The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Wicherek (* 1954)

• narozen roku 1954 v Kladně

• v roce 1968 svědkem incidentu mezi sovětskými vojáky a rozhořčenými obyvateli Ostrova

• v letech 1969–1970 skautem

• v letech 1973–1980 studoval na lékařské fakultě v Plzni

• roku 1980 se v rámci základní vojenské služby zúčastnil cvičení Krkonoše

• 1981 návrat do civilu, k lékařské profesi v nemocnici

• v polovině 80. let byl ve středu pozornosti Státní bezpečnosti

• od roku 1985 se angažoval v oddílu dětí a mládeže vedeného v duchu skautingu

• po sametové revoluci se zapojil do obnovy skautingu v Plzni

Jiří Wicherek se narodil 30. července 1954 v Kladně, ale nikdy tam nebydlel. Celé dětství až do deseti let prožil v Klášterci nad Ohří, kde jeho rodiče pracovali jako učitelé. V Klášterci se mu velmi líbilo, strávil zde pěkné dětství. Avšak v jeho necelých deseti letech se rodiče rozvedli. Když se jeho matka znovu provdala, přestěhovali se do Ostrova nad Ohří, kde bydleli jeho prarodiče z otcovy strany. Jeho otčím jej následně adoptoval, proto přijal jeho příjmení. Od roku 1969 se stal skautem a zrušení skautské organizace v roce 1971 pamětníka velmi mrzelo. V Ostrově dokončil povinnou školní docházku, studoval na gymnáziu. Po maturitě v roce 1973 byl přijat na lékařskou fakultu v Plzni, kterou v roce 1980 úspěšně ukončil. Rok před koncem studia se stačil oženit, stát se otcem a občanem Plzně.

V srpnu 1980 Jiří Wicherek nastoupil na chirurgické oddělení nemocnice ve Stodě a v září povinnou základní vojenskou službu u 59. pluku dálkových spojů (VÚ 9967) v Berouně. S tímto útvarem se také zúčastnil cvičení Krkonoše 1980. Protože měl vystudovanou lékařskou fakultu, byl přidělen na ošetřovnu ve funkci zástupce náčelníka zdravotní služby. Během podzimu 1980 absolvoval dvoutýdenní kurz na poddůstojnické škole v Uherském Hradišti.

Konec léta a podzim 1980 byly spojeny se stávkami v Polsku a se vznikem Solidarity a určité informace se dostávaly i mezi vojáky. Protože patřili k ročníkům, které zažily invazi v srpnu 1968, tak si spíše žertem mezi sebou říkali, zda jim nebudou muset jít „na pomoc“.

V prosinci se již všichni těšili, že by se mohli na Vánoce dostat domů, avšak 6. prosince 1980 přišel rozkaz, že druhý den pojedou na cvičení. Ze všech příprav však bylo zřejmé, že se děje něco mimořádného. Zdravotní služba na cvičení vyjížděla obvykle pouze se sanitou UAZ a Tatrou 805, avšak tentokrát bylo nasazeno více techniky, prakticky všechno, co mělo kola, včetně pojízdné ošetřovny na podvozku Pragy V3S, která se jindy nepoužívala. Navíc dostali rozkaz, aby ze skladu vzali co nejvíce obvazů. Když se k výjezdu připravovala technická opravna pluku, jeden důstojník balil s sebou i vánoční ozdoby. Vojáci se jej ptali, co se děje, že snad na Vánoce by měli být ze cvičení doma, a tak jim odpověděl: „No, hoši, abychom byli doma na Velikonoce.“

Jiřímu Wicherkovi se podařilo odběhnout na poštu a zatelefonovat manželce, že jedou na cvičení a že neví, kdy se vrátí.

Sedmého prosince ráno vyrazili do určeného prostoru na severu Čech. Zpočátku byl provoz normální. Avšak postupem času se množství vojenské techniky na silnicích výrazně zvyšovalo, až se vytvořila téměř jednolitá vojenská kolona směřující na sever. Nálada obyvatel vsí a měst se během cesty změnila od radostného mávání dětí a pobaveného přihlížení kolemjdoucích dospělých k postávání obyvatel na chodníku a zachmuřeného sledování kolony... Za soumraku projeli branou do vojenského prostoru, kde zaslechli i ruštinu. Následně zjistili, že se jedná o Ralsko, Kuřivody, kde byla umístěna část sovětských jednotek Střední skupiny vojsk.

