The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Wallstein (* 1942)

• narodil se 13. února 1942 v Peiskretscham v tehdejším Německu

• ve třech letech byl při náletu posazen do záchranného vlaku, bombardovaného na území Sudet

• před odsunem německých rodin jej do opatrovnictví vzala na krátký čas rodina Schlegerova

• po odsunu roku 1945 skončil v dětském domově v České Lípě

• v deseti letech, roku 1952, Jana adoptovali postarší manželé Veckovi, kteří se tak snažili nahradit ztrátu tragicky zesnulého syna

• v osmnácti letech Jan souhlasil kvůli despotické výchově s rozvázáním adopce

• roku 1960 Jan akceptoval nabídku na byt v Žacléři a odklad vojenské služby, nastoupí-li jako horník v černouhelných dolech a ožení-li se

• po incidentu se zavalenými horníky se Jan rozhodl porušit závazek a opustit profesi, proto musel roku 1966 nastoupit na vojnu

• Jan Wallstein se rozvedl a odešel z vojny roku 1968, zároveň obdržel kontakt na svou matku v Německu

• roku 1971 se seznámil se svou druhou ženou Zdenou Helvigovou a přistěhoval se za ní do Liberce, kde se také na Vánoce poprvé setkal s příbuznými

• roku 1973 obdržel Jan zvací dopis do Německa, od té doby měl za svou rodinou povolen výjezd jednou ročně

• těžká práce se Janu Wallsteinovi podepsala na zdraví a podstoupil mnohočetné operace rukou

• roku 1982 se rodina přestěhovala do Hradce Králové, nejdříve zde Jan pracoval jako dispečer výroby a později jako kameník v Ostroměři

• Jan podepsal roku 1989 petici za propuštění Václava Havla

• zaměstnanecký poměr v Ostroměři ukončil roku 1994, kdy odjel pracovně na tři čtvrtě roku do Drážďan

• roku 2000 odešel pamětník do důchodu

• v roce 2021 žil Jan Wallstein v Hradci Králové

Janu Wallsteinovi byly tři roky, když ho v německém Mechtalu posadili začátkem roku 1945 do vlaku, převážejícího děti do bezpečnějších Čech. Rozbombardovala ho však sovětská letadla. Jan přežil a na své strastiplné cestě skončil až v dětském domově v České Lípě, kde si jej v jeho deseti letech osvojili manželé zatvrzele věrní komunismu. Se svou rodnou matkou se setkal po 23 letech.

Cíl pěstounů – převychovat Jana a nahradit tak ztrátu jejich vlastního syna – neskončil úspěšně a adopci rozvázali. Mladý Jan se ocitl na začátku cesty, bez peněz a bez kořenů. Nepřízeň osudu ho neodradila, odešel pracovat do dolu jako horník a začal pátrat po své ztracené rodině. 

Z jeslí ho matka nestačila vyzvednout

Jan, původně Hans Dieter Wallstein, se narodil 13. února 1942 v Peiskretscham, tou dobou v Německu, dnes na polském území ve městě Pyskowice. O svém původu dlouho nic nevěděl. Jeho matka Irma Wallstein pracovala tehdy v muniční továrně a syna dávala do jeslí v Mechtalu, dnešních Miechowicích, spolu s jeho bratrancem Joachymem. Její syn pocházel z poměru s již ženatým vojákem Kurtem Zelmem, díky čemuž Hansovu matku vyhnala rodina ze statku, kde spolu s ostatními příbuznými do té doby žila. Útočiště našla u kamarádky. Společně s dalšími matkami dávala děti na celý týden do jeslí a syna si na víkend brávala ona nebo její sestra Liesel.

Když se blížila východní fronta směrem k Berlínu, stala se oblast, kde Wallsteinovi žili, častým terčem bombardování. V osudný den se tříletý chlapec nacházel v jeslích spolu se svým bratrancem Joachymem. Děti měly být evakuovány do vnitra Sudet. Joachyma si teta Liesel stačila vyzvednout. Jan Wallstein vzpomíná: „Když chtěla sebrat i mě, tak jí to úředníci nedovolili, že nejsem její syn. Transport byl poté na území Československa bombardován. Co jsem se dověděl, tak sovětskými jednotkami. Půlka dětí zahynula a my, co jsme zůstali, tak nás exportovali do Anglie, Ruska, Polska…, prostě aby Němci přišli o děti.“ Podle pamětníka sovětská letadla vlak bombardovala, přestože byl označen červeným křížem.

