The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elfriede Weismann (* 1935)

• narozena 18. prosince 1935 v jihočeské Kaplici

• pochází z německé rodiny Reichových

• v listopadu 1945 opustili své rodné město

• s rodinou se usadili v rakouském Linci

• vyučila se kadeřnicí

• v roce 1968 poprvé po třiadvaceti letech navštívila opět své rodiště

• angažovala se ve spolcích vyhnaných Němců

• zasloužila se o umístění památníku obětem odsunu na hřbitově v rodné Kaplici

• v roce 2020 žila Elfriede Weismann v rakouském Linci

Českojazyčná verze příběhu následuje po německé verzi:

 

„Warum mussten wir unser Zuhause verlassen? Warum durften wir uns nichts mitnehmen? Warum haben sie uns alles genommen?“ Dies alles fragte die zehnjährige Elfriede im Jahr 1945 vor Weihnachten. Damals wohnte sie mit ihren Eltern in einem von Bomben beschädigten Haus in der Bismarkstraße im österreichischen Linz. Ihr fehlte das Zuhause in Kaplitz. Die kleine Elfriede, wie sie noch heute von ihren Freunden genannt wird, teilte ihr Schicksal mit mehr als zwei Millionen tschechoslowakischen Bürgern deutscher Nationalität, welche nach dem zweiten Weltkrieg kollektiv, unfreiwillig und oft unter unmenschlichen Bedingungen ihre Häuser und die Heimat verlassen mussten. In der tschechischen Sprache hat sich für diese massenhafte Nachkriegsdeportation der Begriff „Abschiebung“ eingelebt.  „Deutsche“, die diese Abschiebung betraf, benutzen in ihrer Muttersprache das Wort „Vertreibung“.  

Elfriede Weismann, geborene Reich, kam am 18. Dezember 1935 im Südböhmischen Städtchen Kaplitz (Kaplice) zur Welt. Sie wuchs mit drei jüngeren Geschwistern auf: dem zwei Jahre jüngeren Fritz, Rosemarie geboren im Jahr 1939 und dem jüngsten Walter, geboren 1940. Ihre Mutter Katharina, geborene Werner (dann Baumgartner) (*6.4.1910), stammte auch aus Kaplitz. Ihre Eltern hatten einen Laden auf dem Stadtplatz. Die Mutter verdiente ihr Geld als Gemüseverkäuferin.

Ihr Vater Friedrich Reich wurde am 12.2.1914 in Schwarzthal (Černé Údolí) im Gratzner Bergland (Novohradských Horách) geboren. Er war zu Beginn des Krieges Autobusfahrer auf der Trasse von Kaplitz nach Linz. Beide Eltern waren deutscher Nationalität. Katharina beherrschte sowohl Deutsch als auch Tschechisch, Friedrich verstand zwar Tschechisch, sprach es aber nicht. Zuhause wurde in der Familie Reich deutsch gesprochen, tschechisch sprach die Mutter mit dem Vater nur dann, wenn sie nicht wollte, dass es die Kinder verstehen. Friedrich Reich diente in der Ersten Republik in der tschechoslowakischen Armee. Als Mitglied der Armee durfte er nicht heiraten. Katarina heirateten er erst im Jahr 1939, als sie schon drei Kinder hatten. Während der Mobilisation im Jahre 1938 rückte Elfriedes Vater zur Verteidigung der Tschechoslowakei ein. Nach dem Münchner Abkommen fiel Kaplitz, welches an der tschechisch-österreichischen (damals schon tschechisch-deutschen) Grenze lag, dem Deutschen Reich zu.

KOMMT VATER AN WEIHNACHTEN?

Die kleine Elfriede verstand den Kriegskonflikt nicht. Sie und ihre Geschwister, vor allem die Brüder, vermissten ihren Vater, welcher in der Wehrmacht kämpfen musste. Erst diente er im Westen, in Frankreich, danach wurde er in den Osten abkommandiert. Elfriedes Bruder Fritz erinnerte sich gut an einen Besuch in Wien, wo er sich bei Verwandten mit seinem Vater traf, bevor er in den Osten versetzt wurde. Damals hörte er das erste Mal die Erwachsenen darüber sprechen, dass Hitler den Krieg vielleicht nicht gewinnt. Friedrich kam bis zum Ende des Krieges nicht einmal für einen Kurzurlaub aus Russland zurück. Im Interview erinnert die Zeitzeugin sich an Weihnachten, vielleicht 1944, als sie die Nachricht bekamen, dass der Vater möglicherweise doch kommen würde. Vom Heiligenabend bis Ostern warteten sie jeden Tag auf ihn, und schmückten auch den Weihnachtsbaum nicht ab. Im Jahr 1941 wurde die kleine Elfriede in die erste Klasse der deutschen Schule in Kaplitz eingeschult. Obwohl sie gut lernte, musste sie am Ende der zweiten Klasse zu einer Nachprüfung. Mutter Katharina machte beim Gemüseverkauf keine Unterschiede bezüglich der Nationalität ihrer Kunden. Wie es das Gesetz wollte, grüßte sie zuerst auf Deutsch, mit Tschechen sprach sie aber danach in deren Muttersprache. Eines Tages kaufte eine tschechische Kundin bei ihr einen Blumenkohl. Auf diesen Karfiol, welchen sie sich ausgesucht hatte, wartete aber auch eine „deutsche“ Kundin. Katharina entschuldigte sich bei ihr, verkaufte ihn aber an die Tschechin welche vor ihr dran war. Der Ehemann der Deutschen gehörte zu den überzeugten Nazis. Dieser unterrichtete Elfriede in der Schule und wollte aufgrund des Verhaltens der Mutter die Kleine die zweite Klasse wiederholen lassen. Katharina bemühte sich, dass ihre Tochter die Nachprüfung von anderen Lehrern machen konnte. Die ließen sie dann aufsteigen.

