The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Wallenfelsová (* 1932)

• narozena roku 1932 v Praze

• válku prožila v domě v Dejvicích

• v roce 1963 se vdala a narodil se jí syn

• 1965–1968 pracovní pobyt na Kubě

• emigrace bratra, odmítla vstup do strany

• rok a půl nemohla sehnat práci

• pracovala pro Geofond a poté na fakultě

• obě děti se aktivně účastnily listopadu 1989

Marcela Wallenfelsová se narodila roku 1932 v Praze na Břevnově a ve třech letech se s rodiči přestěhovala do domu v Dejvicích, kde žije dodnes. V sousední škole byla ubytovna dětí Hitlerjugend, a proto docházela do vzdálenější školy v Sušické ulici. Na začátku války jako malé dítě nemohla pochopit, co se kolem děje: „Rodiče byli velmi zdrcení a opakovali, že je to veliké neštěstí a že nevědí, co teď bude. Já jsem ale jejich smutek vůbec nechápala.“

Za války fungoval lístkový systém. Rodiče chodili jednou měsíčně vyzvedávat potravinové lístky, část pak nechávali známým, kteří utekli z Jugoslávie. Rodina jídlem nijak výrazně nestrádala, přidělené jídlo však bylo poměrně nekvalitní: „Na příděl byl například umělý med, po kterém všichni dostávali boláky.“

Marcela Wallenfelsová na válečné období nevzpomíná ve zlém, rodiče se ji snažili všeho negativního ušetřit. Přesto se ve svém okolí setkala s perzekucí ze strany Němců. Její soused – generál Spěváček – byl na začátku války popraven, stejně jako vzdálený strýc. Případ strýce je obzvláště kuriózní – byl obviněn, že přechovává zbraně, ve skutečnosti ale pouze vlastnil sbírku starých zbraní, které byly naprosto nefunkční. Stejně tak vzpomínky na Hitlerjugend nejsou právě pozitivní: „Děti z Hitlerjugend byly snad ještě agresivnější než dospělí němečtí vojáci.“

Vyvěste prapory

Na začátku Pražského povstání v roce 1945 vládla všude velká euforie. „Lidé křičeli: Vyvěste prapory a poslouchejte rozhlas!“ Do domu pamětnice během povstání přišla skupina mladíků. Prosili, aby mohli na půdu, ze které potom ostřelovali fašistickou budovu. Výstřely se však vracely i z druhé strany, a proto povstalci utekli a rodina seběhla do sklepa. Později přijel německý tank. „Zastavil se asi padesát metrů před domem, zamířil si to a rozstřílel horní část domu.“ Soused rodinu varoval, že by Němci mohli vniknout do domu, a proto utekli přes zahradu do vedlejšího domu a tam zůstali až do konce povstání.

Prvním úkolem po válce bylo uvést dům do takového stavu, aby se v něm dalo bydlet. Pamětnice s rodinou vyklízela trosky, opravovala střechu apod. „Já jsem neměla příliš mnoho času vítat armádu.“ V poválečných letech byla rodina poměrně politicky rozštěpená. Babička byla zbožná a volila stranu lidovou, otec volil národní socialisty – jejich pravé křídlo. Každopádně se nejednalo o komunisticky přesvědčenou rodinu.

Roku 1948 Marcela Wallenfelsová manifestovala spolu se svými spolužáky proti tomu, aby prezident Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů. Průvod byl zastaven policií na Prašném mostě. „Opravdu jsme ale chtěli dojít na Hrad a postavit se za současnou vládu.“

Po absolvování obecné školy navštěvovala francouzské lyceum, ze kterého byli po roce 1948 vyhozeni všichni francouzští učitelé, protože byli pro režim nežádoucí. Museli opustit školu a také Československo. Nejdříve byli nahrazeni českými učiteli, ale zanedlouho byla škola zrušena. Studenti lycea následně nedostali doporučení ke studiu na vysoké škole.

Úžasná společnost

Pamětnice se nejdříve zkoušela dostat na zemědělskou fakultu, kam ji bez doporučení nevzali. Rodiče ji proto alespoň přihlásili na kurz pro zdravotní laborantky. Naštěstí zanedlouho zjistila, že se otevírá nová fakulta, kam se mohou přihlásit všichni: fakulta geologicko-geografická. Při pohovoru ji zkoušeli z chemie, kde mohla využít své znalosti ze zdravotního kurzu. Do prvního ročníku bylo přijato asi devadesát studentů: „Ten ročník byl úžasný, protože to byli všechno studenti z takzvaných pochybných rodin, kteří se předtím na jiné vysoké školy nedostali, takže se tam sešla úžasná společnost.“

Marcela Wallenfelsová se účastnila různých hromadných akcí, které jsou charakteristické pro dobu socialismu. Celá třída lycea například skládala uhlí v kladenských dolech nebo pracovala na stavbě: „Přerovnávali jsme cihly zprava doleva, zatímco další parta je zase narovnala zpátky.“ Stejně tak byla povinná i účast na oslavách 1. máje. „Člověk obešel rozhodující lidi jako kádrováky a ředitele, aby si ho všimli, že tam opravdu byl.“ 

Po skončení vysoké školy nastoupila na umístěnku. Většina spolužáků musela odejít mimo Prahu, někteří i na východní Slovensko, pamětnice však měla štěstí a mohla zůstat v hlavním městě. Dostala umístěnku do zeměvrtného podniku, jehož pracoviště se nacházelo v Bubenči. „Oddělení čítalo asi deset lidí: z toho jsme asi čtyři pracovali v terénu, dva byli kresliči a pak tam byli asi tři nebo čtyři lidé, kteří nedělali vůbec nic. O geologii neměli ani ponětí, jejich úkolem bylo na nás dozírat. Celý den seděli a sledovali nás: asi na nás psali hlášení.“ Poté pamětnice začala pracovat jako asistentka na přírodovědecké fakultě.

