Zuzana Wienerová

„A já jsem do určité míry doufala [v návrat domů], protože jsem byla nadšená svým studiem na psychologii a milovala jsem Prahu a milovala jsem svoji maminku a rodinu a přátele. A Jan jeden večer u vína řekl: ,Nevrátíme se.‘ A já jsem říkala: ,Co? To myslíš vážně? Chceš tady zůstat už nadobro?‘ A on řekl: ,Uvidíme, ale nejedeme zpátky.‘ Já jsem říkala: ,To už nás pak nepustí nikdy. A co maminka? Co rodina tam? Ti budou potrestaní.‘ A on říkal: ,Doufám, že ne. Doufám… Ale nevrátíme se. Jestliže mě miluješ jako já miluju tebe, tak se mnou zůstaneš a zůstaneme tady.‘ Tak já jsem plakala, bylo to pro mě nelehké, ale ta láska pro něho byla silná, silnější, než abych řekla: 'Já odjíždím.' A nebyla jsem si jistá, jestli bych to sama i zvládla, a tak jsme zůstali. A pak přišla těžká rozhodnutí, těžké okamžiky, kdy nám z české ambasády řekli: ,Musíte se vrátit, a když se nevrátíte, ztrácíte české občanství.‘ A Jan řekl: ,To jsem věděl a na to jsem připravený. A ty půjdeš se mnou a my to zvládneme.‘“

„A pak přišel příšerný šedesátý osmý. A Jan okamžitě volal na ambasádu a řekl: ,Prosím, dejte mi vízum, já odjíždím a jedu za tu zem bojovat.‘ A oni řekli: ,Bohužel, to už všechno skončilo, je konec.' A teď jsme se děsili, co s maminkou, sourozenci, s kamarády, co s jeho syny. Ale hranice tam byla otevřená. A styděli jsme se, strašně jsme se styděli. Prostě… Jednak i za to, že… i když Jan otevřeně řekl, že by to byla sebevražda národa, kdyby bojovali a bránili se, opravdu celá armáda. Ale armáda byla s tou vládou. Ale pro Jana to byla už druhá ztráta, protože ve třicátém devátém narukoval, šel bojovat, byl ochoten ztratit život za Hitlera [myšleno proti] a vzdali jsme se vlastně, byli jsme okupovaní. A teď podruhé. Pro něj to bylo velice těžké, těžké a byl… on měl temperament, byl vzteklý. Nedalo se nic dělat, nedalo se nic dělat.“