Die allgegenwärtige Nazi-Propaganda in der Grundschule nahm die Zeitzeugin nicht wirklich wahr. Sicher, sie lernten über Hitler und hatten natürlich auch eine Hitlerjugend in der Schule. Sie sammelten für die Soldaten an der Front Kräuter und Stroh für die Fütterung ihrer Schuhe. Für diese Arbeit bekamen sie kleine Märchenfiguren als Belohnung. Elfriedes Mutter half, neben dem Gemüseverkauf, auch in einem Lazarett für verwundete Soldaten. Dieses war in der von Nazis aufgelösten tschechischen Schule eingerichtet. Im Krieg kamen neue Bewohner nach Kaplice – deutsche Soldaten oder Beamte mit ihren Familien. Mit der sich verschiebenden Kriegsfront nahmen auch Flüchtlinge aus den zerbombten Teilen Deutschlands, aber auch solche aus Südeuropa zu.  Die Zeitzeugin erinnert sich an mehrere Frauen mit Kindern, welche Familie Reich in ihrer Wohnung unterbringen musste. Sie erinnert sich auch an Luftangriffe am Ende des Krieges, als man gut hörte, wie Flugzeuge Bomben auf Kaplitz und das entfernte Linz warfen. Zur Bombardierung von Kaplitz kam es zum Glück nicht.

Kurz vor der Befreiung mussten junge Burschen, welche kaum 15 Jahre alt waren – und auch alte Männer zum Volksturm anrücken. Auch Elfriedes fast sechzigjähriger Großvater musste noch einrücken.

KAKAO VON EINEM SCHWARZEN.

Während der Befreiung im Mai 1945 kamen als erstes die Amerikaner nach Kaplice. Sie zogen auch in die Wohnung der Familie Reich ein, die Mutter musste mit den Kindern auf dem Dachboden übernachten. Die damals Zehnjährige Elfriede traf das erste Mal einen Menschen mit schwarzer Haut, erst einmal hatte sie Angst aber der Schwarze lächelte sie an und schenkte ihr einen Film für einen Fotoapparat und eine Büchse Kakao mit kleinem Silberlöffel. Gemeinsam mit den anderen Kindern hat sie auf dem Dachboden den unbekannten Schokoladenstaub gekostet.  Junge deutsche Mädchen haben sich mit amerikanischen Soldaten angefreundet.

Nach einigen Tagen verschwand die amerikanische Armee Richtung Linz und sofort kamen die sowjetischen Soldaten. Zu der Familie Reich zogen höher gestellte Soldaten, welche jeder seinen eigenen Diener hatten. Die Mutter durfte mit den Kindern im Zimmer wohnen bleiben und kochte den Soldaten. Einer von ihnen hielt immer Wache und schützte somit die ganze Familie vor Tschechen, welche nach Kriegsende auch in Kaplitz auftauchten.  Eine Reihe von Bewohnern verschwand damals aus der Stadt. Aus Angst flüchteten sie nach Österreich oder Deutschland. Die Atmosphäre zu Kriegsende ermöglichte keinen gerechten Umgang in Bezug auf Schuld. So reichte oft eine Anschuldigung ohne Beweis für eine Bestrafung.

Elfriede erinnert sich bei den Aufnahmen auch an eine Vergewaltigung welche bei einer Feier mit den sowjetischen Soldaten passierte. Einer von ihnen überfiel und vergewaltigte eine Nachbarin, welche über Familie Reich wohnte. Die Mutter eines drei Monate alten Säugling hörten alle Bewohner um Hilfe rufen, doch keiner traute sich, sie zu verteidigen. Als die Frau die Sexualstraftat meldete, musste sie zu den Soldaten gehen und auf den Schuldigen zeigen. Nachdem sie das getan hatte, wurde er erschossen.

Die sowjetischen Soldaten zogen nach einer Weile aus der Wohnung aus, die Mutter kochte aber weiterhin für sie. Nach der Befreiung trug die zehnjährige Elfriede, wie auch alle anderen Deutschen, ein weißes Armband mit dem Buchstaben „N“, welche die deutsche Staatsbürgerschaft zeigte. Einige Deutsche hatten auf dem Band die Aufschrift „NN“ was deutscher Nazi hieß. Bei einer Begegnung mit Tschechen mussten alle Deutschen vom Bürgersteig auf die Straße ausweichen. Vater Friedrich war verschollen.

