Věra Weberová

„To je tatínek s maminkou ještě před válkou. Tatínek byl o dvanáct let starší, maminka měla dvacet a tatínek třicet dva, vedle je můj čtyřletý bratr, tady je maminčin bratr, který nám pomohl zachránit život, protože nám posílal balíčky do Terezína. Naši spolubydlící vždy říkali, že by chtěli poznat toho člověka, který měl tak velké srdce a snažil se nám pomoct. Bohužel 13. dubna 1945 byl zavražděn v Malé pevnosti v Terezíně. Tady je můj bratr ještě jako malé dítě. Ty fotografie tady měla maminka, aby jí připomínaly její rodinu. Její, zpočátku krásný život, který se změnil v nešťastnou válku. A tady je můj bratr předtím, než jsme odešli do Terezína, tady mám svého syna Jiřího, narozen 1956.“

„My jsme měli takovou představu, že někam pojedeme, abychom byli zachráněni, a přečkáme tam válku. Že půjdeme na místo, kde budeme žít a pracovat. My jsme nevěděli, že to je jen průchozí tábor.“

„Pro nás děti to bylo šokující. Tam nesli lidi na nosítkách, ale nacisti na to nebrali ohled. Byli tam i tzv. vlajkaři, kteří souhlasili s nacisty, že se Židi mohou pronásledovat.“

„V krátké době jsem dostala tyfus. Byli jsme namačkaní v jedné místnosti. Leželi jsme na palandách vedle sebe. Ale naštěstí jsem to přežila a uzdravila jsem se.“

„Tak v roce 1940 jsem byla u zápisu. Ale moje paní ředitelka mi řekla, že do školy chodit nesmím. Bylo to proto, že tehdy platil zákaz vyučování Židů. A mně to stále nešlo do hlavy, proč nemůžu chodit do školy, když můj bratr do školy chodil.“