Šel do dětského domova, kde nikomu nerozuměl

Přeživším dětem visely na rukou cedulky se jménem a datem narození, aby se mohly vrátit co nejdříve k rodičům. V této době k sobě Hanse na krátkou dobu přijala v České Lípě německá rodina Schlegerova.

Jan Wallstein vzpomíná: „Potvrdili, že jsem u nich byl, než byli odsunuti v roce 1945. Nesměli si mě vzít kvůli našim úředníkům, tak mě dali do dětského domova. Utkvělo mi v paměti, jak jsem brečel, když jsem je viděl odtamtud odcházet.“

Úředníci věděli, odkud a kam vlak jel, přesto do rodného listu Hanse uvedli jako místo narození vesnici Žizníkov na Českolipsku, u kterého jej našli. Vazbu tak vědomě zlomili a přejmenovali Hanse na Jana Wallsteina, nalezence.

V dětském domově v České Lípě se Jan postupně začal učit česky. „Bylo tam tak třicet až čtyřicet bezprizorních dětí. Mohli jsme dělat, co jsme chtěli, nemuseli jsme se učit a nikdo nás nekontroloval. V deseti letech, roku 1952, jsem pak dostal nabídku od rodiny, které tragicky zahynul syn v šestnácti letech. Jmenoval se Honza. Tak si mě vzali,“ popisuje pamětník.

Otčím byl bývalým členem SNB

Důvod k radosti Jan dlouho neměl. S novou rodinou se odstěhoval do Hořic v Podkrkonoší. Manželé Jan a Marie Veckovi již dosahovali vyššího věku, maceše bylo po padesátce a otčímovi přes šedesát let. „Byli pro mě jako pro kluka strašně staří,“ říká Jan, který tou dobou používal příjmení Vecka.

Stáří nových rodičů nepředstavovalo hlavní problém. Macecha pracovala jako prodavačka v drogerii, otčím byl členem Sboru národní bezpečnosti (SNB) ve výslužbě a pracovní zvyky přenášel do výchovy nového syna. Mladý Jan podléhal přísnému diktátu, který značně omezoval jeho styk s kamarády, sportovní i společenské aktivity. Často jej nechávali v zimě a o hladu.

Vztah chladl tím více, čím spíše nenaplňoval jejich představy o náhradě tragicky zesnulého potomka. „Měli syna, co studoval gymnázium, a mysleli si, že budu po něm. Chtěli, abych pořád jen studoval a abych nesportoval,“ vzpomíná Jan.

Později se dozvěděl ještě jednu zásadní informaci. „Když jsme měli práci v Jičíně, kam se přesunul soud z Hořic, odkud byla provedena adopce, tak jsem tam zašel, aby mi ukázali doklady. Našel jsem doklad, že jsem byl přímo odhlášený z trvalého pobytu cizince. Takže mě komunisti nechali adoptovat lidem, kteří věděli, že jsem asi dvě stě až tři sta kilometrů od vlastního bydliště. Normálně mě sebrali. A pak jsem byl nevyhovující. Jak jsem to zjistil, tak jsem začal – i když to nezní pěkně, nenávidět komunisty,“ vysvětluje pamětník.

V této době Janova matka Irma po svém synovi stále pátrala. Adopce byla neplatná, stačilo si pouze ověřit, zda je Jan oboustranný sirotek.

Nevlastní rodiče ho požádali o rozvázání adopce

Po osmé třídě v roce 1956 nastoupil Jan Wallstein na Střední umělecko-průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích na technický obor věnující se těžbě kamene a jeho zpracování a restaurátorství. Již po roce studií shledal, že rodinná situace je pro něj nesnesitelná. Proto, ačkoli se adoptivní rodiče nacházeli stejně jako střední škola v Hořicích, nastoupil Jan na zdejší internát. Zbylé tři roky si jej hradil a domů chodil pouze pro čisté prádlo.

„Dostával jsem minimální stravu. Když jsem odmítnul jíst, zamknuli mi špajzku se slovy: ‚Prosím, budeš o hladu.‘ Takové měli moresy. A když jsem byl na tom internátu, tak mě požádali, jestli souhlasím s tím, že rozvážeme adopci. A já si říkal, proč ne. V únoru, když jsem dovršil osmnáct let, jsme to rozvázali a já začal používat své jméno.“

Už předtím si Jan snažil přivydělat různými brigádami během léta, poněvadž jeho finance z domova mnoho nedovolovaly. Od zrušení adopce dostával stipendium ve výši 350 korun měsíčně, z čehož zaplatil 330 korun za internát a zbylo mu pouhých dvacet korun na měsíc. V osmnácti letech proto udělal několik zásadních rozhodnutí.