UNSER KLEINER IVAN

Im September 1945 sollte die Zeitzeugin anfangen, in die fünfte Klasse zu gehen. Ihr fehlte aber der Abschluss der vierten Klasse, da beim Kriegsende der Unterricht abgebrochen wurde und die Kinder kein Zeugnis mehr bekamen. Weiters wurden alle deutschen Schulen in Kaplitz aufgelöst, so musste Elfriede in die vierte Klasse der tschechischen Schule gehen. Die ersten Schultage suchten die Lehrer unter den deutschen Kindern solche, welche tschechisch sprachen. Jemand zeigte auf Elfriede. Die konnte damals nur ein paar Wörter, welche sie von ihrer Mutter und Nachbarn aufgeschnappt hatte. Trotzdem suchten sie sie aus, um den Erstklässlern zu helfen. Sie setzten sie auf den Lehrstuhl und ihre Aufgabe war es, jene Schüler zu notieren, welche den Unterricht störten. Die deutschen Kinder haben aber aus Angst kaum Ärger gemacht, die tschechischen schlugen Elfriede aber, und wenn sie niemanden aufschrieb schimpfte der Lehrer mit ihr. Vom tschechischen Unterricht erinnert Elfriede sich vor allem an das Lied „Ivanku náš“, einen Teil davon sang sie uns auch bei Aufnahme unseres Gesprächs vor. Die Bedeutung des Liedtextes kannte sie als junge Schülerin nicht, den verstand sie erst viel später.

NACH ÖSTERREICH AUF DEM LKW

Die Mutter Katharina und ihre Kinder warteten vergeblich immer noch auf die Rückkehr von Vater Friedrich. Sie mussten alle Wertsachen abgeben, die Wohnung aufräumen und ausziehen. Sie wohnten dann in der Villa des Mineralwasserfabrikanten Hezký. Eines Tages bekamen sie eine Nachricht von Vater Friedrich. Es war ihm gelungen, bis ins österreichische Linz zu kommen.

Katharina bereitete sich gemeinsam mit ihren Kindern auf den Weggang nach Österreich vor. Zur Tante Poldi nach Prag brachten sie einen Teil der Wohnungs-Ausstattung, auch die Truhe, welche die Mutter schon für ihre Töchter vorbereitet hatte. Ein weiteres Paket, gefüllt vor allem mit Lebensmitteln, schickten sie zu Verwandten nach Österreich. Sie packten das notwendigste ein und auch Mutters neue Küchenwaage.

Elfriede nahm ihre Zither und die Puppe mit. Ein sowjetischer Soldat, welcher Georg hieß, brachte mit einem kleinen LKW Brot aus Freistadt nach Kaplitz; er schmuggelte Flüchtlinge auf dem Rückweg aus dem Lande.

Am 7. November 1945 stieg Elfriede mit ihrer Mutter und drei Geschwistern in den geschlossenen Laderaum des Klein-LKW und gemeinsam mit zwei weiteren Familien saßen sie eingezwängt in diesem Raum ohne Fenster. Die Reise war mit Stress verbunden, die Mutter fürchtete um ihre teure Waage, der jüngste Bruder weinte, wie auch alle anderen kleinen Kinder, Elfriede verletzte sich an der Wand des Wagens ihr Ohr. Nach einiger Zeit blieb das Auto stehen. Alle hatten Angst, dass sie verraten wurden. Die Hintertür wurde geöffnet und Georg sagte: „Kommt raus, ihr seid jetzt auf deutschem (österreichischem) Boden.“ Sie gingen bis zum grenznahen Freistadt, in der Umgebung sahen sie viele sowjetische Soldaten. Sie schliefen bei Bekannten des Vaters auf dem Fußboden eines Gasthauses und am nächsten Tag kamen sie mit einem LKW ins österreichische Linz.

WENN DU MIR DEINE STIEFEL GIBST, KANNST DU BEI UNS ÜBERNACHTEN

Elfriede kannte die Stadt an der Donau, sie hatte Linz in der Vergangenheit schon einige Male mit ihren Eltern besucht. Familie Reich flüchtete zu einer Verwandten, Anna Hanke, und baten sie um eine Übergangs-Unterkunft. Die Tante schaute die Schuhe der Mutter an und sagte: „Ja, wenn du mir deine Stiefel gibst, könnt ihr bei uns übernachten.“ Elfriede schlief mit ihrer Mutter und den Geschwistern auf dem Boden der Küche auf einer Matratze. Sie waren um die vorab geschickten Lebensmittel gekommen, da die Tante behauptete, die Sowjetsoldaten hätten den Inhalt gestohlen. Familie Reich hatte eher das Gefühl, dass sie die Verwandten beklaut hatten. Ähnlich war es auch mit verschickten Einrichtungsgegenständen und weiteren wichtigen Sachen welche sie bei anderen Verwandten hinterlegt hatten. Familie Reich bekam nur ein paar Kleinigkeiten zurück. Vater Friedrich arbeitete schon als LKW-Fahrer bei einem Bekannten aus Böhmen, Josef Pusch.

Josef Pusch war im Dezember 1944 bei der Tötung amerikanischer Soldaten in der Nähe von Unterhaid (Dolní Dvořiště) geworden (nach einer Notlandung). Nach der Befreiung arbeitete er mit den Amerikanern zusammen und half bei der Überführung der Mörder. Zur Belohnung bekam er zwei LKWs und betrieb mit ihnen in Linz ein Transportunternehmen.  

