The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Wieser (* 1940)

• narodil se 22. července 1940 v Kutné Hoře, válku prožil v Červeném Kostelci

• otec jako ředitel školy zakázal projev Emanuela Moravce, vyšetřovalo ho gestapo

• Wieserovi poslouchali vysílání z Londýna, na konci války se zapojili do odboje

• po roce 1945 se přestěhovali do Trutnova, tam otec aktivně působil v sociální demokracii

• po sloučení v roce 1948 vstoupil do KSČ, z pozice ředitele jej později sesadili

• pamětník vystudoval Fakultu stavební ČVUT a nastoupil v podniku Pozemní stavby

• během pražského jara se angažoval v ROH a vystupoval proti vedoucí úloze KSČ

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy jej v rámci prověrek označili za nepřítele KSČ

• byl degradován na vojína, po roce 1989 jej armáda rehabilitovala

• pracoval pro správu CHKO Slavkovský les, přispíval do turistických a cestopisných časopisů

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

Otec pamětníka Stanislava Wiesera se jako ředitel obchodní školy pohyboval ve vybrané společnosti. Předválečné i válečné roky ovšem změnily jeho politické smýšlení a začal poté aktivně působit v sociální demokracii i v odborech. Syn šel v jeho šlépějích a stal se místopředsedou výboru ROH v podniku Pozemní stavby. Názory, které jako odborář projevoval během pražského jara, se však staly záminkou pro jeho pozdější perzekuci během normalizace.

Matka šla z vesnice do pražského salónu

Stanislav Wieser se narodil 22. července 1940 v Kutné Hoře. Pro své rodiče se stal prvorozeným a vytouženým dítětem, oba za sebou už měli každý jedno bezdětné manželství. Stanislavu Wieserovi se poté ještě narodili tři mladší bratři Jaroslav, Vladimír a Milan.

Pamětníkova matka Marie Novotná pocházela z chudých poměrů, od svých tří let vyrůstala bez otce. Babička po ztrátě manžela musela živit rodinu, v čemž jí paradoxně pomohla první světová válka, která záhy vypukla. V Roudnici nad Labem nastoupila jako kuchařka do kovozpracující továrny Meva, kde během války pracovali italští zajatci.

Díky této práci získávala pro sebe zbytky jídla, ale nosila je také chudým dělníkům z továrny. Jednoho z nich, vdovce s šesti dětmi pana Kokošku, si pamětníkova babička krátce po válce vzala, přestože měla nabídky k sňatku i od Italů. Z města se s dcerou přestěhovaly na venkov a tam rodina hospodařila na chmelnici. Matka se pak díky svému strýci a zároveň poručníkovi dostala do Prahy.

„Učila se modistkou v salónu John, kde poté šila klobouky. Přišla do vyšší společnosti, u strýčka se učila, jak v těchto poměrech hospodařit. Několik let strávila v Praze, a když byla zajištěna, tak se vrátila a vzala si svoji první lásku. Dlouho nemohli mít děti, on jí to vyčítal, až pak došlo k seznámení s mým otcem,“ vypráví pamětník.

Otec Stanislav Wieser naopak vyrůstal v prostředí dobře zajištěné střední střídy a v Kutné Hoře pracoval jako učitel na obchodní akademii. Krátce po narození syna získal místo ředitele v Červeném Kostelci a Wieserovi se tam v roce 1940 přestěhovali.

Moravce žákům pouštět nebudeme

Částečně rakouský rodinný původ zajišťoval Wieserovým za nacistické okupace o něco lepší postavení. Pamětníkův otec ale zcela tehdejší protektorátní správě podléhat nechtěl a jako ředitel školy se snažil bránit i tomu, aby byli jeho žáci vychováváni v duchu Třetí říše.  

