Jan Wallstein

* 1942

  • „Dozvěděl jsem se od matky, se kterou jsem se později setkal, že musela chodit do práce a dávala mě do týdenních jeslí i s mým bratrancem Joachymem, a když jsme byli transportováni kvůli náletu, tak moje teta Liesel Joachyma sebrala, ale když chtěla sebrat mě, tak jí to úředníci nedovolili, že nejsem její syn. Takže mě nechali v transportu. Ten byl na území České republiky bombardovaný. Co jsem se dozvěděl, tak sovětskými jednotkami. Padesát procent dětí zahynulo. My, co jsme zůstali, jsme byli zranění a mělo se říkat, že převážně eskortovaní do Anglie, do Ruska…, prostě aby Němci přišli o děti.“

  • „Když jsem dělal u památkářů a měli jsme práci v Jičíně, kde byl přesunutý soud z Hořic v Podkrkonoší, kde byla provedena adopce, tak jsem si tam zašel, aby mi ukázali o mé adopci doklady, a našel jsem jeden doklad, kde se jasně ukazuje, že jsem byl roku 1952 přímo odhlášen z trvalého pobytu z Peiskretscham – dnes z Pyskowic. Takže komunisté mě nechali adoptovat lidem, kteří věděli, že je to dvě stě až tři sta kilometrů od mého bydliště a nechali mě žít v rodině, která se mnou neměla nic společného. Normálně si mě sebrali. A že jsem pro ně potom byl nevyhovující. Jak jsem to zjistil, tak jsem začal, i když to nezní hezky, komunisty nenávidět.“

  • „Když jsem potom vyšel osmou třídu a začal jsem studovat na kamenické průmyslové škole, tak v prvním ročníku jsem byl tak rozhořčený, že jsem chtěl odejít radši nazpátek do toho dětského domova, protože on (otec) byl bývalý příslušník SNB, tak měl různé policejní manýry. Říkal jsem, že budu buďto chtít odejít, anebo půjdu studovat a budu bydlet na internátě. Prakticky celé tři zbývající roky – druhý, třetí, čtvrtý, před maturitou – jsem tedy bydlel na internátě. Chodil jsem k nim jednou za týden pro čisté ponožky, pro čisté trenky a pro čistou košili. To bylo všechno. Jinak jsem dostával minimální stravu, dokonce když jsem odmítl jíst, tak mi byla zamknuta špajzka, když tedy nechci jíst, tak řekli: ‚Prosím, buď o hladu.‘ Takové měli moresy. V osmnácti letech, když jsem byl na internátu, se mě zeptali, jestli souhlasím s tím, že spolu rozvážeme adopci. Tak jsem řekl: ‚No proč ne?‘“

  • „Tvrdila (matka), že po mně pátrala sedm roků, ale bezvýsledně, tak toho nechala. Ale já si myslím, že každá matka, dokud nevidí svého syna mrtvého, tak by měla pátrat, to je můj názor.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 09.11.2021

    (audio)
    duration: 01:55:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kluk z vybombardovaného vlaku našel mámu po 23 letech

Jan Wallstein ve čtrnácti letech
Jan Wallstein ve čtrnácti letech
photo: Archiv pamětníka

Jan Wallstein se narodil 13. února 1942 v Peiskretscham v tehdejším Německu. Ve třech letech ho posadili do transportu, který byl na území Sudet bombardován. Chlapce se ujala německá rodina Schlegerových, po jejich odsunu se však Jan ocitl v dětském domově. V deseti letech si jej adoptovali manželé Veckovi. Výchovné způsoby otčíma, který dříve býval členem Sboru národní bezpečnosti, zapříčinily rozvázání adopce roku 1960. Jan se oženil a přestěhoval se do Žacléře. Zde několik let pracoval v černouhelném dole, kde ho kolega upozornil na to, že lze ztracené příbuzné najít přes Červený kříž. Roku 1968 dostal kontakt na matku v Německu. Roku 1971 se odstěhoval za svou druhou ženou do Liberce a na Vánoce přijela do ČSSR jeho matka se strýcem a tetou. Od roku 1973 měl povolen jeden výjezd do Německa ročně. V osmdesátých letech se přestěhoval do Hradce Králové. Těžká práce kameníka se mu podepsala na zdraví, i přesto v profesi setrval až do roku 1995. Jan Wallstein odešel v roce 2000 do důchodu a v roce 2021 žil v Hradci Králové.