V roce 1963 se vdala. Její manžel se měl stát šéfem pracovní skupiny geologického výzkumu, stranická organizace však nakonec rozhodla, že nestraník takovou skupinu řídit nemůže. Byl dokonce navržen na cenu Klementa Gottwalda, opět však bylo rozhodnuto, že bez stranické příslušnosti cenu nedostane. Manželovi bylo nakonec nabídnuto, že může pracovat v zahraničí. Dostal na výběr z několika zemí spřátelených s komunistickým režimem a vybral si Kubu. Marcela Wallenfelsová s půlročním synem odjela za ním a zůstala tam celé tři roky.

Nejnižší kasta

Pamětnice na Kubě nepracovala, byla v domácnosti. „Bylo přísně zakázáno, aby pracovala manželka experta, protože převládal dojem, že by si dohromady vydělali příliš mnoho peněz.“ Na Kubě se jí narodila dcera, takže se dvěma malými dětmi rozhodně nezahálela. Navíc si z důvodu špatného zásobování spoustu potravin vyráběla sama: salámy, paštiky nebo jogurty. Nedostatkové bylo někdy dokonce i ovoce: „Banány a pomeranče nebyly v obchodech vždycky – přesto, že je Kuba vyváží.“

Na Kubě žila početná česká komunita, kterou Marcela Wallenfelsová s odstupem času rozděluje zhruba do tří skupin: šlo o experty, zaměstnance obchodního oddělení (ti už měli různé výhody) a potom o lidi pracující na vyslanectví – to byla „speciální kasta“, velmi prověřené osoby. „Nejnižší kasta vůbec byly manželky expertů.“

K místnímu bontonu patřilo, že pamětnice musela chodit po ulici v punčochách i ve třicetistupňových vedrech. „Pokud jsem punčochy neměla, tak na mě místní lidé křičeli: ‚Ruso, Ruso!‘ Oni Rusy neměli rádi.“ Rusové se na Kubě údajně chovali dost povýšeně, měli tam vlastní čtvrť a tvořili vlastní vojenské jednotky.

Ať se hlavně nevrací

V roce 1968, ještě před srpnovými událostmi, se pamětnice s rodinou vrátila do Československa. Na Kubě často poslouchali zahraniční rozhlas: „Začali jsme tušit mnohem dřív než lidé v Praze, že se bude něco dít, že sem přijdou Rusové. Věděli jsme, že dojde k nějakému převratu.“ S manželem v té době uvažovali o emigraci, ale měli vazby v Československu (příbuzné a rodiče) a navíc emigrovat se dvěma malými dětmi by nebylo jednoduché. „Řekli jsme si, že to tak zlý nebude.“

O emigraci po roce 1968 uvažovala i spousta dalších lidí. Marcela Wallenfelsová v roce 1969 telefonovala s kolegou, který byl ve Spojených státech. „Ptal se mě, jestli má emigrovat a jestli se tady na ulici vraždí. Slyšela jsem, jak v tom telefonu cvaká několik odposlechů, a věděla jsem, že nemůžu říct, ať se hlavně nevrací... Kvůli dětem jsem neměla odvahu.“

Zanedlouho emigroval bratr pamětnice, což její život výrazně ovlivnilo. Pamětnice měla zakázáno stát se kandidátkou věd a posléze ji z fakulty vyhodili právě proto, že kandidaturu nemá. Byla proto po dobu jednoho a půl roku nezaměstnaná. Potom pracovala několik let v geologickém archivu Geofond, až se jejím ředitelem stal muž, jemuž jako studentovi několikrát na fakultě odmítla diplomovou práci pro nedostatečnou odbornost. „Tak jsem řekla, že takovýho ředitele nechci, a dala jsem výpověď.“

Naštěstí potom Marcela Wallenfelsová dostala možnost pracovat opět na fakultě, tentokrát v úseku ochrany podzemních vod. Tato práce ji velmi bavila. Navíc s kolegy z fakulty udržovala dobré vztahy: společně se starali o chalupu v Krkonoších. „Nesměli jsme do zahraničí, nesměli jsme příliš cestovat, nesměli jsme si stavět dům... Tak si každý našel nějakýho svýho koníčka.“ Na Krkonoše ostatně pamětnice hodně vzpomínala i na Kubě: „Po třech letech v tropické Kubě se mi stýskalo po sněhu. Měla jsem před sebou vidinu zasněžených Krkonoš, jak jedu na lyžích nebo jak si stavím sněhuláka.“

Stmelující listopad

Manifestací roku 1989 se pamětnice přímo nezúčastnila. Aktivně se však listopadových událostí účastnily obě děti, které tou dobou studovaly na vysoké škole. „Strašně jsme se báli, protože ani jedno z dětí nebylo doma.“ Oba potomci se manifestace účastnili i se svými partnery, které si nakonec vzali – zážitky z Národní třídy je stmelily.

Na otázku, zda lituje některých svých rozhodnutí, Marcela Wallenfelsová odpovídá: „Člověk nemá litovat žádného rozhodnutí. Každé rozhodnutí vás někam vede a nikdy nevíte, jak to dopadne.“