Marcela Wallenfelsová

„Já jsem třeba telefonovala se svým kolegou, který byl v roce 1969 ve Spojených státech a za něhož jsem vedla přednášky na fakultě. On se mě ptal po telefonu, samozřejmě jsem slyšela ty odposlechy, jak v tom cvaká několik odposlechů... Ptal se mě, jestli má emigrovat a jestli se tady na ulici vraždí. Tak jsem mu řekla: ,Na první otázku ti neodpovím a na druhou ti musím říct, že se tady nevraždí, že jsem teda vraždu na ulici – přímo, že by někoho zastřelili – neviděla.‘ On se pak teda vrátil ze Spojených států, což udělal chybu, a říkal: ,No přece jsi mě přemlouvala, abych se vrátil.‘ Tak jsem říkala: ,Ty blázne! Přece jsem ti nemohla říct: ‚Zůstaň tam!‘ Ale několik lidí to udělalo, například profesor Záruba svému asistentovi na otázku, jestli se má vrátit ze Spojených států, rovnou řekl: ,Jirko, to bys byl blázen, kdyby ses vracel. Zůstaň tam.‘ Ale já jsem k tomuhle díky dětem neměla odvahu.“

„Byly tam tři skupiny lidí, kteří tam pracovali. Byli tam experti, to byla nejníže postavená kasta. To byli odborníci, kteří pomáhali v zemědělství, ve stavebnictví, v geologickém průzkumu. Těch geologů tam tehdy bylo hodně. Pak tam byla vyšší kasta, to byli zaměstnanci obchodního oddělení. Ti už měli mnohé výhody, měli diplomatický statut nebo dostávali zvláštní příděly. Pak tam byli lidé pracující na vyslanectví, to byli zvlášť prověření lidé, to byla kasta, se kterou my jsme se ani jako podřízení nesměli stýkat. Velmi legrační bylo, že vůbec nejnižší kasta z těch lidí byly manželky expertů. Mně se třeba jednou přihodilo, že jsme chtěly nastoupit do výtahu a přišel za námi vedoucí obchodního oddělení, protože ve stejném hotelu s námi bydleli i lidé z obchodního oddělení, odstrčil nás dvě ženy od výtahu a říkal: ,Co se sem cpou manželky expertů?! Já mám přednost.‘ Nastoupil do výtahu, výtah se zavřel a my jsme čekaly na další. Takže my jsme byly nejníže postavená kasta.“