The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Egon Wiener (* 1947)

• narozen 27. března 1947 v Liberci

• příbuzní za války pronásledováni z rasových a politických důvodů

• dědeček Artur Wiener vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen

• strýcové odešli do československé zahraniční armády

• otec Egon Wiener vězněn pro domácí odbojovou činnost

• v první třídě trestán za mluvení německy

• v roce 1966 vstoupil do KSČ

• základní vojenská služba u tankové divize v Milovicích

• 21. srpna 1968 hlídal strategická místa v Liberci

• v letech 1970–1989 funkcionářem Socialistického svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství

• od druhé poloviny 70. let ho Státní bezpečnost vedla jako agenta

• pamětník popírá, že by spolupráci podepsal

• od roku 1989 působil na volné noze

• stal se spisovatelem

• je sběratelem starých pohlednic a umění všeho druhu

• v roce 2022 žil v Jablonném v Podještědí

Zabrání českého pohraničí německou armádou v říjnu 1938 znamenalo pro německo-židovskou rodinu Wienerových z Liberce velké problémy. Dědeček Arthur Wiener byl okamžitě po příchodu wehrmachtu zatčen a odeslán do koncentračního tábora Sachsenhausen, strýcové Horst a Oskar ilegálně překročili hranice, aby se zapojili do československého zahraničního odboje, a otec pamětníka Egon Wiener starší uprchl jen na kole do českého vnitrozemí. Jediný, kdo v pohraničí zůstal, byla pamětníkova babička se svým desetiletým synem Walterem, který se po zbytek války ukrýval pro svůj židovský původ v malé místnůstce za komínem v nedalekém Hrádku nad Nisou.

Mezitím žil otec pamětníka Egon Wiener starší v Praze na cizí doklady a pod cizím jménem se i v roce 1942 oženil s Vlastimilou Hanzlíkovou. Následně se zapojil do protinacistického odboje, někdo ho však udal, zadrželi ho a uvěznili v koncentračním táboře Sachsenhausen. I přes pohnuté osudy se všichni příbuzní dožili konce války a poté se setkali v Hrádku nad Nisou.

Dědečka zatkli, zbytek rodiny musel uprchnout

Egon Wiener se narodil 27. března 1947 v Liberci do smíšené česko-německo-židovské rodiny. Babička z otcovy strany byla Němka, dědeček Arthur pocházel z židovské rodiny a maminka pamětníka byla Češka. Za první Československé republiky se však nejednalo o nic neobvyklého, neboť tehdejší stát byl poměrně bohatý na národnostní menšiny. Specifická situace pak panovala v pohraničí, kde převládalo německé obyvatelstvo a český národ se zde dostal do postavení menšiny.

„Prostředí Liberce za první republiky bylo velice multikulturní, nikdo si tu ale na nic nehrál do doby, než přišel Henlein,“ vzpomíná na vyprávění příbuzných Egon Wiener. Národnostní problémy v československém pohraničí eskalovaly 30. září 1938 podpisem Mnichovské dohody, kdy byly pohraniční oblasti odstoupeny Německu. Změna politického uspořádání znamenala problémy zejména pro české a židovské obyvatelstvo, které se před hrozbou zatčení a perzekucí uchylovalo do českého vnitrozemí. Problémům čelili i všichni členové Wienerovy rodiny.

„Dědeček z otcovy strany Arthur Wiener byl zatčen hned první den, kdy do Liberce vstoupila německá vojska, a byl internován v Sachsenhausenu. Nejspíše to souviselo s tím, že měl být v letech 1920 až 1930 styčným důstojníkem československé rozvědky na ambasádách v Budapešti a v Berlíně,“ pokračuje Egon Wiener. „V dalších letech měl působit jako rozvědčík československé armády v pohraničí a údajně pomáhal ve 30. letech německým emigrantům, kteří prchali z nacistického Německa. Když jej zatkli, nikdo z rodiny v podstatě nevěděl, z jakého důvodu. Německá branná moc byla zřejmě informovaná, že je československým důstojníkem zahraniční rozvědky, ale on o tom nikdy nehovořil.“