EIN GESCHENK VON SANTA CLAUS

Kurz danach kehrte Onkel Fritz Hanke aus der sowjetischen Gefangenschaft zurück und so musste die Familie Reich ausziehen. Mutter und Vater waren verzweifelt, sie wussten nicht wohin sie gehen sollten. Sie saßen weinend im LKW als ein Bekannter aus Böhmen, Herr Radlinger, ans Fenster klopfte. Als er ihre Situation verstand, bot er ihnen an, dass sie in einem von Bomben beschädigten Haus in der Bismarktstraße wohnen könnten, wie auch er selbst. Sie bezogen ein Zimmer des abbruchreifen Gebäudes, das Nachbarshaus durch die Bombardierung komplett zerstört worden. In der Nacht belästigten sie Wanzen. Die Familie Reich kam um fast ihr ganzes Eigentum, die hatten die österreichische Staatsbürgerschaft noch nicht und bekamen so auch keine Zuteilungskarten. Sie hofften weiter darauf, dass sich die Situation beruhigen würde und sie zurück in ihre Heimat kehren könnten. Elfriede wusste, dass sie die Tschechoslowakei verlassen mussten, weil sie Deutsche waren. Sie verstand aber nicht warum, denn ihre Eltern waren politisch nicht aktiv gewesen. Von Verwandten und Bekannten hörte sie von der Gewalt, welche mit den Abschiebungen verbunden war. Dieses Schicksal ereilte sie zum Glück nicht. Trotzdem war Elfriede damals auf die Tschechen sehr wütend. Diese schwierige Zeit überstand Familie Reich durch eine gute Gemeinschaft und ihren festen Glauben an Gott.

 Am Ende des Jahre 1945 war Elfriede erst zehn Jahre alt. Die Verantwortung über die drei jüngeren Geschwister, auf welche sie oft aufpassen musste, machte sie aber erwachsener. Sie bemühte sich, der Familie in dieser schweren Situation zu helfen. Sie beobachtete, wie sich jeden Tag um die Mittagszeit eine Menschenschlange vor dem Krankenhaus der Barmherzigen Schwestern bildete. Sie stellte sich auch an, und bekam tatsächlich von einer Nonne eine Suppe. Die Nonnen erkannten am Dialekt, dass das Mädchen nicht aus Linz gebürtig war. Elfriede erklärte ihnen die Situation ihrer Familie, und durfte so weiterhin jeden Tag für ihre Familie eine Kanne Suppe holen. Bei unserer Aufnahme erinnerte sich die Zeitzeugin auch an die Weihnachtsgeschenke, welche die amerikanischen Soldaten austeilten. Damals ging sie mit ihrer jüngeren Schwester auf der Straße, sie sahen eine Schlange Kinder und stellten sich auch an. Ein österreichischer Gendarm schickte sie erst einmal weg, da sie ja Ausländer seien. Das hörte aber zum Glück ein amerikanischer Soldat, der die Schwestern an der Hand nahm und in einen weihnachtlich geschmückten Raum führte, wo sie vom Santa Claus Geschenke bekamen.

Die Schwestern nahmen eine Tüte voller Süßigkeiten nach Hause. Sie stellten sie auf die Fensterbank und freuten sich über diesen unverhofften Reichtum.

In Linz fing Elfriede wieder in der vierten Klasse an, die sie quasi wiederholte. Nach der Beendung der Grundschule wollte sie sich auf ihren Traumjob als Kindergartentante vorbereiten. Die Eltern wählten für sie aber aus praktischen Gründen den Beruf einer Friseurin, eine Ausbildung zur Kindergärtnerin wäre auch erst mit 18 Jahren möglich gewesen.

ES GIBT KEIN ZURÜCK MEHR

Dann, als 1948 in der Tschechoslowakei die Kommunisten zur Macht kamen, und diese an der Grenze zu Österreich den Eisernen Vorhang errichteten, wurde der Familie Reich und anderen Vertriebenen klar, dass ihre „Abschiebung“ ein Weggang für immer war. Einige Verwandte gingen nach Deutschland, die Familie von Elfriede durfte in Österreich bleiben, da die Mutter ihres Vaters von dorther gekommen war. Die vertriebenen Deutschen begannen sich zu treffen und veranstalteten große Feste und erinnerten sich so gemeinsam an ihre Herkunft. Nach und nach bekamen sie Nachrichten aus der Tschechoslowakei. So wurde ihnen klar, dass das Leben dort auch nicht einfach wäre. 

Im Jahr 1955 heiratete Elfriede Franz Weismann, einen gebürtigen Österreicher aus Wallern. Damals hatte sie die österreichische Staatsbürgerschaft immer noch nicht und musste so in Prag eine Kopie ihrer Geburtsurkunde anfordern. Gemeinsam mit ihrem Mann erzog sie drei Kinder.

Das heimatliche Böhmen besuchte Elfriede nach mehr als zwanzig Jahren im Jahr 1968 wieder. Gemeinsam mit ihrem Mann und Freunden fuhr sie erst einmal in ihre Geburtstadt Kaplice (Kaplitz). Elfriede kam die Stadt kleiner vor, als sie sie in Erinnerung hatte. Die Gebäude schienen ihr vernachlässigt und grau, es fehlte ihr der in Österreich gängige Blumenschmuck. Ihr erster Weg führte zum Friedhof. Sie konnte den richtigen Grabstein zwischen den vielen anderen nicht finden.

Sie wurde aber von einer alten Dame beobachtet und diese half ihr das Familiengrab zu finden. Aus Kaplice fuhren sie dann über Hluboká nad Vltavou zu Verwandten nach Prag.

Das Hotelpersonal warnte sie aber, dass es sein kann, das die Wegweiser umgedreht sind.  Es war August 1968 und die Tschechoslowakei war gerade von den Armeen des Warschauer Paktes besetzt worden. Diese Militär-Einheiten sahen unsere Zeitzeugin und ihre Freunde vor Prag. Bei der Besichtigung des Wenzelsplatzes stießen sie auf eine Demonstration, und dem Ratschlag der Verwandten folgend verließen sie diesen Ort lieber.

