nebyl doma. Byl v Sušici, vyřizoval si tam prodloužení zaměstnání, zřejmě to už ale nešlo. To ráno při snídani maminka říkala: ,Tati, dneska nikam nechoď! Mně se zdálo, že jsi dělal na prazích nejšle a měl jsi na sobě sváteční šaty. Mám strach, aby se ti něco nestalo.‘ Než bylo deset hodin, tak se jí sen vyplnil. Přišli pro něj albrechtičtí ordneři. S páskou na ruce, pušky… Stáli jsme hlavou ke zdi, propichovali nám… My jsme měli seno na půdě, tak propichovali to seno, prohledali všechno. Jeden pán měl dlouhý kožený kabát, klobouk měli oba, ten druhý měl takové zelenavé sako… Já to vidím úplně před očima a chtělo by se mi plakat. Tatínek něco říkal mamince německy, potom řekl: ,Maminko, děti, já jdu s nima, nevím, kdy přijdu.‘ Já jsem začala křičet: ,Tati, tati!‘ Dostala jsem facku, že jsem druhou vzala o zeď, měla jsem rozbité čelo. Tak tatínka odvedli a vrátil se nám někdy začátkem dubna. Ale hned po Velikonocích musel jít na práci do Německa. Byla to firma v Geislingen (an der) Steige, která opravovala železniční tratě apod. Na dovolenou přišel až na Vánoce, to měl čtyři dny volna, ale když přišel, tak se musel hlásit v Dlouhé Vsi na policejní stanici. Potom přišel zase až v létě, na týden. Nakonec se s tou firmou dostali až do Ruska.“

  • „Tak jsem se jednoduše sebrala a jela domů. Z Kolbergu jel vlak na Norimberk. Tam byl právě nálet. Tak kam šel proud, šla jsem taky. Tam se rodily děti, tam proklínali, tam se modlili, tam plakali, byli by se tam snad i prali. Byly to převážně ženské, všech možných národností. Když nálet skončil, tak jsem se doptala, kudy na hlavní nádraží. To ale bylo rozbité, tak se muselo jít až na Dutzendteich, tam to bylo taky rozbité, tak se muselo zase zpátky, pěšky. Až tam přistavili vlak, který jel na Plattling. Já jsem se tam chytla jedné paní. Ona měla dva kufry, pocházela z Zwieselu. Tak jsem jí nesla jeden ten kufr, já jsem neměla nic. V Regensburgu na nádraží mi koupila dva buřtíky a pět brambor na loupačku. To bylo moje jídlo za tři dny, které jsem jela domů. Mezi Plattlingem a Straubingem jsme navíc musely jít třicet kilometrů pěšky. Nerada na to vzpomínám!“

  • „V osmašedesátým roce, to se to tak uvolnilo… To byly všechny filmy… To bylo Ucho, Všichni dobří rodáci, Skřivánci na niti… Různý tyhle filmy, které se daly jednou, a vícekrát se neuváděly. Já to všechno odehrála, i potom, když už se stahovaly. Programistky z Plzně a z Prahy mne varovaly: ,Hele, dostaneš ten film, ale může se ti stát, že ti přijde takový telegram… Dávají ti telegramy do schránky nebo přímo do ruky, podepsat?‘ Já říkám: ,Do schránky, to mám s nimi ujednáno.‘ Tak říkají: ,Tak je to dobrý. Takže se do té schránky nedívej. Kdybys tam měla telegram. Jdi se tam podívat, až to odehraješ.‘ Tak já jsem třeba hrála v osm, v půl jedenácté znova, a nakonec ještě v půl jedné. Takže já jsem ten film odehrála ještě ten večer. A kdyby něco, tak jsem vyzvedla telegram ze schránky až ráno. A nebo, co jsem tenkrát dělala. Měla jsem tenkrát film Osm set mil po Amazonce, krásný film! Taky už byl zakázaný, dodnes nevím proč. A zase jsem dostala takový telegram. Ten film jsem odehrála, ale nemohla jsem vykazovat ta představení. Tak jsem je vykázala na ruský film a bylo to. A jak ty telegramy zněly? Třeba: ,Film Všichni dobří rodáci odešlete ihned na sklad Praha!‘“

  • „To soužití s Němci bylo normální. Nebyly žádné hádky, nic. Jen se nestýkali. Češi si založili vlastní hasičský sbor, náš tatínek byl jednatelem, a Němci si založili také svůj. Do roku 1918 tady byla německá škola, vyučovalo se německy. Byl tady pan farář Vlk. Mše svaté byly česky, potom německy, nebo obráceně. Soužití dobré. Ale potom, když, to začal Henlein, začali Němci vystrkovat růžky. Pan farář Jarolímek, který sem byl dosazen po panu faráři Vlkovi, chtěl, aby bylo všechno české. I když musel také sloužit mše svaté německy. Ale šlo to. Vždycky když měli čeští hasiči ples, tak je navštívilo vedení německých hasičů. Jinak se se chodilo z Platoře, z Humpolce… Nevyvolávali rvačky. Ale vždycky, když měli čeští hasiči ples, tak hořelo ,u Fínů‘, jmenovali se Princovi, bylo to na samotě, a vždycky tam hořela stodola. Ale vždycky byla dobře pojištěná. A ti Princovi se hlásili k Němcům. Když začal ten Henlein, někdy v letech 1933–1934, spousta Němců z Nimčiček i z Albrechtic se nechala vypsat z katolické víry a dali se k evangelíkům. Byla sem dosazena německá industriálka přímo z Berlína, bydlela tady za náma v ,Kozím rohu‘, u Wagnera, my jsme tam říkali ,u Matesů‘, a ta vedla německou mateřskou školku. A ti Němci se tam začali scházet a kout různé pikle.“

  • Full recordings
  • 1

    Albrechtice na Šumavě, 16.06.2012

    (audio)
    duration: 03:06:13
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nejhorší bylo, když se pálily české knížky

Marie Vrhelová (asi 1961)
Marie Vrhelová (asi 1961)
photo: Archiv Marie Vrhelové

Marie Vrhelová se narodila 21. 10. 1929 v Albrechticích na Šumavě. Svůj život prožila zčásti tam, zčásti v nedaleké Sušici. Ves Albrechtice byla před válkou národnostně smíšená, s převahou Čechů. Klidné soužití vzalo za své v předválečných letech, kdy tamní Němci, ovlivněni nacistickou propagandou a Henleinovým hnutím, začali dělat rozbroje. Vše vyvrcholilo zabráním Albrechtic, stejně jako celého pohraničí. Navíc byl gestapem zatčen Mariin otec, který pak strávil necelých pět měsíců ve vězení v Kašperských Horách a vrátil se bez většiny do té doby zdravých zubů. Brzy nato byl povolán na práci do Říše. To potkalo i Marii. Ta však ze služby po čase utekla a vrátila se domů. Cestou prožila i otřesný zážitek, když se ocitla v právě bombardovaném Norimberku. Viděla na vlastní oči všechno, co tehdejší epocha přinášela. Na začátku války zábor pohraničí a chování tamních Němců, pochmurná válečná léta i osvobození a naopak kruté zacházení s Němci. Po válce se vdala, odstěhovala se do Sušice a většinu života prožila jako vedoucí tamního kina. Vypráví tedy i některé komické nebo tragikomické historky a kuriozity s tím spojené.