plukovník v. v. Jan Wiener

„Jako váleční zajatci jsme už nemuseli nastoupit do války. Ale rozhodli jsme se nastoupit dobrovolně. Já jsem chtěl do československého letectva v Anglii a můj přítel šel do polské armády, která postupovala spolu s britskou 8. armádou směrem na Řím. Potom padl u Monte Cassina. Když jsem nedávno viděl film Zachraňte vojína Ryana, tak jsem se úplně ztotožnil s tím starým pánem, který se přišel podívat na hrob těm, kteří ho zachránili. I já jsem plakal před jeho hrobem. Zbigniew Jakoubek se jmenoval.“

„Při druhém útěku jsme šli spolu s mým polským kamarádem, který potom padl u Monte Cassina, řekou, aby nás nemohli vyčenichat psi. Při brodění se říznul do palce. Byli jsme velmi vyhublí, živili jsme se jen nezralými hrozny, fíky a neměli jsme žádnou imunitu. Rána se mu hned zanítila. V té oblasti, v pohoří La Silla, nejsou vesnice, ale jednotlivá stavení. A on, protože už nemohl jít dál, rozhodl se, že se zítra půjde do jednoho z nich, stojícího v takovém olivovém háji, vzdát, a já jsem měl pokračovat dál. Ale řekl jsem mu, že se mu na tu nohu ještě podívám. Z kuchyně jsme při útěku sebrali ,zbraně‘ – kuchyňský nůž a sekeru. Tím nožem jsem mu rozřízl bříško zaníceného prstu, hnis vystříkl, byl úplně černý, a kamarád omdlel. Ránu jsem mu vymačkal a vymyl vodou a dal jsem mu obklady na naběhlé tříslové uzliny. Pak jsem usnul, a když jsem se ráno probudil, tak jsem ho viděl, jak hopsá na patě, že je to lepší. Proto jsme se rozhodli, že ten dům přepadneme a že si ukradneme jídlo. Zaklepal jsem na dveře, ty se otevřely a objevila se biblická postava. Krásný starší člověk s ještě černými vlasy a plnovousem. Zvednul jsem sekyru, přitáhl jsem ho a křičel jsem: ,Dej, pane, uove, vino, mangare.‘ Ale nedělal jsem na něj dojem. On tu mou ruku klidně stáhl dolů, postavil se ke dveřím tak, aby byly volné, a řekl: ,Entrate – Vstupte, jsme všichni synové Ježíše Krista.‘ Když jsme vstoupili, byly tam ženy a děti a začaly hrozně křičet a lamentovat. Neměly z nás strach, ale ze soucitu. Neměli jsme košile, jen italskou vojenskou deku, vystupovaly nám žebra. Pán domu nám dal najíst a také nám dal sirky a flintu, dvouhlavňovou brokovnici, takže jsme mohli po cestě střílet ptactvo. Jen nás prosil, abychom mu ji vrátili. To jsme také jednoho dne udělali.“

„Po válce jsem měl volbu, jestli jít za bratrem do Ameriky, nebo se vrátit domů. Když jsme potom přistáli v Ruzyni, zůstal nás houfek lidí, které nečekal nikdo. A to bylo opravdu velmi smutné. Skutečně zoufalé. A nebyli to jen Židé, kdo tam zůstal stát, ale také Češi, kteří neměli rodiče, protože ti zahynuli ve Svatobořicích. To byl koncentrák pro lidi, o kterých nacisté věděli, že jejich rodinní příslušníci jsou v Anglii.“

„Když Němci 6. dubna zaútočili na Jugoslávii, kam jsme před nimi uprchli, můj otec se zabil. Já jsem hned další den přeplaval Sávu a přišel do Terstu. Tam mě schovali Slovinci, kteří tam měli mlékárnu, přestože mě vůbec neznali. Zkontaktovali mě s nějakými Černohorci. Myslím, že byli u Mihajloviče, který bojoval proti Němcům i proti Titovi. Ti mi radili, abych šel dál. Chtěl jsem do neobsazené Francie, protože jsem věděl, že v Marseille jsou nějací Čechoslováci, kteří mají možnosti, jak člověka dostat do severní Afriky a potom do Anglie.“

„Já jsem odešel začátkem roku 1940 a nechal jsem tu maminku a babičku. Bratra jsem měl v Americe. Dostal stipendium na Harvardskou univerzitu a stačil odjet týden před okupací. Otec jel do Jugoslávie a já jsem jel za ním. Tady jsem nechal svou dívku, kterou jsem miloval… Já jsem si vždycky myslel, že tahle země se hájit musí. Ale pokud jste mi dal tu otázku, jestli se tenkrát (v roce 1938, pozn. ed.) mělo bojovat, tak na to odpovídám. ,Já myslím, že Beneš dělal správně.´“