Kaum ein Jahr später, im Jahr 1969, kam die Tochter der Prager Verwandten, Jitka, mit ihrem Freund, nach Linz zu den Weismanns, sie emigrierten aus der „Normalisierungs-Tschechoslowakei“.

JETZT KANN ICH JEDERZEIT NACH HAUSE

Der Fall des Eisernen Vorhanges im Jahr 1989 war für Elfriede eine angenehme Überraschung. Gemeinsam mit anderen aus der Tschechoslowakei stammenden deutschen Landsleuten fing sie an, regelmäßig ihre Heimat zu besuchen. Es interessierten sie zum Beispiel auch kirchliche Denkmäler, welche die Kommunisten hatten verfallen lassen. Die vertriebenen Deutschen versuchten auch in Kaplice den Opfern der Kriegs- und Nachkriegszeit ein Denkmal zu setzen.

Die Zeitzeugin verhandelte insgesamt mit fünf Bürgermeistern, um endlich im Jahr 2014 ein entsprechendes Denkmal auf dem Friedhof von Kaplice aufstellen lassen zu können.

 

Für Elfriede ist die verlorene Heimat noch immer ein heikles Thema. Ihre Heimat jetzt allerdings jederzeit besuchen zu können, schätzt sie sehr: „Heute bin ich glücklich und froh. Und mit zunehmendem Alter schätze ich meine Heimat immer mehr. Wenn mich meine Gesundheit plagt, es mir nicht gut geht, dann setze ich mich ins Auto und fahre ganz allein in den Böhmerwald. Ich befreie mich so von meinem Leiden und komme zufrieden wieder zurück nach Hause. Und Gott sei Dank! Gott sei Dank, hat sich wieder alles so geändert.“, sagte sie uns bei den Dreharbeiten.

Elfriede würde den jüngeren Generationen wünschen, dass sie ihre Heimat und ihre Wurzeln schätzen können. „Jeder sollte bei sich selbst anfangen, als gutes Beispiel voran gehen und sich sagen: Der Weltfrieden beginnt bei mir, danach sind erst die anderen dran. Manchmal ist dies überhaupt nicht einfach, aber wenn sich der Mensch bemüht und auch nur kleine Schritte macht, geht er den richtigen Weg.“, fasste sie am Ende ihrer Botschaft zusammen.

Im Jahr 2020 wohnte Elfriede Weismann im österreichischen Linz. Sie traf sich regelmäßig mit den letzten deutschstämmigen Bewohnern aus Kaplitz (Kaplice) im Rahmen der sogenannten Kaplitzer Runde.

 

 

Česká verze:

„Proč jsme museli svůj domov opustit? Proč jsme si nesměli nic vzít s sebou? Proč nás o všehno připravili?“ ptala se desetiletá Elfriede před Vánoci roku 1945. Tehdy bydlela s rodiči v rozbombardovaném domě v Bismarkově ulici v rakouském Linci. Stýskalo se jí po domově v Kaplici. Malá Elfriede, jak ji dodnes oslovují její přátelé, sdílela osud více než dvou milionů československých občanů německé národnosti, kteří museli po druhé světové válce kolektivně, nedobrovolně a mnohdy za pohnutých okolností opustit své domovy i svou vlast. V češtině se pro poválečnou hromadnou deportaci Němců vžil výraz „odsun“. Němci, jichž se nucené vystěhování osobně týkalo, používali ve svém rodném jazyce slovo „Vertreibung“, nejčastěji překládané jako „vyhnání“.

Elfriede Weismann, rodným jménem Reich, přišla na svět 18. prosince 1935 v jihočeském městečku Kaplice (německy Kaplitz). Vyrůstala se třemi mladšími sourozenci: o dva roky mladším Fritzem, Rosemarií narozenou v roce 1939 a nejmladším Walterem, narozeným roku 1940. Matka Katharina, rozená Werner (pak Baumgartner) (*6.4.1910), pocházela také z Kaplice, kde její rodiče na náměstí měli obchod. Matka se živila jako zelinářka.

Otec Friedrich Reich se narodil 12.2.1914 v obci Černé Údolí (Schwarzthal) v Novohradských horách. Na začátku války byl řidičem autobusu na trase z Kaplice do Lince. Oba rodiče měli německou národnost. Katharina ovládala jak němčinu, tak i češtinu, Friedrich česky rozuměl, ale nemluvil. Doma Reichovi hovořili německy, česky mluvila matka s otem tehdy, když si nepřála, aby jí děti rozuměly. Friedrich Reich sloužil za první republiky v československé armádě. Jako příslušník vojska se nesměl oženit, s Katharinou se vzali až v roce 1939, kdy měli již tři děti. Během mobilizace v roce 1938 narukoval Elfriedin otec k obraně Československa. Po Mnichovské dohodě připadla Kaplice ležící v česko-rakouském (tenkrát již česko-německém) pohraničí, Německé říši.

PŘIJDE TATÍNEK NA VÁNOCE?

