MUDr. Jiří Wicherek

„Oni ale jak jim posílali ty noviny, tak existovala dvě vydání. Venkovské a ústřední. Aby se to dostalo do každé vesnice, tiskla se venkovská vydání. Teprve pak tiskli ta, která šla do Prahy, Plzně a podobě, aby byli schopni stihnout do rána, a když půjdou soudruzi dělníci a soudružky do práce, tak aby si mohli u stánků na pultech přečíst, jak strana a vláda vidí události doma a ve světě. Jenže ti, kdo napsali venkovské vydání, tak popsali ten sled událostí poměrně realisticky a kontrolní orgán to nějak nedohlédl. O žádných dlažebních kostkách a rozebraných lešeních tam nic nebylo.“

"Jak vjeli do města, tak se začali sbíhat lidi, kteří jim nadávali a hrozili. Atmosféra začala houstnout. Když už lidi věděli, že skončí v polích a budou muset vyjet nahoru a otáčet, tak vyběhli nahoru na horní silnici, která vedla zpátky k Jáchymovské, kde jsme bydleli. „Ten dav si na ně počíhal přímo před naším domem. Tam tu kolonu zastavil nějaký hoch. Mohlo mu být osmnáct nebo devatenáct let. Byl vysvlečený do půl těla. Měl jenom kalhoty, ani snad neměl boty. A ten si před ten první tank v koloně lehl. Nejdřív ještě házel popelnice pod pásy. Jenomže pro tank to bylo jako šlápnout na plechovky od piva. Když tedy vyházel všechny popelnice před naším domem, tak si lehl napříč před tank, který zastavil. A jak zastavil, tak se ten dav nahrnul. Kolona stála. Začali se sbíhat lidé z celého okolí. Atmosféra už bylo dost hustá. Lidé jim nadávali, jestli tam letěl nějaký kámen, to nevím. Snad ne. Myslím, že ne. To bych neřekl, že něco takového bylo. Ale hrozili jim a nadávali. Ženský tam vzali toho hocha a odtáhli ho stranou. V tu chvíli ale ten hošík, co seděl na věži toho tanku, tak otočil kulomet na ten dav. V tu ránu bylo, jako když do vrabců střelí,“

„Čísla popisná z ulic a domů se strhávala z toho důvodu, že když přišli v roce 1945, chodili a sbírali si lidi, kteří je zajímali a odvezli je do gulagů. Lidi si stále pamatovali, že se tohle dělo. Proto právě tohle dělali, aby nemohli sbírat ty lidi na těch adresách. S předstihem se již to sbírání lidí ztěžovalo. Bylo jasný, že je to okupace se vším všudy a teď půjdou sbírat všechny, kteří si na jaře pouštěli pusu na špacír a nevelebili soudruhy za ty padesátá leta."

„V prosinci [1989] se to začalo hýbat i mezi skauty, bývalými a takovými těmi tajnými, současnými. Tak jsem byl na takové té první schůzce. To byla tenkrát taková hluboká konspirace. Protože to bylo u hlavního nádraží v Plzni, kde měl klubovnu Kuttan, ale všichni ho znali jako Vapuska. To byl starej skaut, letitý. Byl i v odboji za druhé světové války. Taková známá postava, úctyhodná. A Vapusk tam svolal schůzku lidí stejného zaměření. Začali jsme se tam domlouvat na obnově skautingu. Domluvili jsme se, že do toho půjdeme. Dali jsme si i nějaké termíny. Mezitím se to rozjelo i v Praze. Už pak, zaplaťpánbůh, všechno běželo k té obnově. A bylo to hezké, když tenkrát na jaře 1990 byly první volný oslavy osvobození. Veliká sláva, měl přijet Havel a Shirley Blacková-Templová. Plzeň narvaná lidmi, něco nebývalého. To ani na 1. máje tolik lidí nebylo. Chtěli pořádat ty oslavy, ale zjistili, že občané pořadatelskou službu policie asi nepřijmou po těch zkušenostech z listopadu, že. Armádu, to taky nepůjde. Pionýři tam být nemůžou, to je jasný. Tak ti skauti, ne? A tak povolali skauty. Tak jsme měli sraz takové té americké aliance, u hotelu kdysi Ural, dnes Central. Takže tam jsme měli sraz. A my jsme tam dorazili s naším oddílem. Všichni jsme byli v těch našich krojích, co jsme nosili. Byli jsme jediná uniformovaná, aspoň trochu řádně uniformovaná složka. Měli jsme šátky, turbánky a zelený košile. A na hlavách jsme měli černý barety, to bylo naše. Černý barety jsme nosili. Fungovali jsme jako ta pořadatelská služba. A na to vzpomínám dodneška děsně rád, protože tam byl taky jeden z těch zážitků, co si člověk pamatuje celý život. Když jsme tam byli my jako pořadatelé, tak jsem tam postavil ty děti v rozestupu tří až čtyř metrů a držely před sebou lano, horolezecké lano. Byly to děti, nevím, deset až dvanáct let, víc ne. A přes ty děti si tenkrát netroufnul ani jeden. Ani jeden člověk nepřekročil to lano. Nešel za to, ani bohovi ne. Třeba před tou radnicí to bylo hodně vypjatý. Tam ten dav se tlačil, nevěděl, co je vepředu. Tlačenice velká. A já jsem říkal, přece neušlapete ty děti. V tu ránu, chlapi vepředu, v té řadě hned za námi, se vzepřeli. De facto tu hrubou sílu tak převzali za ty děti. A ti to tam drželi. Proběhlo to v naprostém poklidu. Byl to silný zážitek.“

