Egon Wiener

„Oni si mysleli, že babička by měla být jako ostatní Němci s bílou páskou poslána na náměstí zametat chodník a podobně, což se tehdy dělo. Babička nikoho nepřesvědčovala, že ten chlapec, který tam je, že je to ukrývané dítě, ani že je matkou těch, kteří bojovali proti Německu. A ti Češi se zachovali hanebně. Zachovali se tak, že babičku nutili dělat práce, které už by po osvobození dělat nemusela, ale jako Němka k nim byla přinucena. V létě 1945 se v Praze setkali všichni, ať to byl děda Arthur, tatínkovi bratři i tatínek. Přijeli do Hrádku v okamžiku, kdy babička byla ponižována a ti, kteří ji přinutili dělat práce, které jí nepříslušely, si naběhli. Z toho džípu vystoupili moji příbuzní v battledressech, uniformách zahraničních vojáků a stáli před domem, kde je přivítali Češi, kteří tu hospodu převzali. Příbuzní se ptali po babičce a bylo jim řečeno, že dělá to, co by Němci dneska měli dělat. Drhnout záchody a to, co vlastně chtěli od nás, tak dneska musí dělat oni. Byl to takový nehorázný způsob odvety za to, že Češi byli ponižováni. Příbuzní vystoupili z auta a zavolali si všechny ty, kteří babičku ponižovali, protože je Němka, a ona jim řekla, že to jsou vlastně její děti a její manžel, kdo přijel v těch dvou džípech do Hrádku. A že to vlastně není v tom, jestli mluví německy a má německé příjmení. A stalo se to, že oba strýcové donutili ty dva bývalé české ostarbeitery, aby odešli jen v trenkách a pěšky na nádraží. Příbuzní nechali přistavit lokomotivu a k tomu jeden vagon a poslali tyhlety v trenýrkách rádoby Čechy domů s tím, že nedočkali žádného zlata po Němcích nebo ukrývaných drahocenností. Odjeli a asi na to už nikdy v životě nezapomněli, jakým způsobem je někdo poučil o tom, jak se mají chovat jako lidé.“