Zastavili někde v lese, kde měli rozdělat tábor a poskytovat týlové zabezpečení jednotkám pluku, které na vyvýšených místech budovaly komunikační střediska pro navázání spojení mezi útvary a velitelstvími. Technika byla pečlivě zamaskována. Ošetřovna stála kousek stranou, a když Jiří Wicherek v pojízdné ošetřovně našel velký prapor s červeným křížem, pro jistotu jej vyvěsil. Doufal, že ženevské konvence platí a budou platit i nadále. Večer jeden z vojáků naladil Svobodnou Evropu a z jejích zpráv se dozvěděli, že americké námořnictvo uvedlo do pohotovosti své lodě v Atlantiku, a další informace o dění v Polsku. To jim samozřejmě na náladě nepřidalo. Naštěstí, po několika dnech, bylo cvičení ukončeno a 13. prosince se mohli vrátit do kasáren v Berouně. Pro 59. pluk dálkových spojů celá akce proběhla bez vážnějších problémů a škod na technice či dokonce na zdraví nebo životech. U několika dalších útvarů takové štěstí neměli. Jiří Wicherek se konečně dostal k telefonu a mohl uklidnit manželku, která s kočárkem objížděla kasárna v Plzni a dotazovala se vojáků na bráně, kdy to cvičení skončí.

Jiří Wicherek si nevzpomíná, že by se pro cvičení užívalo označení „Krkonoše 1980“, ale pravděpodobně „Taran“ nebo nějak podobně.

Účastníci cvičení dostali druhý den po návratu mimořádnou vycházku a vstupenky na koncert skupiny Katapult. Velitelem skupiny vojáků jdoucích na koncert byl určen Jiří Wicherek, protože měl z nich nejvyšší hodnost – desátníka. Obával se, aby někteří vojáci nezpůsobili nějaké nepřístojnosti, nesrovnávající se s vojenskými řády, za což by nesl zodpovědnost. Naštěstí vše proběhlo v pořádku.

Když pak byl již Jiří Wicherek v civilu, dělal na jednom z letních táborů zdravotníka. Tohoto tábora se účastnili také Poláci. A s jedním z nich, s Romanem Dorobkem, se dosti často bavil. Přestože jsou si čeština a polština podobné, aby si některé pojmy vysvětlili, občas bylo potřeba k některým z nich si i kreslit obrázky. Jedním z témat byla také situace v Polsku v době stanného práva. Bylo vidět, že se Dorobkovi, který pocházel z Gdaňska, o tomto tématu nechtělo příliš mluvit, a stále se rozhlížel, jestli je někdo neposlouchá. Po rozhovoru papírky s kresbami a vysvětlivkami vzal a důsledně roztrhal.

Po návratu z vojny pamětník zjistil, že v nemocnici už s ním nepočítají na chirurgii. Přestože měl podepsanou pracovní smlouvu na místo chirurga, poslali ho na gynekologii. Snažil se vrátit na místo chirurga, což se mu podařilo až po sedmi měsících. Na podzim 1984 byl poslán jako obvodní lékař do Spáleného Poříčí, odkud se po více než roce vrátil na chirurgii. Od podzimu 1989 až dosud pracuje na rehabilitačním oddělení stodské nemocnice.

Na konci roku 1984, když sháněl pro své děti mimoškolní aktivitu, která by se podobala skautingu, se přes spolupracovníka, pana Tichu, dozvěděl, že v jedné loděnici v Plzni takový oddíl existuje. Když tam přišel, právě stavěli klubovnu a hned byl zapojen do práce. Od následujícího roku byl již stálým členem a na oddílové akce bral i svoje děti. Ve vedení oddílu byli lidé, kteří měli blízko ke skautům, trempingu nebo byli přímo trempové. Organizovali letní i zimní tábory, vymýšleli táborové hry pro děti, vydávali časopis Zvěd, nosili kroje, které vycházely ze skautských, ale protože skauti byli zakázaní, tak se v drobnostech lišily. Přesto, při jedné z výprav na nádraží v Plzni jeden pán ke svému doprovodu prohodil: „Hele, skauti.“ Pamětník to zaslechl a odvětil: „No, zatím ještě ne.“

Na víkend po 17. listopadu 1989 byl naplánován sraz vedení oddílů s obdobným zaměřením z Plzně a okolí na Kozelce u Nečtin. Jeden člen oddílu, Richard Havelka, zvaný Směch, se 17. listopadu 1989 účastnil demonstrace v Praze na Národní třídě a přijel až druhý den, aby ostatním vyprávěl, čeho byl svědkem. Když o několik dní později v zaměstnání na schůzi ROH představitelé KSČ přednesli oficiální verzi, Jiří Wicherek ještě s jedním lékařem vystoupili a zopakovali vyprávění očitého svědka. Aby podpořili své tvrzení, využili i rozdílů mezi vydáním Rudého práva pro venkov, kde byla zpráva o demonstraci ještě poměrně neutrální, a pro Plzeň, kde již byl popis událostí silně proti studentům.

Již 29. listopadu 1989 se v Plzni poblíž hlavního nádraží uskutečnila schůzka příznivců skautingu, kterou svolal bývalý skaut Václav Kuttan, zvaný Vapusk. Hlavním tématem byla obnova skautských oddílů. A při oslavách osvobození Plzně na jaře 1990 již skauti pomáhali s pořadatelskou činností. Žlutý kvítek, oddíl dětí a mládeže a 99. oddíl vodních skautů Plzeň, funguje dosud, má nové vedení. Jiří Wicherek zde má již spíše čestnou funkci, ale akcí oddílu se rád účastní, včetně letních táborů, kde pravidelně působí jako táborový zdravotník.