Malá Elfriede válečnému konfliktu nerozuměla. Ona i její sourozenci, především bratři, postrádali doma otce, jenž musel bojovat v jednotkách wehrmachtu. Nejprve sloužil na Západě, ve Francii, později ho převeleli na východ. Elfriedin bratr Fritz si dobře vybavoval návštěvu Vídně, kde se u příbuzných s otcem setkal před jeho odjezdem na východní frontu. Tehdy poprvé zaslechl dospělé mluvit o tom, že Hitler válku asi nevyhraje. Friedrich se z Ruska domů na dovolenou do konce války již nedostal. V rozhovoru vzpomínala pamětnice na Vánoce, snad v roce 1944, kdy dostali zprávu o možném otcově příjezdu. Od Štědrého dne až do Velikonoc na něj každý den čekali a ani neodstrojili stromek. V roce 1941 nastoupila Elfriede do první třídy německé školy v Kaplici. Přesto, že se dobře učila, musela na konci druhého ročníku na přezkoušení. Matka Katharina při prodeji zeleniny nerozlišovala mezi národnostmi, dle tehdejších předpisů zdravila prvně v němčině, na Čechy pak ale mluvila i jejich mateřštinou. Jednoho dne u ní kupovala česká zákaznice květák. O hlávku, již si vybrala, měla zájem i Němka. Katharina se jí omluvila a hlávku karfiolu prodala Češce, která byla na řadě. Manžel zklamané Němky patřil k přesvědčeným nacistům. Učil Elfriedu ve škole a chtěl ji za matčino chování nechat opakovat druhý ročník. Katharina tehdy vymohla své dceři možnost přezkoušení jinými učiteli, a ti ji nechali postoupit.

Všudypřítomnou nacistickou propagandu na prvním stupni základní školy pamětnice příliš nevnímala. Ano, učili se o Hitlerovi a samozřejmě vstupovaly děti ve škole do Hitlerjugend. Sbíraly pro vojáky na frontě bylinky či slámu na zateplení bot. Za tuto práci dostávaly odměnou malé figurky pohádkových postav. Elfriedina matka kromě prodeje zeleniny vypomáhala v lazaretu pro raněné vojáky zřízeném v budově bývalé, nacisty zrušené, české školy. Během války přicházeli do Kaplice noví obyvatelé - němečtí vojáci či úředníci i s rodinami, s postupující frontou přibývali různí uprchlíci z vybombardovaných území Německa, ale i z jižní Evropy. Pamětnice v rozhovoru vzpomínala na několik žen s dětmi, které museli Reichovi ve svém bytě ubytovat. Dobře si vybavovala také letecké poplachy na konci války, kdy byla velmi zřetelně slyšet letadla vrhající pumy na kaplické nádraží, i vzdálenější Linec. K bombardování samotné Kaplice naštěstí nedošlo.

Krátce před osvobozením museli narukovat mladí chlapci sotva patnáciletí a také staří muži k jednotkám lidové domobrany (Volkssturm). Nastoupit musel i Elfriedin téměř šedesátiletý děd.

KAKAO OD ČERNOCHA

Během květnového osvobození v roce 1945 přišli jako první do Kaplice američtí vojáci. Nastěhovali se i do bytu Reichových a děti s matkou musely přespávat na půdě. Desetiletá Elfriede tehdy poprvé potkala člověka černé pleti, zprvu v ní setkání s neznámým vyvolalo strach, černoch se však na ni usmál a daroval jí film do fotoaparátu, plechovku s kakaem s malou stříbrnou lžičkou. Společně s ostatními dětmi na půdě ochutnala neznámý čokoládový prášek. Mladé německé dívky se s americkými vojáky přátelily.

Po několika dnech americká armáda odešla směrem k Linci a přišlo ihned sovětské vojsko. K Reichovým se tentokrát nastěhovali vojáci vyšších hodností, z nichž každý měl svého sluhu. Matka s dětmi směla zůstat bydlet v dětském pokoji a vojákům vařila. Jeden z nich vždy hlídal a chránil tak celou rodinu před napadením od Čechů, kteří se s koncem války objevili také v Kaplici. Řada obyvatel v té době z města mizela. Ze strachu utíkali do Rakouska či Německa. Atmosféra konce války neumožňovala spravedlivé posouzení, pokud šlo o vinu, k postihu mnohdy stačilo udání bez důkazů.

Elfriede během natáčení vzpomínala i na znásilnění, k němuž došlo během bujaré oslavy sovětských vojáků. Jeden z nich přepadl a znásilnil sousedku, jež bydlela v bytě nad Reichovými. Matku tříměsíčního kojence slyšeli o pomoc volat všichni obyvatelé, nikdo si však netroufl bránit ji. Když žena trestní čin znásilnění nahlásila, vzali ji mezi vojáky a musela ukázat na viníka. Poté, co tak učinila, byl zastřelen.

Sovětští vojáci se po čase z bytu odstěhovali, pamětničina matka jim však nadále vařila. Od osvobození nosila desetiletá Elfriede, stejně jako všichni ostatní Němci, na ruce bílou pásku s písmenem „N“ označujícím německou národnost. Někteří Němci měli na pásce dvojité „NN“, což znamenalo německý nacista. Při setkání s Čechy na chodníku se museli všichni Němci z chodníku vyhnout a vstoupit do silnice. Otec Friedrich byl nezvěstný.