„Když jsem vyšel školu, neměl jsem ani korunu. A tak jsem podepsal šachtu, protože jsem měl na sobě prakticky pouze oblečení,“ říká pamětník.

V dole polykali prach

V nové práci Janovi nabízeli odklad nástupu do povinné vojenské služby a k tomu byt, pokud se ožení. Koncem října 1960 si proto vzal spolužačku z Hořic. Akceptování nabídky dovedlo mladý manželský pár do bytu v Žacléři, kde měl Jan pracovat v černouhelných hlubinných dolech u Žacléře. „Říkal jsem si, že nastoupím na rok na šachtu, vydělám si peníze a pak půjdu na vojnu.“ 

Odchod se odkládal, 1. října 1963 se páru narodil syn a Jan setrval v dole až do roku 1966. Jan pracoval v rychloražbě. Šlo o nebezpečnou práci, kdy si horníci nemohli být nikdy jisti, zda nedojde k výbuchu nebo je šachta nezavalí. Často jim při budování tunelů čněly nad hlavou nezajištěné stropy a po odstřelu museli prchat mezi obřími kusy padajících hornin. Jindy jim při práci došla voda a nezbylo jim než vrtat na sucho. „Neviděli jsme na padesát centimetrů před sebou, jak jsme polykali prach,“ popisuje pamětník. Ochrana dýchacích cest v té době nebyla považována za nutnou, respirátor proto nosili na přilbě prý jen pro srandu.

Fárání Janovi přineslo i pár cenných informací. Jednou se svěřil spolupracovníkovi, že neví nic o své minulosti ani původu. Ten mu opáčil, že i jeho manželka ztratila příbuzné, ale našla je díky Červenému kříži. Janovo pátrání mohlo začít. „Dal mi podnět, abych napsal do Ženevy, co vím a nevím, a oni mi napsali, že mají centrálu na Malé Straně v Praze,“ říká Jan Wallstein. Za dva měsíce centrálu navštívil, sepsal podrobný seznam všeho, co o sobě věděl. Nepomohli mu, obepsal proto s žádostmi o pomoc také Červené kříže v Polsku, Rakousku a Východním i Západním Německu. Svůj příběh uveřejnil i v časopise Burda.

Téhož roku hornictví zanechal a čekal ho tak nástup do základní vojenské služby. „Byl zával a zahynulo pět horníků. Já se podílel na jejich vyprošťování a rozhodl jsem se, že se nenechám zabít a raději půjdu na povrch. I když budu mít méně peněz, budu mít nad sebou nebe. Kdo v životě nebyl v dole, neumí si představit ty podmínky,“ vysvětluje Jan Wallstein.

Přijdeš, pozdravíš a zkoušky uděláš

Na vojenské správě Janovi oznámili, že jej přidělí k silničnímu mostnímu praporu v Bohdanči, aby jako živitel rodiny nezůstal bez peněz, a že díky narození syna jeho rodina v Žacléři dostane větší byt. V lednu 1966 nastoupil na vojnu. Jakožto absolvent průmyslové školy s maturitou byl brzy poslán do poddůstojnické školy v Liberci, kde jej školili v chemickém odvětví. Zkoušky a sezení tenkrát postrádaly úroveň, Jan nemusel absolvovat téměř nic. Dokonce jej poslali na důstojnické zkoušky do Znojma. Jan poukázal na to, že jej čeká školení chemiků a není připraven, poněvadž nedostal žádné studijní materiály. „Říkali mi: ‚To nevadí. Přijdeš, pozdravíš a ty zkoušky uděláš.‘ Taková byla doba.“

Na zkoušky se však Jan odmítl dostavit. Během povinné vojenské služby se Jan Wallstein s první manželkou rozvedl a opět se ocitl bez peněz. Naštěstí jej dozorčí vojenského útvaru v Přelouči, kam se útvar přestěhoval, nechal přespávat v kanceláři.

Příjezd vojsk v srpnu roku 1968 ho zastihl při čerpání dovolené, kterou se rozhodl strávit v kasárnách s kamarádem. Běžně se nasnídal a odpoledne odjížděl do Pardubic hrát kulečník. Jedno ráno se však spustil poplach, Jan se proto urychleně sbalil a odjel do Žacléře, aby mu dovolená nepropadla. Za čtyři dny se vracel do kasáren. Ve vojenském oblečení šel na stop do Přelouče, jakmile však zahlédl tanky, schoval se v lese za strom, aby jej náhodou nezastřelili. „Měl jsem strach, ale vrátil jsem se do kasáren a tam jsme skoro nic nedělali. Dívali jsme se na televizi a tak podobně,“ vzpomíná Jan Wallstein.

