Stanislav Wieser

* 1940

  • „Doba se otočila. V noci sem v předvečer 21. srpna 1968 kolem jedenácté hodiny přijely jednotky armády NDR a zase odjely. Nic se tu nedělo. Ty hlavní vlny šly v noci, nalétávala letadla na ruzyňské letiště. A mně už někdo volal, dodnes jsem nezjistil kdo, a říkal: ‚Stando, uteč!‘ Já jsem říkal, proč bych utíkal. – ‚Jsou tu Rusáci.‘ Pustil jsem si rozhlas a skutečně to tak bylo. Nešel jsem nikam demonstrovat, sešli jsme se na podniku a uvažovali, co dál. Dál jsem pracoval ve výboru, zdůrazňoval jsem odborářské věci a v podstatě už nikdo mě neposlouchal. Říkal jsem, že když nikdo neposlouchá, nemusíme o odborářských věcech mluvit, můžeme odborářskou organizaci sbalit a nepokračovat. To zase za mnou přišli hodnostáři od komunistů a říkali, že to nejde, odbory musí existovat. Takže jsme tak nějak existovali. Pak byly další volby a nenechal jsem se zvolit. Táhlo se to se mnou po další léta. Můj vedoucí za mnou přišel a říkal: ‚Stando, my nejsme pro to, aby tě odsud vyhodili, ale nemůžu ti slíbit, že kariérně nebo platem porosteš.‘ Já jsem říkal: ‚Mně to stačí, Jardo.‘ Tak jsme se dohodli, že zůstanu v podniku. Někteří byli vyhozeni, skončili v kotelnách a potom mohli být i disidenty. Takovou cestu jsem nechtěl. Musím říct, že i v dalších letech na mě byl vyvíjen tlak, abych odešel z podniku, nebo abych něco nepsal, protože jsem nesměl psát ani do podnikového časopisu. Respektive mohl jsem napsat referenci, co děláme ve vývoji, ale nesměl jsem tam být podepsaný.“

  • „Moje maminka seděla a diskutovala s námi jako s dětmi o tom, jestli je dobré jít nebo nejít do strany, protože strana slibuje dobrou budoucnost. Můj otec samozřejmě tyto úvahy velice rychle tlumil. Nedošlo k tomu, že by maminka vstoupila do strany. Otec nosil odznak KSČ pod klopou. Našli se takoví, kteří to chodili udávat, že otec chodí na schůze s odznakem a do třídy s odznakem pod klopou. To byl ten rozdíl proti tomu, co se stalo za války, když přísahali, že nevypnul Moravce. Tenkrát byli všichni spolu a to se bohužel už neopakovalo. Otec měl několik řízení, že odznak nenosí. Nakonec nebyly tlaky jen z udání, ale také i od takových lidí, kteří se toužili státi ředitelem. Zdálo se jim, že jsou v poválečné době dost dlouho, aby mohli být ředitelem. Nakonec otce dva roky před odchodem do penze – to byl rok 1958, ty poměry ještě pořád doznívaly – zbavili ředitelské funkce, protože nebyl komunista, ač byl velmi dobrý odborář a pro odbory udělal mnoho. A mně vždy říkal: ‚Neangažuj se nikdy v partaji, pro odbory dělat můžeš, odbory dělají něco pro lidi.‘ V těch šlépějích jsem šel.“

  • „Tehdy nebyla televize, rádio nemělo smysl poslouchat, protože z něj musely být odstraněny krátké vlny, nebylo možno poslouchat vysílání z Londýna, které povzbuzovalo lidi v protektorátu. Bylo to dokonce trestné, takže jen nalezení přijímače, který je vybaven příjmem pro západní rozhlas, už bylo důvodem k zatčení a odvlečení do koncentračního tábora. Jedno rádio vybaveno krátkými vlnami měl otec a měl ho zavřené ve skříni mezi šatními potřebami. Do té skříně se také schovával, když ho poslouchal. Utkvěla mi jedna příhoda, která byla dosti děsivá. Hrál jsem si v kuchyni s maminkou, respektive maminka vařila a já jsem si na podlaze cosi hrál. Najednou zazvonil zvonek a já jsem byl vždycky zvědavý, kdo přichází, takže jsem utíkal za maminkou. Za dveřmi stál uniformovaný esesák, dokonce byl v helmě, na které byly znaky SS. Maminka zůstala stát jak opařená, protože v tu dobu tatínek právě poslouchal ve skříni v ložnici to rádio. Nebylo to tak moc slyšet, ale přeci jenom něco slyšet bylo. Maminka téměř beze slova stála a esesák na ní viděl, že je rozrušená. Pozdravil, zasalutoval a ptal se, kde bydlí pan Černý, což byl známý konfident. Bydlel u nás v domě. Maminka neřekla ani slovo a ukazovala o patro dolů. On zasalutoval, odešel a naši čekali, že dojde k nějakému maléru a nedošlo. Buď tu záležitost přehlédl, což byla asi ta hlavní příčina, protože viděl mě jako dítě, viděl nějakou rodinu, nedá se říct, že by tam vtrhl jako bojovník a pátral, kde je rádio. Bylo to už na sklonku války, tuším, že to mohl být podzim roku 1944. Ale v době, když bylo jasné, že Rudá armáda překročila hranice Československa, tak esesáci k tomu panu Černému už ani nechodili.“

