Zuzana Wienerová

* 1944

  • „Já si pamatuji, jak v Americe jsme u televize s manželem a u rádia, a jsme rozhořčení, protože ta naše republička, Československo, bylo úplně poslední. My jsme si říkali: 'Jak je to možné, že tam se pořád nic neděje?' I ti Němci, ti východní Němci, kteří začali utíkat, a stěna byla zbouraná a Poláci byli víc hrdinní než my, ale to bylo i za druhé světové války. A tam u nás se pořád nic nedělo. Nakonec v tom osmdesátém devátém, říká se tomu sametová revoluce, do určité míry to byla, ale byli tady odporní… odporná armáda a policisti, kteří mlátili násilně do mladých studentů a lidí, kteří konečně už taky chtěli tu demokracii jako v okolí a sousedních zemích a byl to určitý násilný převrat, ale došlo k tomu.“

  • „A já jsem do určité míry doufala [v návrat domů], protože jsem byla nadšená svým studiem na psychologii a milovala jsem Prahu a milovala jsem svoji maminku a rodinu a přátele. A Jan jeden večer u vína řekl: ,Nevrátíme se.‘ A já jsem říkala: ,Co? To myslíš vážně? Chceš tady zůstat už nadobro?‘ A on řekl: ,Uvidíme, ale nejedeme zpátky.‘ Já jsem říkala: ,To už nás pak nepustí nikdy. A co maminka? Co rodina tam? Ti budou potrestaní.‘ A on říkal: ,Doufám, že ne. Doufám… Ale nevrátíme se. Jestliže mě miluješ jako já miluju tebe, tak se mnou zůstaneš a zůstaneme tady.‘ Tak já jsem plakala, bylo to pro mě nelehké, ale ta láska pro něho byla silná, silnější, než abych řekla: 'Já odjíždím.' A nebyla jsem si jistá, jestli bych to sama i zvládla, a tak jsme zůstali. A pak přišla těžká rozhodnutí, těžké okamžiky, kdy nám z české ambasády řekli: ,Musíte se vrátit, a když se nevrátíte, ztrácíte české občanství.‘ A Jan řekl: ,To jsem věděl a na to jsem připravený. A ty půjdeš se mnou a my to zvládneme.‘“

  • „A pak přišel příšerný šedesátý osmý. A Jan okamžitě volal na ambasádu a řekl: ,Prosím, dejte mi vízum, já odjíždím a jedu za tu zem bojovat.‘ A oni řekli: ,Bohužel, to už všechno skončilo, je konec.' A teď jsme se děsili, co s maminkou, sourozenci, s kamarády, co s jeho syny. Ale hranice tam byla otevřená. A styděli jsme se, strašně jsme se styděli. Prostě… Jednak i za to, že… i když Jan otevřeně řekl, že by to byla sebevražda národa, kdyby bojovali a bránili se, opravdu celá armáda. Ale armáda byla s tou vládou. Ale pro Jana to byla už druhá ztráta, protože ve třicátém devátém narukoval, šel bojovat, byl ochoten ztratit život za Hitlera [myšleno proti] a vzdali jsme se vlastně, byli jsme okupovaní. A teď podruhé. Pro něj to bylo velice těžké, těžké a byl… on měl temperament, byl vzteklý. Nedalo se nic dělat, nedalo se nic dělat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 12.11.2022

    (audio)
    duration: 03:29:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Stále jsme začínali znova, postrádala jsem maminku, ale nikdy bych se toho nevzdala. Sílu získáte z těžkých situací

Fotografická předloha pro portrét od malíře Lutobora Hlavsy, 1963
Fotografická předloha pro portrét od malíře Lutobora Hlavsy, 1963
photo: Archiv pamětnice

Zuzana Wienerová se narodila 11. září 1944 v Praze. Její otec Josef Hložek byl právník. Konec války strávil v koncentračním táboře v Mauthausenu za falšování dokumentů. Rodina po válce získala krásný velký byt, ale rok 1949 jejich život převrátil. Tatínek zemřel předčasně na následky autonehody a maminka Vilma se musela postarat o své tři děti. Navíc jí byla část bytu z důvodu nadměrných metrů zabavena a domov začali s rodinou sdílet nájemníci. Jedním z nich se stal i Jan Wiener, bývalý letec RAF, rozvedený otec dvou dětí. Ač byl o 24 let starší než Zuzana, postupně se do sebe zamilovali a v roce 1963 se vzali. Zuzana začala studovat na vysoké škole, ale již v roce 1964 odjela se svým manželem do Ameriky, kde našli v Lenoxu v Massachusetts nový domov. Zde nejdříve učili na internátní škole, kterou provozovala manželova teta. Když byla v roce 1970 uzavřena, působili na dalších školách – nejdříve v Arizoně a potom v Německu, odkud se v roce 1985 vrátili do Lenoxu. Během sametové revoluce Jan Wiener okamžitě odjel do Československa a aktivně se účastnil tehdejšího dění po boku Václava Havla. V roce 1990 začal učit na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Zuzana s dětmi za ním jezdila. Poté, co se děti osamostatnily, začali manželé trávit většinu roku v Praze. Zuzana Wienerová od té doby pracovala pro Mezinárodní oddělení Karlovy univerzity s americkými studenty. V roce 2023 žila v Praze.