Pamětníkův otec se naopak před přicházejícími německými vojsky rozhodl uprchnout. „Tatínek odešel z Liberce tím způsobem, že stál někde na Bedřichovce nad Chrastavou a dole viděl německé vojáky, kteří vstupovali do Chrastavy. Nevím, co mu kdo pověděl, ale údajně se ani nezastavil doma a jel na kole z Bedřichovky až do Prahy. A skutečně co vím, tak se v Praze hlásil jako uprchlík ze Sudet už 2. října 1938,“ vypráví pamětník.

Walter se celou válku ukrýval za komínem

Pro odchod z Liberce se rozhodli i dva starší otcovi bratři Horst a Oskar Wienerovi, kteří později vstoupili do československé zahraniční armády. Babička s nejmladším synem Walterem naopak zůstali v pohraničí. „Nejmladší tatínkův bratr Walter chodil do školy U Soudu a v ten den, kdy německá vojska vstoupila do Liberce, jej učitel vyzvedl ze třídy, osobně jej vyvedl před školu a řekl, že v jejich škole se žádné židovské děti učit nebudou,“ vypráví Egon Wiener o osudech svých blízkých.

„Ten den odvezla babička svého nejmladšího syna ke svému známému do restaurace Café Radio v Loučné u Hrádku nad Nisou. Ač byl Němec, tak se zachoval velmi slušně a pomohl babičce desetiletého strýce Waltera ukrýt za komínem, kde mu udělali takovou zvláštní místnost, ze které mohl odejít pouze v noci, třeba na hodinu, na dvě.“

Otec si nikdy neodpustil, že se styděl za židovskou hvězdu

Mezitím se pamětníkův otec Egon Wiener starší ukrýval v Praze pod cizím jménem a pod cizím jménem se i oženil. „Maminka si myslela, že otec je Rumun, protože mluvil velmi špatně česky. Otec se tehdy smál, že mluví česky tak výborně, že by mu to doma nikdy nevěřili,“ dodává pamětník.

Když v březnu 1939 zabrala německá armáda zbytek Československé republiky, snažil se otec Wiener bojovat proti nacistům. V roce 1940 ho zatkli, tři měsíce věznili v Petschkově paláci a poté v Malé pevnosti Terezín a Sachsenhausenu.

„Když mu maminka nosila prádlo do Pečkárny, tak ho dostávala zpátky zakrvácené. Určitou dobu ani nevěděla, jestli ještě žije a komu vlastně nosí prádlo, protože jí nikdo nic neřekl. Jeho odboj spočíval v tom, že se jako dvacetiletí kluci snažili získat peníze na koupi zbraní a pak je někdo udal,“ pokračuje ve vyprávění o otci Egon Wiener. „Jeho táta, můj dědeček, za celou válku, kdy měl jako Žid nosit Davidovu hvězdu, tak ji nikdy na oděvu přišitou neměl. Jeho příbuzní, kteří jej v Praze potkali, mu vyčítali, že se nepřihlásil ke svému původu. Celá věc skončila tím, že v Liberci v synagoze je dnes vidět, kdy a který vlak odvezl do Osvětimi jeho sestřenice a bratrance, kteří se nestyděli za židovskou hvězdu. Otec si to nikdy neodpustil.“

I jako Němci chtěli bojovat za Československou republiku

Mezitím se strýcové Horst a Oskar Wienerovi zapojili v rámci československé zahraniční armády do bojů proti nacistickému Německu. „Jejich jména i příjmení zněla německy a jejich čeština byla velice špatná. Co možná nejdříve se přejmenovali a vzali si česká jména ke svému německému příjmení. Jestli jim to pomohlo, nevím, ale bylo to z důvodu, že určitá část našich vojáků hleděla na to, jak se kdo jmenuje,“ vzpomíná na vyprávění svých blízkých pamětník. „Vyznamenání, kteří mí příbuzní získali, byla myslím dána i tím, že se všem těm vojákům snažili ukázat, že sice mají německá příjmení a jména, ale jsou Čechy stejně jako oni. Že bojovali za svoji republiku.“

