„Chodívali k nám na zahradu té nemocnice skauti a vždycky zaburáceli náš pokřik, který se rozléhal po celé nemocnici. A já jsem se také snažila zachovávat ten normální trend skautský, že jsme si každé ráno, nás pět, zazpívali Junáci, vzhůru a měli jsme program, večer jsme měli taky večerku, a tak jsme nějak prožili to nejzákladnější léčení a vrátili jsme se do tábora, který měl opravdu karanténu, takže jsme tam byli pět týdnů.“
„Pamatuju si jak dnes, že v okresní nemocenské pojišťovně byla také nemocnice, a když byl nálet, tak se tam nahnali všichni pacienti a všici zaměstnanci a měli jsme rozkaz zpívat. Tak jsme zpívali, já soprán a František Ressler, který byl později sólista opery brněnského divadla, zpíval bas, a tak jsme jako sloužili lidu.“
„Když jsem přišla na poslední zkoušku k profesoru Soběskému, on mi říká: ‚Slečno Foitová, nebudete zpívat Věrné milování, protože pan tenorista onemocněl, ale budete zpívat O sanctissima od Antonína Dvořáka a baryton bude zpívat pan Jiří Wiedermann.‘ Já jsem se ještě tak naivně zeptala: ‚Je to nějaký příbuzný toho varhaníka Wiedermanna?‘, protože on byl také dlouhou dobu varhaník u Petra a Pavla na Petrově v Brně, proto jsem věděla, že existuje, a on povídá: ‚Ano, ano, to je jeho strýc!‘ No i stalo se, že se otevřely dveře a vešel krásný mládenec, černovlasý, a představil se jako Wiedermann. Tak jsme spolu zpívali, ne věrné milování, ale O sanctissima, které mám stále tady na klavíru. Samozřejmě, že otec si šel poslechnout dceru, jak zpívá, a když bylo po té svatbě, tak jsme se sešli. Jiří byl strašně ještě z takové té staré školy, a tak mému otci řekl: ‚Pane doktore, byl byste tak laskav a dovolil byste slečně dceři, že bychom trošku se prošli na Kolišti v Brně?‘ No, otec dovolil, a tak tím to začalo a skončilo to svatbou.“
„Doktor Beneš přijal naše pozvání, které mělo být tříhodinové, ale protáhlo se na celé odpoledne. Vítaly jsme ho průvodem v překrásném stromořadí a v jinošovském zámečku byl krásný hudební salon, otevřený pavilonek, tam jsme účinkovaly se sborem skautek a světlušek, asi padesátičlenným, který jsem nacvičila a dirigovala. Panu prezidentovi se to velmi líbilo, prohlédl si také táborové stavby, zdržel se dlouho u oznamovatele, viděl výstavku rukodělných prací a i jeho manželka, paní Hana, byla velmi rozradostněna a děkovala nám, že může být zase v přírodě. Pamatuji si jak dnes: Vítala ji světluška s obrovskou kyticí svízele syřišťového, to je překrásná žlutá kytička, nádherně voní a má také hodně pylu. Paní Hana k ní přivoněla a měla žlutej nos, což teda potom konstatovala, ale udělaly jsme z toho překrásnou legraci, protože ta světluška, která kytici předávala, byla konsternována tím, že paní Hana když puget přijala, řekla: ‚Kručinka, tu mám velmi ráda!‘ A ta moje světluška, protože jsem je učila taky botaniku, řekla: ‚Ale Perunka Milu nám říkala, že to je svízel syřišťový.‘ Tak to bylo takové extempore z této návštěvy pana prezidenta Beneše.“
Miluše Wiedermannová (rozená Foitová) se narodila 22. dubna 1922 ve Starém Brně. Měla o tři roky staršího bratra. V roce 1929 se celá rodina přestěhovala do Králova pole a pamětnice tam i s bratrem začala chodit do oddílu. Aktivní ve Skautu byli i rodiče. Maminka vedla místní dívčí oddíl. Roku 1930 pořádali Foitovi první tábor a o rok později se zúčastnili jamboree v Praze. Za války byla Miluše Wiedermannová totálně nasazená, pracovala v Okresní nemocenské pojišťovně v Brně. Soukromě studovala zpěv. V roce 1943 se seznámila s Jiřím Wiedermannem, se kterým se o dva roky později vzali a odstěhovali se do Ostravy. Roku 1948 se manželům narodil syn Jiří. Odstěhovali se do Bratislavy, kde manžel dostal angažmá jako sólista Slovenského národního divadla. Miluše Wiedermannová tu působila ve Smíšeném sboru bratislavských učitelů a také se účastnila tajného skautování. Po revoluci se mohla skautingu opět začít věnovat veřejně. Po rozpadu federace odešla s manželem do Prahy. V roce 2005 Jiří Wiedermann zemřel. Pamětnice stále žije v Praze.