Dostal první dopis ze Švýcarska

Do konce roku 1968 dál panoval v kasárnách volný režim. V prosinci Jan Wallstein odmítl nabídku, aby na své pozici zůstal jako voják z povolání – a z vojenské služby odešel. „V té době jsem už měl první dopis ze Švýcarska a říkal jsem si, že jsem cílevědomý a dokud někoho nenajdu, tak budu pátrat,“ vzpomíná Jan.

Jeho příběh už tou dobou vysílal Červený kříž v rádiu. „Nebyl jsem jediný, jak mi pak řekli. V určitých dnech vysílali v rádiu, že hledají příbuzné a jak se jmenují. A slyšela to teta, která bydlela také v Německu,“ popisuje Jan. Také na konto článku v Burdě se pamětníkovi ozvalo mnoho lidí z Pyskowic s tím, že jeho matka po válce žila v Polsku a nyní je již zpátky v Německu. Mezi lety 1968 a 1969 obdržel adresu a kontakt. Nyní již zbývalo jen vyřešit, jak se ke ztracené rodině dostat.

Vyhrožovala, že ho udá za jeho plány k emigraci

Na vojně Jan jako čerstvě rozvedený navázal známost s dívkou a brzy se k ní nastěhoval. Nabídli mu práci v Hostinném v Podkrkonoší, kde se nacházela Huť pro obnovu památek. Pracoval jako kameník. Účastnil se nejrůznějších projektů, např. na radnici v Pardubicích, kde dennodenně držel kladívka a dláta. Rozebírali také kamenné prvky slavného přemístěného kostela v Mostu. „Prakticky jsme rozebrali oltáře, zábradlí a vše se muselo očíslovat a dát do krabic, aby se to zachovalo,“ vzpomíná pamětník.

Žena jménem Eva, se kterou nyní žil, měla jet na zájezd do Rakouska a Jan ji prosil, aby mohl jet s ní. Svěřil se jí, že ve Vídni zažádá o azyl. Nemohl však šlápnout více vedle. Pocházela z rodiny věrných komunistů a jeho doznání ihned obrátila proti němu. Zvažovala udání za jeho plány na emigraci. K mlčení jí dopomohl pamětníkův majetek. „Tak jsem jí radši vše nechal, neměl jsem zas nic a šel jsem pryč,“ shrnuje Jan Wallstein.

Pracovně cestoval po památkách, když se na něj usmálo štěstí. V Jičíně se seznámil roku 1971 se Zdenou Helvigovou. V té době studovala textilně-průmyslovou školu v Liberci. Oženil se s ní, 2. ledna 1972 se jim narodil syn Tomáš a o šest let později ještě dcera Monika. Jan Wallstein se přiženil do Liberce, rodiče manželky jim nechali byt a odešli do Hradce Králové. 

Když se přikloníš k Západu, nebudeš dělat ani mistra

Roku 1972 na Vánoce přijela Janova matka s tetou a strýcem vlakem do Československa. Jan mohl poprvé v životě slyšet příběh rodiny z úst příbuzného. Matka po Janovi pátrala sedm let. Jakmile byl nezvěstný, jeho otec přestal posílat výživné. V rámci válečného vyrovnání žila na území přiřazeném k Polsku. Musela se proto s ostatními členy rodiny naučit polštinu, díky níž se pak s pamětníkem snáze dorozuměli. Do Německa se přistěhovala až v roce 1959. Zde porodila Janovu nevlastní sestru Ingeborg Wallstein.

Když se dověděla, že je její syn naživu, údajně prý napsala také Janovu otci, ale dopis se vrátil. „Spíš si myslím, že mu nechtěla rozbít manželství, když se potvrdilo, že jsem živý. Takže jsem se s ním nesetkal,“ říká Jan a dodává: „Někdy ji odsuzuju, že přestala pátrat. Dokud matka nevidí svého syna mrtvého, tak by pátrat měla.“  

Roku 1973 chtěl Jan Wallstein navštívit své příbuzné v Německu. Jakmile však úřady zjistily, že není československým občanem, odebraly mu občanský průkaz, pas i vojenskou knížku. Po matce chtěli prohlášení o tom, že je skutečně její syn. Poté Janovi navrhli, že může buď žít v Československu s německým pasem, nebo se vystěhovat do Německa. Manželka pamětníka odmítla emigrovat, poněvadž by neměl kdo zabezpečit její rodiče. Druhou možnost Jan odmítl poté, co mu ředitel libereckého podniku, kde tehdy pracoval, poradil: ‚Jakmile toto uděláš, tak to znamená, že se přikláníš k Západu. Už nebudeš moci dělat ani mistra.‘“