K babičce se Češi zachovali hanebně

Když se po skončení druhé světové války všichni příbuzní vrátili zpátky do Liberce, snažili se najít pamětníkovu babičku a jejího syna Waltera. V Hrádku nad Nisou zatím převzali správu Češi, kteří zde byli totálně nasazení na práci. „Češi se zachovali hanebně a nutili ji dělat práce, které už by po osvobození dělat nemusela. V létě 1945 přijeli do Hrádku moji příbuzní v džípu a uniformách zahraničních vojáků a ptali se po babičce. Bylo jim řečeno, že dělá to, co by Němci dneska měli dělat. Drhnout záchody a to, co vlastně chtěli od nás, tak dneska musí dělat oni,“ pokračuje pamětník. „Následně příbuzní nechali proviněné oba Čechy odvézt jen ve spodním prádle zpátky do vnitrozemí,“ tvrdí pamětník.

Učitel nás mlátil rákoskou, když jsme mluvili německy

Egon Wiener strávil dětství v Liberci-Machníně a ačkoli pocházel ze smíšené česko-německo-židovské rodiny, nedržely se v jejich rodině žádné svátky židovské, křesťanské či jiné. V Machníně také začal v roce 1953 navštěvovat základní školu. „Asi polovina dětí měla v rodině někoho, kdo byl Němec. V naší třídě byly děti, které se narodily rok nebo dva roky po válce. A vzpomínám si, že pan učitel Jiránek nás mlátil přes ruce rákoskou jenom proto, že se o přestávkách mezi dětmi mluvit německy nesmělo,“ vypráví o dětství Egon Wiener.

„Stalo se, že mladý Fugr také něco řekl německy, a o hlavní přestávce si nás v té první třídě nechal pan učitel nastoupit na stupínek, stáli jsme tam s dlaněmi vzhůru a dostávali jsme přes ně rákoskou,“ pokračuje pamětník. „A druhý den přijel před školu starý Fugr, co jezdil v lese s koňmi. Přijel z Bedřichovky až před školu v Machníně, vběhl do třídy, chytil ředitele za krk a křičel na něj: ‚Ty nebudeš na ten můj kluk křičet a mlátit ho ten rákoska! Já ti řekla, já tady Klement Gottwald schovával v roce 1938. Když přijel do Liberce, tak spal u mě na Bedřichovce, u Fugr! U mě doma spal. A ty nebudeš toho mého kluka mlátit jenom proto, že mluví špatně česky.‘“

Německy se nesmělo mluvit ani u Wienerů doma, protože se rodiče báli. Mluvit německy se zkrátka až do druhé poloviny 50. let nedoporučovalo.

Obdiv k ruské literatuře jej pohnul ke vstupu do KSČ

Po pěti letech v národní škole pokračoval Egon Wiener studiem jedenáctileté střední školy na dnešní Husově ulici v Liberci, kterou ukončil maturitní zkouškou v roce 1965. Pak krátce pracoval jako revizní pracovník národního podniku TEXTIL Liberec. V této době se také rozhodl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ).

