Ilse Weitz

„Ještě jsem vám nevykládala, že jak jsme byli na útěku, tak pršelo, a my už jsme nemohli dál. A jeden Čech nám řekl: ‚Běžte dál, musíte jít dál.‘ A maminka řekla: ‚My už nemůžeme jít dál. Prší, a my už nemáme síly.‘ Ten Čech řekl: ‚No, tak vás musím zastřelit.‘ Maminka ale byla pohotová a říkala: ‚Jestli mě zastřelíte, tak zastřelte i děti, ty to beze mne nezvládnou.‘ A dál jsme nešli a schovali jsme se ve stodole. A tam jsme našli babičku, tu druhou babičku, bylo jí 80 let. Díky této šťastné náhodě jsme se shledali. Babička tři dny nic nejedla, maminka ji zaopatřila tím, co jsme měli. Potom jsme v té stodole strávili noc a brzy ráno jsme se vydali na cestu. To bylo velmi žalostné. Babičku jsme museli opřít o strom a tam stáli vojáci se zbraněmi a hnali nás dál. Bylo to opravdu hrozné. Babičku potom vzali do Vídně do tábora.“

„Nejdříve jsme byli v Pohořelicích v táboře, tam jsme byli osm dní, potom jsme potkali tetu, sestru tatínka, a ta si podřezala žíly. Druhý den jsme ji navštívili, ale to už byla mrtvá. Byli jsme tam osm dní a propukla tam úplavice. Češi nevěděli, co s námi mají udělat, a dali nás na žebřiňáky a přivezli k hranicím. Tam nám vzali, co jsme ještě měli, ale my už jsme nic neměli. Měli jsme jen to, co jsme měli na těle.“