Po dlouhém váhání Jan požádal, aby jej Němci vyňali ze svých svazků. Nechal si zapsanou jen německou národnost. Posléze dostal zpět československé občanství a všechny doklady. „Akorát si to neuvědomili a říkali, že když teď mám občanství, tak půjdu na vojnu. A já říkal: ‚Co blbnete? Vždyť já byl teď na vojně dva roky, ale vy jste mi sebrali knížku. Myslíte si, že půjdu znovu?‘ O nic méně ho netěšil fakt, že pokud by se cizí národností nahlásil dříve, vojna by jej úplně minula.

Matka nepřiznala, že je jejím synem

Poprvé využil zvací dopis a vycestoval do Německa roku 1973. Matka žila v západní, svobodné části země v Kolíně nad Rýnem. Úřady povolily, aby mohl jednou ročně podniknout cestu do Německa i s rodinou, nikdy však ne celou. Manželka nebo potomek musel zůstat doma a režim si tak zaručil pádný důvod k návratu do země.

Nadchla ho tehdejší životní úroveň tamějších obyvatel a lákalo ho zboží nedostupné v ČSSR. Při převozu ale zboží podléhalo vysokému clu, Jan proto nově zakoupené věci rozdělával a domů provážel jako použité.

Ne všechny zážitky z Německa ale byly pozitivní. Na štědrost matky pohlížela s nelibostí Janova nevlastní sestra. A při společenských událostech matka svého syna zapírala. „Nechtěla, aby se poznalo, že jsem její syn, že by ji lidi odsoudili. Její okolí v práci to nevědělo, tutlala to. Ale její příbuzní to věděli,“ vysvětluje pamětník. 

Jezdil si do hor přivydělávat stavěním podezdívek

Jan Wallstein sjezdil pracovně značnou část Čech. Po svatbě pracovní poměr ukončil, poněvadž se často nevracel domů celé měsíce, a místo toho začal pracovat jako mistr v provozovně v Liberci. Fyzicky šlo o lehčí práci, ale aby uživil Jan rodinu, o víkendech jezdil do hor brigádně opracovávat žulu a stavět podezdívky. Kamenická práce se na jeho zdraví negativně podepsala. Podstoupil četné operace obou rukou a zákrokům se nevyhnuly ani jeho kolena a kyčle. „Ve veškerých kloubech a šlachách mám endoprotézy,“ dodává Jan.

V roce 1982 se s rodinou přestěhovali do Hradce Králové. Napřed pracoval jako dispečer výroby, po dvou letech však kvůli časové i finanční náročnosti odešel. Nově jezdil z Hradce Králové do Ostroměře jako kameník.

Osmdesátá léta se blížila ke konci. Jan a ostatní kolegové podepsali v roce 1989 beze strachu petici za propuštění Václava Havla. „Věděli jsme, že nás nikdo nemůže vyhodit,“ popisuje Jan. Sedmnáctý listopad 1989 strávil v práci, dva dny poté se zúčastnil demonstrace v Hořicích a později docházel na veřejná shromáždění v Hradci Králové.

Sestra mu na pohřbu vrátila dary, které přivezl matce

Do Ostroměře dojížděl do roku 1994, poté odjel ještě na tři čtvrtě roku s kameníky pracovně do Drážďan. Po návratu do domoviny se mu však již začalo ozývat zdraví. Vystřídal ještě několik profesí, než mu práce v prašném prostředí přinesla odchod do důchodu v roce 2000.

Od té doby byl v penzi. Věnoval se závodně kulečníku a hrál na kytaru. Před několika lety obnovil také vztah se synem z prvního manželství, s nímž kontakt dříve neudržoval.

Za matkou jezdil až do její smrti roku 2009. Sestra mu na pohřbu vrátila veškeré jím věnované dary a nárokovala si jako jediná svá dědická práva. „Většinou je mezi sourozenci konflikt o majetek, ale já o to nestál. Snažil jsem se vydělávat vlastníma rukama,“ konstatuje Jan. S tetou a strýcem až do jejich smrti zůstali v častějším kontaktu. „Strejda teď umřel, teta taky. Byli starší než já. Mně bude příští rok osmdesát, tak jsem taky v pořadí. Ale to je život.“

Jan Wallstein ze svých zkušeností pochopil, že je třeba, aby si člověk vybral práci, která ho baví, a měl rád život i lidi kolem sebe. V roce 2021 žil v Hradci Králové.