„Já jsem do KSČ vstoupil v roce 1966, když mi bylo osmnáct. Víte, každý jsme museli mít ručitele. Pro mě byl ručitelem náš knihovník, protože mě znal, a já jsem se na něj obrátil, protože věděl, proč chci vstoupit do komunistické strany,“ popisuje pamětník důvody pro vstup do KSČ. „Pro mě byla v té době ruská literatura něčím tak úžasným, i když jsem nevěděl, že ty, které tak obdivuji, skončili ve Stalinově gulagu někde na Sibiři nebo na vyšetřovnách, kde je bez soudu někdo zastřelil.“

Ve stejném roce nastoupil základní vojenskou službu u tankové divize v Milovicích. „Taková tanková divize, to byla elita a někdo, kdo měl tu Prahu uchránit. Během hodiny jsme měli stát na Staroměstském náměstí. No, většinou jsme na těch cvičných výjezdech často dojeli do Jabkenic asi dvacet kilometrů od Milovic, kde většina techniky zůstala stát, protože došel benzin nebo se něco porouchalo. Tak jsme si někdy říkali, k čemu tu vlastně jsme,“ vypráví pamětník.

V srpnu 1968 jsme hlídali strategická místa v Liberci

Základní vojenská služba měla Egonu Wienerovi končit v říjnu 1968, v jejím průběhu tak zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy, která 21. srpna 1968 obsadila území Československa. „Posledních pár měsíců jsem dosluhoval v libereckých dolních kasárnách a když 21. srpna 1968 vstoupila do Liberce vojska Varšavské smlouvy, tak my jsme jako vojáci hlídali Ještěd. Chodili jsme kolem dokola a byli jsme i na jiných místech v centru města, aby nás bylo vidět. Byli jsme vysláni vždycky jeden policista, jeden voják a jeden milicionář,“ říká Egon Wiener. „Dostali jsme obušky, zbraně nám sebrali a hlídali jsme centrální místa ve městě, protože tehdy Sověti projeli Libercem, poškodili část náměstí před radnicí a zavinili smrt mnoha našich spoluobčanů. Projeli a už tady nebyli, ale přesto jsme my, vojáci, tady vlastně hlídali strategická místa.“

Podle svých slov vnímal pamětník okupaci dost těžce. „Nikdy jsme si nepřipustili možnost toho, že nás bude někdo okupovat. A když to nebudou Němci, tak by to mohl být někdo jiný. Zažili jsme to, co jsme zažít nechtěli a samozřejmě s tím nikdo nepočítal a co naši generaci hodně ovlivnilo,“ dodává Egon Wiener. 

Když Egon Wiener v 70. letech začal spolupracovat se Státní bezpečností, ve spisu s krycím názvem Jirka je charakterizován jako „obhájce internacionálního vstupu spojeneckých vojsk do ČSSR“, kterého za jeho pevné stranické postoje pověřil okresní výbor KSČ Liberec, aby provedl očistu mládežnického hnutí v okrese Liberec.   

Ve Svazu socialistické mládeže jsem udělal kus dobré práce

Po ukončení základní vojenské služby znovu nastoupil do národního podniku TEXTIL, odkud byl v září 1969 dosazen okresním výborem Komunistické strany do tehdejší Federace mládeže v Liberci. Po založení Socialistického svazu mládeže (SSM) začal pracovat ve funkci tajemníka Okresního výboru SSM a v roce 1977 byl zvolen jeho předsedou.

„Ze začátku jsem tam chodil nerad a později rád, protože mi zvedli výplatu. Když jsme se rozhodli něco realizovat a mělo to nějaký dopad, tak jsem si myslel, že jsem udělal kus dobré práce. Jestli ta špatná byla v tom, že jsme museli projít nějakými besedami a podobně, pak ano. To nikoho z nás moc nebavilo,“ popisuje své působení v SSM Egon Wiener. „Ale když jsme organizovali například soutěž Mladý módní tvůrce nebo pěvecké a taneční soutěže, tak to vždycky mělo pro mě nějaké zadostiučinění. Že se to podařilo, přišla řada diváků a soutěžící se realizovali v tom, co uměli. To nebyla padesátá léta a do KSČ a SSM jsme vstupovali s tím, že jsme si řekli, že bychom se chtěli vlastním přispěním podílet na tom, co ovlivní nás a naše děti. Nikdy jsem v podstatě nelitoval toho, že jsem tu práci dělal.“

Byli tací, kteří by dali za členství v KSČ všechno

I přes kladný vztah ke komunistickému režimu Egon Wiener věděl, že on sám má některá omezení. Příčinou bylo zejména to, že měl příbuzné v západoevropských zemích a v Izraeli. Z těchto důvodů nesměl například začít studovat diplomatickou školu, ačkoli byl připraven jazykově i vzděláním. Nikdy však nepocítil sledování či nějaký nátlak a jeho rodina mohla navštěvovat příbuzné v Německu a Izraeli.