IVÁNKU NÁŠ

V září 1945 měla pamětnice začít chodit do páté třídy. Chyběl jí však řádně ukončený čtvrtý ročník, kvůli konci války školní výuku přerušili a děti nedostaly žádné vysvědčení. Navíc všechny německé školy v Kaplici se zrušily, a tak Elfrída nastoupila do čtvrté třídy na českou školu. První školní dny hledali učitelé mezi německými dětmi takové, které umí česky. Kdosi ukázal na Elfriedu. Ta tehdy uměla jen pár slov, jež pochytila od matky či českých sousedů. Přesto ji vybrali, aby vypomáhala v první třídě. Usadili ji u katedry a měla za úkol zapisovat žáky narušující vyučování. Německé děti tehdy v atmosféře strachu ve škole příliš nezlobily, české ji zbily, nenapsala-li nikoho, dostala vynadáno od učitele. Z českého vyučování si Elfriede dodnes pamatuje písničku „Ivánku náš“, jejíž část nám zazpívala i během nahrávání rozhovoru. Význam textu písně jako malá školačka neznala, dozvěděla se ho až mnohem později.

DO RAKOUSKA NA KORBĚ NÁKLAĎÁKU

Matka Katharina s dětmi stále čekaly na návrat otce Friedricha. Musely odevzdat cenné věci, uklidit byt a vystěhovat se. Bydlely pak ve vile vlastníka sodovkárny Hezkého. Jednoho dne dostali zprávu od otce Friedricha. Podařilo se mu se dostat až do rakouského Lince.

Katharina s dětmi se připravovala na odchod do Rakouska. K tetě Poldi do Prahy uložily některé vybavení bytu a také truhlu s výbavou pro své dcery, kterou jim matka již pořizovala. Další balík obsahující hlavně potraviny poslaly k příbuzným do Rakouska. Sbalily si nejpotřebnější osobní věci a matčinu novou kuchyňskou váhu.

Elfriede si vzala sebou svou citeru a panenku. Jeden sovětský voják jménem Georg vozil malým nákladním autem chléb z Freistadtu do Kaplice a pak při zpáteční cestě pašoval uprchlíky ze země.

Dne 7. listopadu 1945 nastoupili Elfriede s matkou a třemi sourozenci do uzavřené korby malého náklaďáku a spolu s dalšími dvěma rodinami se mačkali v tmavém malém prostoru bez oken. Cesta byla velmi stresující, matka se obávala o svou cennou váhu, nejmladší bratr plakal, stejně jako ostatní menší děti, Elfriede si o stěnu zranila ucho. Po nějaké době auto zastavilo. Všichni měli strach, že jsou prozrazeni. Otevřely se zadní dveře, a Georg řekl: „Pojďte ven, jste nyní na německé (rakouské) půdě.“ Došli do příhraničního městečka Freistadtu, v okolí viděli mnoho sovětských vojáků. Přespali na podlaze jedné hospody u známých otce a další den se dostali nákladním autem do Lince.

KDYŽ MI DÁŠ KOZAČKY, MŮŽEŠ U NÁS PŘESPAT

Elfriede město na Dunaji znala, navštívila Linec v minulosti několikrát s rodiči. Reichovi se uchýlili k příbuzné Anně Hanke a poprosili ji o dočasné ubytování. Teta se podívala na maminčiny boty a řekla: „Ano, pokud mi dáš své kozačky, můžete u nás přespat.“ Elfriede s matkou a sourozenci spali na zemi v kuchyni na matracích. Přišli o předem zaslané potraviny, teta tvrdila, že obsah bedny vzali sovětští vojáci. Reichovi se spíše domnívali, že je okradli příbuzní. Podobně to dopadlo i s krabicemi s výbavou a dalšími předměty ukrytými u jiných příbuzných. Reichovi dostali zpět jen pár drobností.Otec Friedrich již pracoval jako řidič náklaďáku u známého z Čech Josefa Pusche.

Josef Pusch se stal v prosinci roku 1944 svědkem zabití amerických vojáků poblíž Dolního Dvořiště (po nouzovém přistání). Po osvobození spolupracoval s Američany a vrahy usvědčil. Za odměnu získal dva nákladní vozy a provozoval s nimi v Linci dopravu.

DÁREK OD SANTA CLAUSE

Zakrátko se vrátil ze sovětského zajetí strýc Fritz Hanke a Reichovi se museli vystěhovat. Matka s otcem byli zoufalí, nevěděli, kam mají jít. Seděli plačíce v náklaďáku, když na okno zaklepal jeden známý z Čech, pan Radlinger. Jakmile pochopil jejich situaci, nabídl jim, že by mohli bydlet v domě v Bismarkově ulici, poškozeném bombardováním, kde přebýval i on. Nastěhovali se do jedné místnosti, dům byl poničený, sousední budovu strhlo bombardování zcela. V noci je obtěžovaly štěnice.Reichovi přišli téměř o všechen majetek, neměli ještě rakouskou státní příslušnost a nedostávali přídělové lístky. Nadále doufali, že se situace uklidní a oni se budou moci vrátit domů do své vlasti. Elfriede věděla, že z Čech museli odejít proto, že jsou Němci. Pořád však nechápala proč, neboť rodiče nebyli politicky aktivní. Od příbuzných a známých slýchávala o násilí, jež provázelo odsun. Toto se jim naštěstí vyhnulo. Přesto měla Elfriede tenkrát na Čechy obrovskou zlost. Tíživou situaci se Reichovým podařilo překonat díky pospolitosti a také pevné víře v Boha.