„Blížily se Vánoce [1980] a my jsme se těšili, že se dostaneme na den na dva domů. Sledovali jsme, co se kolem nás děje, tak jsme zaznamenali, že v Polsku se něco děje, že je tam ta Solidarita. Že se to tam vyvíjí podobně jako u nás v tom osmašedesátém roce, protože ten jsme si všichni pamatovali, jak to bylo. Tak jsme si povídali, jestli jim taky nepůjdeme pomoct, ale to bylo víceméně v žertu. Ale potom toho 6. prosince na Mikuláše, najednou že se pojede na nějaké cvičení druhý den. Bylo to prakticky z hodiny na hodinu, že se pojede a že se musí začít balit. Tak jsem začal větřit, že se bude dít něco nedobrého. A ze všech příprav bylo zřetelné, že se něco děje, protože náčelník se tam přihnal do kasáren a řekl: ‚Balíme, balíme.‘ A já povídám: ‚Jako vždycky na cvičení?‘ Tam se jelo jen se sanitou, ta byla celkem vybavená. A on říká: ‚Balíme všechno. Nahoru do skladů a hlavně obvazy berte, berte obvazy.‘ Jsme si říkali, na co tolik obvazů, bychom obvázali půl armády, kolik bylo těch obvazů v tom skladišti. Začali jsme větřit, že se děje něco nedobrého, a jsem stačil jenom odběhnout na poštu. Protože jsem samozřejmě nechtěl volat po vojenské lince, abych nebyl nařčen z porušování vojenského tajemství. A stačil jsem zavolat své manželce, že zítra jedem, nevím kam, nevím, na jak dlouho, nevypadá to moc dobře. To měla veškerou informaci. Já jsem ani nic víc nevěděl. A my jsme teda balili a balili. A to ještě, když se tam balila takzvaná technická opravna pluku, kde byl takový velice agilní důstojník, který vojáky vždycky pečlivě připravil na všechno. Tak ten balil i vánoční ozdoby. Vojáci říkali: ‚Co se děje? Vždyť snad na Vánoce budeme doma z toho cvičení.‘ No on jim povídá: ‚Hoši, abysme byli doma na Velikonoce.‘ Touhle poznámkou nám na optimismu nedodal.“

„Že se potom tam [v Polsku] něco dělo, tom vím od jednoho Poláka. Jmenoval se Roman Dorobek, to už teď můžu říct. A o tom, co udělal [vyhlásil výjimečný stav] Jaruzelski o rok později, kdy už jsem byl dávno v civilu, jsem byl na jednom letním táboře, tak tam přijeli Poláci. Byl to družební tábor, pořádaný Škodovkou. Moje žena tam dělala vedoucí a já jsem tam dělal zdravotníka. To byla naše jediná dovolená. A tam byl ten Roman a my jsme se tak zřečili. A večer jsme spolu sedávali, ona ta čeština a polština není daleko od sebe. Ale přece jen někdy byly komunikační problémy, a když jsme si potřebovali něco vysvětlit, tak se vytáhla tužka a malovali jsme si různé obrázky, různé obrázky. A na tom jsme si ukazovali, co se v tom Polsku dělo. On o tom Gdaňsku prakticky nechtěl mluvit a bylo vidět, furt se chudák rozhlížel, jestli jsme tam opravdu sami, jen my dva. Je pravda, že jsme měli taky trochu upito, tak ta jeho ostražitost přece jenom povolila. Nicméně z jeho řeči jsem vyrozuměl, že to tam vůbec nebylo pěkný. On to přímo zažil, pocházel přímo z Gdaňska. A viděl jsem, jakou hrůzu z toho měl. Když jsme skončili rozhovor, tak ty papírky, co jsme si tam tak různě malovali, vzal a důsledně roztrhal, zničil. To jsem si říkal, to tam teda veselé nebylo.“