The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Weberová (* 1934)

• narodila se 10. 1. 1934 v Brně v židovské rodině

• 18. 1. 1943 - transport celé rodiny na shromaždiště do Uherského Brodu

• 23. 1. 1943 - příjezd Terezína

• v Terezíně v Kinderheimu

• 23. 10. 1944 - bratr Jiří a otec deportováni do Osvětimi, kde zemřeli

• matka pracuje v továrně na štěpení slídy a je chráněna před transportem

• matka dceru Věru schovala a tím ji zachránila před transportem

• obě osvobozeny v Terezíně v květnu 1945

• návrat do Kyjova

• hrozba odsunu s německým obyvatelstvem

• vystudovala zdravotní školu a pracovala v sociální oblasti

• 1990 - návštěva Izraele s prezidentem Havlem

• stále pracuje jako dobrovolnice ve zdravotnictví

• dnes je v penzi a stále pracuje jako dobrovolnice

Věra Weberová, rozená Baderová, se narodila v Brně 10. ledna 1934 do židovské rodiny. Spolu se starším bratrem Jiřím vyrůstala v Kyjově, kde jejich rodiče zdědili dům a provozovali tam obchod se smíšeným zbožím. Ačkoli byla rodina Baderova židovská, judaismus se v rodině neprojevoval: „My jsme nebyli nikdy ortodoxní, ani nikdo v Kyjově ne.“ Jinakost ale pocítila Věra velmi brzy, nevzali ji totiž do první třídy, protože židovské děti byly ze škol vyloučeny. Účastnila se tedy aspoň tajného vyučování, na které vzpomíná: „Profesoři židovského původu nám tehdy velmi pomáhali. Učili jsme se třeba i na hřbitově.“ To trvalo do konce roku 1941, kdy začaly odjíždět transporty do Terezína a Židé se pomalu začali připravovat na cestu. Nikdo z nich neměl nejmenší tušení, co je čeká. Pamětnice vysvětluje: „Měli jsme představu, že půjdeme někam, kde budeme pracovat a přečkáme tam válku. My jsme netušili, že to má být jen průchozí tábor.“

V Terezíně každý toužil po chlebu

Kyjov musela celá rodina Baderova opustit začátkem roku 1943, kdy tak jako ostatní kyjovští Židé dostali předvolání do transportu do ghetta Terezín. 18. ledna se dostavili se zavazadly na nádraží. Pamětnice vzpomíná: „Pro nás děti to bylo šokující. Nesli tam lidi na nosítkách, ale nacisti nebrali na nikoho ohled. Kromě Němců tam byli i vlajkaři, přisluhovači nacistů.“ Nejdříve odjeli na shromaždiště do Uherského Brodu, kde se shromažďovali Židé z okresu. Po několika dnech nasedli do dalšího vlaku a pokračovali do Terezína. Když přijeli na místo, každý hledal svoje zavazadlo. „V kufru jsme měli převážně chleba. Po něm v Terezíně každý toužil.“

Po příjezdu do ghetta čekali, co bude následovat. Nacisti jim sdělili, že nemají nic vybalovat, protože budou pokračovat v cestě. Podle zkušenosti terezínských vězňů to nevěstilo nic dobrého. Odjet z Terezína prý znamenalo smrt. Naštěstí se ukázalo, že šéf terezínských lékařů patřil k dobrým známým Věřiny maminky, a podařilo se mu zařídit, aby celá rodina Baderova v Terezíně zůstala. Většina ostatních pokračovala dál. Pamětnice vzpomíná na příchod do ghetta: „Bylo mi devět let. Hned mě umístili do dětského domova pro mládež. Těšila jsem se, že si tam najdu nové kamarády.“ Realita ale byla jiná. Malá Věra zakrátko zjistila, že děti v domově neustále trpěly hladem a nedostatečnou hygienou. Hned po jejich příjezdu navíc zachvátila Terezín velká epidemie tyfu. Neminula ani Věru, ale díky opětovné pomoci maminčina známého terezínského lékaře se naštěstí uzdravila.

Všichni členové rodiny Baderovy museli v Terezíně pracovat. Matka uklízela domovy prominentům v ghettu, lidem, kteří zastávali v Německu vysoké postavení. Patřili k nim různí profesoři, ministři, učitelé, kteří měli v ghettu různé výhody. K výhodám patřilo i to, že prominentní rodina mohla mít jeden pokoj sama pro sebe, kdežto ostatní vězni se na ubikacích tísnili. Pamětnice popisuje: „V naší cimře nás bylo i osmnáct. Spali jsme namačkáni v jedné řadě nahoře na palandách, babička, mamka, já a vedle ležela jiná paní. Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že zemřela. Měla vedle sebe jídlo, chleba, ale já byla tak vychovaná, že bych si ho od ní nevzala, ačkoli jsem měla hlad. Pro mě bylo strašně smutné, že k jejímu lůžku chodil její syn a modlil se za ni.“ Na stejném pokoji časem umřeli další tři lidé.