  • Takovou další intenzivní vzpomínkou z války bylo to, že ti podnikatelé, s kterými se třeba naše rodina stýkala, můj otec tam byl ředitelem obchodní školy, takže i z těch rodin chodily děti do školy k němu. A ti podnikatelé z nich někteří byly židovské rodiny. Tím pádem jsem byl konfrontován s tím, že z mého okruhu, chodili jsme si hrát do takové lesní party u Kostelce, tam je dětské hřiště, a tam ti kamarádi, kteří byli ze židovských rodin, tak mizeli. Doma jsem se tedy dozvěděl, že byli odvezeni do nějakého koncentračního tábora, o tom se samozřejmě nikde veřejně nemluvilo.

  • V té první republice naši vystupovali jako Češi, ale pak se přihlásili k německé. My máme jméno, jak vidíte, německé nebo znějící německy, i když původem je rakouské. Wieserové byli původně lukaři, loučkaři, ti, kteří hospodařili na loučkách v Rakousku nebo i v těch blízkých zemích, protože to nebyli jen alpské země. Tohle jméno samozřejmě mělo určitý význam v té válce, protože jako nositelé jména Wieser jsme na tom nebyli třeba tak hůř jako jiní, kteří měli jména česká, ale ještě ke všemu se třeba angažovali proti Němcům v pohraničí. Ale naopak moji rodiče chtěli dávat najevo, protože otec se nechtěl vzdát toho jména, tak chtěli dávat najevo, že jsme slovanská rodina, takže já jsem Stanislav, což je polské jméno, druhý byl Jaroslav, což je jméno ať už polský, ale hlavně, bych řekl, ruský, Vladimír, to úplně, to byl můj třetí bratr. A Milan, ten se narodil až po válce, tam ty dva bratři, kteří se narodili ve válečné době. A Milan dostal jméno zase tedy vlastně někde z jihu, to je někde tam to Slovinsko, Chorvatsko.

  • Klíčový dokument nemám, někde ho mám, ale já ho nenašel teďka, kde z podniku psali na všechny možný strany, hlavně tam, kde jsem publikoval v časopise, tak napsali dopis, že jsem byl nepřítelem komunistické strany a Sovětského svazu a že nemůžu publikovat. A na vojnu to poslali a na vojně mě na základě toho degradovali. Takže já jsem najednou, já jsem byl už poručík jako v tom postupu, my jako vysokoškoláci jsme dostali hodnosti četaře, pak jsme byli podporučíci a poručíci. A najednou jsem dostal vojenskou knížku a tam jsem měl napsáno vojín, 1. prosince 1971 mě degradovali. A to, co jsem tam měl, všechny ty záznamy, tady v tý knížce, ty byly pryč a dostal jsem vlastně novou knížku, ale v ní starou fotku.

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 21.12.2021

    (audio)
    duration: 01:37:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Karlovy Vary, 13.03.2023

    (audio)
    duration: 02:38:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po vzoru otce hájil v roce 1968 odbory, pak jej označili za nepřítele KSČ

Stanislav Wieser v Turnově při stěhování do Karlových Varů, snímek z roku 1965
Stanislav Wieser v Turnově při stěhování do Karlových Varů, snímek z roku 1965
photo: Archiv Stanislava Wiesera

Stanislav Wieser se narodil 22. července 1940 v Kutné Hoře. Dětství a válku prožíval v Červeném Kostelci. Tam jeho otec jako ředitel školy zakázal vysílat projev Emanuela Moravce, kvůli čemuž ho vyšetřovalo gestapo. Wieserovi poslouchali vysílání z Londýna, na konci války se zapojili do odboje a povstání. Po roce 1945 se přestěhovali do Trutnova, kde otec dělal národního správce a aktivně působil v sociální demokracii. Kvůli jejímu sloučení s KSČ v roce 1948 vstoupil do strany, z pozice ředitele jej později sesadili, protože nebyl aktivním komunistou. Stanislav Wieser vystudoval Fakultu stavební ČVUT a nastoupil v Karlových Varech v podniku Pozemní stavby. Během pražského jara se angažoval v ROH, podepsal například rezoluci proti vojenskému cvičení jednotek sovětské armády na území ČSSR a vystupoval proti vedoucí úloze KSČ. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy jej v rámci prověrek označili za politicky nespolehlivého a za nepřítele KSČ i SSSR. V armádě jej degradovali na vojína, později v roce 1991 jej rehabilitovali. Pracoval jako učitel nebo pro správu CHKO Slavkovský les, přispíval do turistických a cestopisných časopisů, věnoval se fotografii. V roce 2023 žil v Karlových Varech.