Z titulu své funkce působil v komisi, která v Liberci rozhodovala, kdo dostane pro cestu do kapitalistické ciziny devizový příslib a kdo ne. „Byl jsem tam asi tři roky a když někdo ten devizový příslib nedostal v roce 1983, tak jej mohl bez problémů dostat v roce 1984,“ dodává Egon Wiener.

Jako vysoký funkcionář SSM mohl rovněž ovlivňovat přijímání nových členů do KSČ. „Pamatuji se, že Komunistická strana Československa měla obrovský problém, že do svých řad v osmdesátých letech nemohla vzít toho, kdo se hlásil o členství,“ líčí tehdejší poměry pamětník. „Přicházela za mnou spousta mladých lidí, kteří by dali nevím co, aby mohli vstoupit do KSČ. Třeba řidiči nákladních vozů, kteří se chtěli stát komunisty jenom proto, aby mohli s těmi tiráky vyjet do Bavorska, do Francie nebo do Itálie, zase se vrátit, přivézt dolary a vyměnit je za tuzexové poukázky.“

Nechtěli jsme nikomu ublížit jen kvůli ideologii

Jako funkcionář SSM působil Egon Wiener do počátku 80. let. Potom zastával až do sametové revoluce post tajemníka okresního výboru Svazu československo-sovětského přátelství. Na Liberecku patřil mezi nejvýznamnější komunistické funkcionáře. Odmítl však, že by během 70. let podepsal závazek o spolupráci se Státní bezpečností (StB), ačkoliv tento je uložený v Archivu bezpečnostních složek.

„Vím, že za mnou chodili. Každý jsme měli ten problém, že za námi někdo přišel. A bylo na nás, co jsme jim řekli a neřekli. Ptali se mě na věci, které se dotýkaly toho, co jsme dělali a co jsme mohli ovlivnit. Ale že by se ptali ‚Udej nám někoho, že připravuje útěk za hranice,‘ tak s tím jsem se nesetkal,“ dodává pamětník. „A jestli jsme podepsali nějaký vázací akt, tak jsme u toho určitě nebyli fyzicky. Já i naprostá většina mých spolupracovníků jsme nechtěli nikomu ublížit jenom proto, že to bylo v ideologii té společnosti, která nás platila.“

V Archivu bezpečnostních složek se ovšem nachází vázací akt, podle kterého se Egon Wiener stal v druhé polovině 70. let agentem StB. V jeho svazku navíc stojí, že StB pro její konspirační činnost propůjčoval byt. „Kandidát spolupráce uvedl, že je to jeho občanská povinnost při odhalování třídních nepřátel a že je ochoten i nadále setrvávat ve styku s orgány StB,“ píše se ve spisu. Vázací akt provedla StB 11. března 1978 a pamětník získal krycí jméno Jirka. „Při tomto uvedl, že úkoly jemu zadané bude plnit s maximální zodpovědností s vědomím dobrovolnosti pomoci orgánům StB,“ stojí ve spise.

Po pádu komunistické vlády v roce 1989 přišel Egon Wiener jako tajemník SČSP o zaměstnání a nadále pracoval na volné noze. Po odchodu do důchodu se stal autorem mnoha publikací a věnoval se své celoživotní vášni, kterou je sbírání starých pohlednic a umění všeho druhu. V době natáčení (2022) žil v Jablonném v Podještědí.