Tuřín a kroupy znamenaly svátek

Pamětnice se v Terezíně seznámila se starší kamarádkou Gretou a začaly společně pracovat venku na poli. „To bylo báječné, třeba šli kolem nás lidi a někdo nám hodil svačinu!“ Protože v Terezíně neustále panoval hlad, tak se o jídlo většinou strhla bitka. Někdy byla svačina zabalená do novin a vězni velmi stáli o zprávy. Nacisti ale vše důkladně kontrolovali. Pokud u někoho našli noviny, hrozil mu trest. Přesto se často podařilo do ghetta propašovat noviny i svačinu. Věra Weberová popisuje terezínskou stravu: „Ráno jsme fasovali černou kávu a v poledne čočkovou polévku. Nic jiného nebylo. Když byl svátek, tak byla buchta, vařené kroupy nebo tuřín, ale nejhorší jídlo byla jakási strašná omáčka. Tu jsem nejedla, raději jsem snášela hlad.“ Chleba v Terezíně dostávali jednou za tři dny. Později bylo vydáno povolení, že Češi mohou dostávat potravinové balíčky z domova. V té době vážně onemocněl Věřin otec. Měl žaludeční vředy a díky jídlu, které jim známí z Kyjova posílali do Terezína, se uzdravil.

Tak jako mnozí pamětníci, kteří prožili v Terezíně část dětství, vzpomíná i Věra Weberová na různé vychovatele, kteří se snažili dětem alespoň trochu zpříjemnit nucený pobyt v ghettu. Mezi nejvýznamnější terezínské vychovatele patří Fredy Hirsch: „Fredy utekl z Německa do Čech, když se Hitler dostal k moci. Dokonce se naučil dobře česky a s dětmi to prostě uměl. Děti v Terezíně nacvičily operu Brundibár. Když jsem nedávno byla v Jeruzalémě, tak mi pustili Brundibára a já mezi účinkujícími poznala svého bratra.“

Pamětnice také zmiňuje osud téměř 1200 dětí z polského Białystoku, které do Terezína přijely v srpnu 1943, zůstaly tam několik týdnů, ale nakonec je nacisté zavraždili v Osvětimi.[1] „Jednoho dne jsem viděla veliký průvod dětí. Vedla je policie a prý mířily do ústřední dezinfekce. Byly to takové otrhané děti, později jsme se dozvěděli, že přijely z Polska.“

Volala jsem na kamarádky, aby mně držely místo

Na podzim roku 1944 žilo v Terezíně už tolik lidí, že začaly opět odjíždět transporty. Říkalo se o nich, že míří do Birkenau – Březinky. Nikdo tehdy netušil, co Březinka je, vězni se ale domnívali, že tam lidé jedou pracovat. Pamětnice vzpomíná: „Mezi lidmi zavládl velký strach. Pokud někdo z Terezína odjel do Birkenau – Březinky, tak se nikdy neozval ani nenapsal, a to bylo divné. Nakonec odešly i všechny moje kamarádky. Já jsem je do transportů vyprovázela a křičela na ně, aby mně držely místo.“ Do těchto transportů nastupovali především práceschopní lidé a muži.

Nakonec se předvolání do transportu nevyhnulo ani Baderovým. Věra, její bratr, babička a otec byli zařazeni do transportu, ale matka, která v té době pracovala v továrně na štěpení slídy a vykonávala práci pro letecký průmysl, měla zůstat v Terezíně. Začala si v té době vyřizovat povolení, aby mohla odjet s rodinou, ale nikdo jí nechtěl vyhovět. Matka se tehdy rozhodla pro odvážnou věc: „V noci se všechno nakládalo, ale já jsem do transportu nenastoupila. Maminka mě schovala pod slamníky a nepustila mě. Celý život ale trpěla tím, že nezachránila obě své děti.“ Matka Věru schovávala, přenechávala jí své lístky a podařilo se jim vyhnout se transportu a zůstat do konce války v Terezíně.

Koncem roku 1944 terezínští vězni zaznamenali bombardování Drážďan, které pro ně představovalo blížící se konec války. K jiným znamením patřila i nervozita Němců a jejich o něco vlídnější chování. Pamětnice si vybavuje i inspekční cestu Adolfa Eichmanna do Terezína v březnu 1945: „Nahlédl do několika kasárenských bloků. Nikdy nezapomenu na jeho naleštěné holínky. V těch jsem se mohla vidět jako v zrcadle.“ Na jaře 1945 do Terezína přijížděly poslední transporty z protektorátu a také tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů vyklízených před blížící se frontou: „Z otevřených vagonů vypadávali polomrtví lidé, nervově zhroucení, hladoví a vyzáblí, někteří se plazili ven a pod nimi byla vidět hromada mrtvých těl. Tehdy jsme se od nich dozvídali, co byla Osvětim.“