„Nesnášel projevy ministra Emanuela Moravce. Přenášely se z rozhlasu v tajemníkově kanceláři, tak tam tatínek jednou vtrhl a řekl, že toho zrádce našim dětem pouštět nebudeme. Bylo to slyšet po celé škole a později to gestapo přišlo vyšetřovat. Každá třída měla přísahat, že otcova slova slyšeli. Ale na škole se nenašel jediný žák, který by měl potřebu to říct. Otec byl asi velmi oblíbený,“ popisuje Stanislav Wieser.

On sám si z období války uchoval mnohé vzpomínky. Například na to, jak ze dne na den mizeli jeho židovští kamarádi. Vybavuje si časté nálety na Červený Kostelec, kde sídlilo hodně textilních fabrik. K bombardování nad územím Čech docházelo už v pozdější fázi války, kdy Němci na frontách ustupovali. Ve filmových týdenících, které tehdy Stanislav Wieser v kině sledoval, ale propaganda stále informovala o vítězstvích wehrmachtu. Pamětníkův otec získával relevantní informace díky tajnému poslechu rozhlasového vysílání z Londýna.

Jednou se kvůli tomu však rodina ocitla v ohrožení. „Otec se schovával do skříně, když poslouchal rádio. Jednou jsem si hrál v kuchyni s maminkou a najednou zazvonil zvonek. Za dveřmi stál uniformovaný esesák a maminka zůstala stát jako opařená, přeci jen rádio šlo trochu slyšet i ze skříně. Esesák se ptal, kde bydlí pan Černý, to byl známý konfident z našeho domu. Maminka jen ukázala o patro níž, on zasalutoval a odešel. Naši očekávali, že dojde k maléru, ale nedošlo, esesák to asi přehlédl.“

Po Němcích převzali všechen majetek

Koncem války se rodiče zapojili do odboje, podle pamětníka se nejednalo o skupinu prosazující konkrétní politický program. Wieserovy u nich doma navštěvoval velitel povstalecké skupiny a ukrýval zde zbraně, po kterých se sáhlo, když 7. května 1945 vypuklo povstání v Červeném Kostelci v návaznosti na to pražské. Město poté osvobodily jednotky Rudé armády a Wieserovi se osobně sblížili s ukrajinským kapitánem posádky. Brzy se ale každý opět vydali svou cestou.

Otec získal po válce hned tři pracovní nabídky do pohraničí, kde probíhal odsun Němců a současně státem řízené doosidlování. Wieserovi se nakonec rozhodli pro nejbližší Trutnov. Otec tam převzal místo ředitele obchodní školy a také funkci národního správce, který měl na starosti zestátněný majetek, především ten patřící odsunovaným Němcům.

„Buď byl nějaký dům předán novým osídlencům nebo se cenný majetek z opuštěných domů svezl do skladu v národním domě a tam bylo možné to skupovat. Lidi za války uspořili, protože neměli co kupovat, vklady poté propadly státu a šlo za ně kupovat tento majetek. Takto jsme i my koupili zařízení bytu po odcházejícím řediteli školy,“ vypráví Stanislav Wieser.

S rodinou bývalého ředitele se ještě potkali a z přebíraného majetku na jejich žádost uschovali rodinné cennosti, pro něž si o deset let později přijeli. Nějaký čas žili Wieserovi v činžovním domě s dalšími sudetskými Němci, kteří nakonec ale také museli Československo opustit.

Sociální demokrat v pasti

Stanislav Wieser starší se v poválečné době rozhodl vstoupit do Československé sociální demokracie. Přestože dříve patřil k Československé národní demokracii, předválečné i válečné roky jej názorově orientovaly více sociálním směrem. Díky své odbojové činnosti jej dokonce zvolili místním předsedou a během parlamentních voleb v roce 1946 v Trutnově sociální demokraté zvítězili.

Celkově ale strana ve volbách dobře nedopadla a o dva roky později ji navíc její předseda Zdeněk Fierlinger dovedl do náruče KSČ, s níž se po Vítězném únoru kompletně sloučila. Pamětníkův otec se tak ocitl před dilematem. Do komunistické strany nakonec vstoupil, aby dál mohl působit jako ředitel. Z této pozice se mu dařilo na obchodní školu občas dostat i děti z rodin živnostníků, kterým to režim jinak zakazoval.  