Koncem roku 1945 bylo Frídě teprve deset let. Péče o tři mladší sourozence, jež často hlídala, ji však činila dospělejší. Snažila se sama pomoci rodině v této těžké situaci. Vypozorovala, že se každý den v poledne tvoří před Němocnicí milosrdných sester fronta lidí. Zařadila se mezi čekající a od jedné z řádových sester dostala polévku. Jeptišky podle dialektu poznaly, že malá dívka není rodačka z Lince. Elfriede jim vysvětlila rodinnou situaci a každý den si pak směla přijít s konví pro polévku pro své nejbližší. Během natáčení rozhovoru vzpomínala pamětnice také na vánoční dárky, které rozdávali američtí vojáci. Tehdy šla s mladší sestrou po ulici, uviděly frontu čekajících děcek a zařadily se do ní. Rakouský četník ji nejprve z řady vykázal s tím, že jsou cizinky. Vše naštěstí slyšel poblíž stojící americký voják, ten vzal dívky za ruku a odvedl je do vánočně vyzdobeného sálu, kde od Santa Clause dostaly dárky.

Sestry donesly sáček plný sladkostí domů, postavily ho na okenní parapet a radovaly se z nenadálého bohatství.

V Linci nastoupila Elfriede znovu do čtvrté třídy, kterou vlastně znovu opakovala. Po dokončení základní školy se chtěla připravovat na vysněné povolání učitelky v mateřské škole. Rodiče pro ni však z praktických důvodů zvolili obor kadeřnice, protože vzdělání nutné pro učitelku ve školce by bylo možné získat teprve ve věku 18 let.

UŽ NENÍ NÁVRATU

Poté, co se v roce 1948 chopili v Československu moci komunisté a na hranicích s Rakouskem vybudovali železnou oponu, pochopili Reichovi i další odsunutí z Čech, že jejich odsun byl odchodem navždy. Někteří příbuzní odešli do Německa, Elfriedina rodina směla zůstat v Rakousku, neboť odtud pocházela matka z otcovy strany. Vyhnaní Němci se začali sdružovat, pořádali různé slavnosti a společně si připomínali svůj původ. Postupně se k nim dostávaly zprávy z Československa a začínali chápat, že život tam by také nebyl nijak jednoduchý.

V roce 1955 se Elfriede provdala za Franze Weismanna, rodilého Rakušana z městečka Wallern (v Horním Rakousku). V té době stále ještě neměla rakouskou státní příslušnost a musela si z Prahy vyžádat kopii rodného listu. Společně s manželem vychovali tři děti.

Rodné Čechy navštívila Elfriede po více než dvaceti letech opět v roce 1968. S manželem a přáteli jeli nejprve do rodné Kaplice. Městečko připadalo Elfriedě menší, než si ho pamatovala. Budovy působily zanedbaně, šedivě, chyběla jí v Rakousku běžná květinová výzdoba. Její první cesta vedla na hřbitov. Zde mezi mnoha jinými náhrobními kameny nemohla nalézt ten správný.

Pozorovala ji však místní starší žena a pomohla jí najít rodinný hrob. Z Kaplice pak pokračovali přes Hlubokou nad Vltavou za příbuznými do Prahy.

Personál hotelu je tehdy varoval, že ukazatele u silnic mohou být otočené. Byl srpen 1968 a Československo právě okupovala vojska Varšavské smlouvy. Jejich jednotky pamětnice s přáteli zahlédli před Prahou. Při prohlídce Václavského náměstí pak narazili na demonstraci, a na radu příbuzných raději tento prostor opustili.

Ani ne po roce, v roce 1969, přijela dcera pražských příbuzných Jitka s přítelem za Weismannovými do Lince, emigrovali z „normalizačního“ Československa.

TEĎ MOHU DOMŮ KDYKOLI

Pád železné opony v roce 1989 byl pro Elfriede milým překvapením. Společně s ostatními německými rodáky pocházejícími z Československa začala pravidelně navštěvovat svou vlast. Zajímaly ji mimo jiné i církevní památky, jež komunismus nechal zchátrat. Vyhnaní Němci se také snažili postavit v Kaplici obětem válečné a poválečné doby pomník.

Pamětnice jednala postupně celkem s pěti starosty a konečně až v roce 2014 mohla umístit odpovídající pomník na kaplickém hřbitově.

Pro Elfriede zůstala ztráta domoviny i nadále citlivým tématem. Možnosti kdykoli nyní navštívit svůj rodný kraj si velmi váží: „Dnes jsem ráda a šťastná. A musím říct, s přibývajícím věkem si své vlasti cením stále víc. Když mě trápí zdraví, není mi dobře, sednu do auta a jedu úplně sama na Šumavu. Zbavím se takto svého trápení a potom se vracím spokojená domů. A díky Bohu! Díky Bohu, že se to všechno takhle změnilo,“ řekla nám při natáčení.

Elfriede by přála mladým generacím, aby si dokázaly vážit své vlasti, svých kořenů. „Každý by měl začít sám u sebe, jít dobrým příkladem, říct si: Světový mír začíná u mne, až pak jsou na řadě ostatní. Někdy to není vůbec jednoduché, ale když se člověk snaží a činí, byť jen malé kroky, jde po správné cestě,“ shrnula na konci rozhovoru své poselství.

V roce 2020 žila Elfriede Weismann v rakouském Linci. Pravidelně se scházela s posledními žijícími rodáky z Kaplice v rámci takzvaného „Kaplické setkání“.