Vy jste se vrátily? Škoda

Věra se spolu s matkou v květnu 1945 dočkala osvobození: „Přes Terezín procházela sovětská armáda a my jsme po osvobození čekaly, co bude dál. Mamka tehdy zavelela, že jedeme domů.“ Obě ženy se pěšky vypravily ke známým do Bohušovic. Ti jim také během války posílali do Terezína balíčky, a ačkoli věděli, že přicházejí z Terezína, z prostředí zamořeného tyfem, přijali je srdečně a nabídli jim pomoc. Jakmile se Věra s matkou zotavily, rozhodly se dopravit se domů. Cesta byla velmi dlouhá a namáhavá. Nejenže nejezdily vlaky, ale většina mostů byla zničena a velkou část cesty musely zdolat pěšky. Cestou je čekaly další nepříjemnosti, například když se setkaly s osvobozující armádou: „Najednou k nám přišel nějaký Rus a sebral nám kufr. Matka šla za generálem, ať zjedná pořádek, a on ho chtěl hned nechat zastřelit. Naštěstí se ten voják ztratil, ale fotografie a dopisy z našeho kufru bohužel také.“

Po návratu do Kyjova se Věra s maminkou nastěhovaly do bytu jejich tety. V jejich vyrabovaném domě se válelo na zemi pár výtisků Hitlerova Mein Kampfu, v rodinném obchodě pracovali zaměstnanci, kteří bývalou majitelku vítali ironicky: „´Vy jste se vrátily? To je ale škoda!´ Když válka skončila, připadalo mi, že se lidé kolem mě strašně změnili.“ Na poválečnou dobu nevzpomíná pamětnice ráda. Čekaly na zbytek rodiny a příbuzné, kteří odjeli z Terezína do Birkenau, ale nikdo se nevrátil. Neměly peníze, nemohly se nastěhovat zpět do jejich domu, obchod už jim nepatřil. Naštěstí jim zůstalo několik nezištných přátel, kteří jim nosili jídlo, aby nějak přežily. V té době bylo Věře jedenáct let a měla začít chodit do školy. Děti ve třídě však spolužačku nepřijaly a stranily se jí, čímž velmi trpěla. Nejtěžší okamžik měl teprve přijít. Navštívili je bývalí spoluvězni z koncentráku a oznámili, že nikdo z rodiny už nežije. „Matka tomu nechtěla věřit. Doufala v zázrak, ale marně.“

Ptali se, proč jsme šli jako ovce na porážku

Pak přišla další rána, hrozil jim odsun tak jako většině německého obyvatelstva. „Dozvěděly jsme se, že nás v Kyjově nechtějí, že jsme Němci a půjdeme na odsun. Přitom já jsem Němce neměla ráda a viděla v nich jenom vrahy. Německy se u nás nesmělo po válce říci jediné slovo. Maminka strašně trpěla tou dobou i nespravedlností, že máme jít pryč a nevíme ani kam.“ K odsunu nakonec nedošlo, ale protože neměly z čeho žít, matka požádala o důchod. Dočkala se ale zamítavé odpovědi s odůvodněním, že by přidělení důchodu mohlo být nežádoucí, protože by budilo veřejné pohoršení. Věra v roce 1949 ukončila měšťanku. Obávala se, že se svým židovským původem bude mít problém se někam dostat, ale nakonec byla přijata na sociální školu, kde po čtyřech letech odmaturovala. Chtěla pokračovat ve studiu medicíny, ale z výše uvedeného důvodu se na školu nedostala. „Ve škole jsem za totality o svém židovském původu ani koncentráku mluvit nesměla. Ale přesto to ve mně zůstalo a nelze zapomenout.“

Věra Weberová se později vdala a měla děti, s její rodinou žila i její maminka Greta. Velice hluboký vztah má pamětnice k Izraeli: „V roce 1990 jsme jeli s Václavem Havlem do Izraele. Při jeho první návštěvě tam pozval přeživší Židy a procestovali jsme celý Izrael.“ Izrael navštívila pamětnice celkem desetkrát a setkala se tam s některými přáteli z Terezína. Účastní se i setkání s dětmi a mladými lidmi: „Pamatuji si, jak se mě na jedné besedě ptali, proč jsme šli jako ovce na porážku, proč jsme se nebránili. Tlumočník tehdy namítal, že jsme neměli zbraně. Ty děti to ale nedovedly pochopit. Proto jsou tam muzea, aby děti věděly, jak to bylo.“ Dodejme, že stejně důležité jsou i vzpomínky pamětníků, jejich osobní svědectví a příběhy.

[1] K dětem z Białystoku viz především Greenfieldová, Hana: Děti z Białystoku v Terezíně.  Očima vzpomínek. In: Terezínské listy: sborník Památníku Terezín 23, 1995, s. 109-110.