„Nebyl aktivním členem, na schůze chodil s odznakem a do třídy si ho schovával pod klopu. Už se ale neopakovalo to, co za války, že lidé drželi při sobě, ale stáli proti sobě. Otec měl několik řízení kvůli tomu, že odznak nenosí. Tlačili na něj lidi, kteří se toužili stát ředitelem, takže otce v roce 1958 zbavili ředitelské funkce, protože nebyl dobrý komunista,“ vysvětluje pamětník.

Tou dobou už Stanislav Wieser studoval v Praze Fakultu stavební Českého vysokého učení technického (ČVUT). Závěr svých studií už prožíval v uvolněné atmosféře 60. let, kdy se i ve škole dalo svobodně vyjadřovat. Po promocích následovala roční vojna u ženistů a poté nastoupil do podniku Pozemní stavby v Karlových Varech.

Volali mi, abych utekl

V období pražského jara se pamětník začal angažovat v odborech a dokonce jej zvolili místopředsedou podnikového výboru. Řídil se slovy a zkušenostmi svého otce, že pro lidi se dá pracovat pouze v odborech, nikoliv ve stranické politice. To ovšem v komunistickém Československu nebylo tak jednoduché.  

Odbory tehdy fungovaly pod jednotným Revolučním odborovým hnutím (ROH). Tradiční roli hájení zájmů pracujících vůči zaměstnavateli a státu ale povětšinou neplnily, ROH spíše komunisti využívali ke zvyšování produktivity práce prostřednictvím různých soutěží a také k péči o zaměstnance v podobě podnikových rekreací, besídek apod. V roce 1968 ale někteří odboráři začali požadovat větší nezávislost na KSČ a usilovali o více pravomocí, Stanislav Wieser byl jedním z nich.

„Na jaře jsem podepsal rezoluci proti setrvání sovětských vojsk, která tu byla na cvičení a nechtěla odejít. Posílali jsme to Dubčekovi a Ústřednímu výboru KSČ,“ vzpomíná pamětník na jednu ze svých aktivit, kvůli kterým se po následné okupaci vojsk Varšavské smlouvy stal pro nově nastolený normalizační režim trnem v oku. Ještě v den invaze mu kdosi anonymně volal, aby z Československa utekl, ale to pamětník neměl v plánu.

Degradovali mě na vojína

Po okupaci sice mohl na své pozici na rozdíl od jiných Stanislav Wieser zůstat, ale byl mu znemožněn jakýkoliv platový i kariérní růst. Život mu také začaly znepříjemňovat kádrové posudky.

„V roce 1969 se v maximální možné míře angažoval proti KSČ, ve svých projevech veřejně odmítal vedoucí úlohu strany. Žádal, aby KSČ odstoupila z politického života v ČSSR, protože za 20 let přivedla republiku k úpadku,“ psalo se například v posudku z roku 1970.

Tato slova měla pak dopad například na pamětníkovu činnost v Československé vědeckotechnické společnosti nebo jeho působení v redakcích časopisů Turista či Arnika, kam přispíval svými články a fotografiemi. Dlouho neměl možnost získat výjezdní doložku k cestě do zahraničí a posudky nakonec dorazily také k armádě.

„Povolali mě na cvičení a tam mi sdělili, že mi odebírají hodnost. V té době jsem byl podporučík a stal jsem se vojínem. Nemohl jsem ani pracovat se zbraněmi jako politicky nespolehlivý. Místo toho jsem na cvičeních dělal pošťáka,“ přibližuje Stanislav Wieser.

To vše ale skončilo v roce 1989, kdy komunistický režim padl. Nedlouho poté pamětníka armáda rehabilitovala a povýšila do hodnosti majora. V nové demokratické éře už se aktivní odborářské činnosti nevěnoval a zůstával řadovým členem. Kromě práce učitele působil také ještě ve správě CHKO Slavkovský les, nadále přispíval do turistických časopisů a průvodců a věnoval se fotografování.