Sir Nicholas Winton MBE

„V těch případech, o nichž víme a kde je ručitel stále naživu, se dá říci, že jsou velmi loajální a stále s nimi udržují kontakt. Samozřejmě je ale nutné přiznat, že mnoho dětí prostě nebylo šťastných a nelíbilo se jim tam, kam jsme je poslali. A měli jsme i oddělení následné péče, už na začátku války, o které se starala moje matka, které se pokoušelo řešit problémy dětí, pokud snad nějaké problémy měly, nebo jim sehnat nové ručitele. Určitě ale nepředpokládám, a ono to ostatně ani není možné, že každé dítě, které jsme přivezli, našlo domov a bylo s ním dobře zacházeno a bylo šťastné. Víme, že mnohým z nich se to povedlo. A rozhodně víme o tom, že některým ne, že s nimi zacházeli špatně a dělali si z nich služebnictvo. Ale tehdy jsem na to nemyslel, upřímně řečeno, a ani dnes mě to příliš neznepokojuje. Chci říci, že vždycky máte někoho, kdo je nešťastný, a můžu tak říci jen to, že tyhle děti jsou pořád naživu, na rozdíl od většiny těch ostatních.“

„Ale když se to konečně rozběhlo, u moci už byli Němci, kteří přišli v březnu 1939. Pak už samozřejmě museli získat výstupní víza od Němců, aby ty děti mohly odjet ze země. Pak bylo třeba obstarat vlak od Čedoku a také někoho, kdo by děti ve vlaku doprovázel. Potom museli od Čedoku zjistit, kolik celá operace bude stát, a my jsme jim nakonec museli poslat peníze, aby mohli pokrýt náklady. Nebo nás ještě Čedok začal vydírat, takže dva dny předtím, než měl vlak odjet, prohlásili, že chtějí třeba tisíc liber navíc, což tenkrát byla značná částka, ale protože všechny ty děti už byly na cestě na nádraží v Praze a všichni ti lidé, kteří je měli přijmout v Anglii, byli informováni, že se mají dostavit na tu a tu hodinu na Liverpool Street station, tak ta akce už prostě nešla zastavit. Ať už si řekli o cokoliv, museli jsme to obstarat. Ale v Praze museli dělat spoustu věcí a dělali to velmi dobře. My v Anglii jsme museli najít... museli jsme splnit podmínky Home Office, takže jsme museli sehnat kauci ve výši padesáti liber na osobu, což byly peníze určené na to, aby ty děti mohly být repatriované po skončení války, pokud by tedy válka vypukla. Protože tehdy ještě žádná válka nebyla. Pak za námi lidé začali pomalu chodit, říkali, že ano, že si jedno dítě vezmou. Což se ještě urychlilo poté, co za mnou přišla jedna dáma, která pracovala pro British Committee, a přinesla mi adresy lidí po celé zemi, s nimiž korespondovali. A ty jsem také využil, když jsem se pak na ně obracel s žádostí o příspěvek pro děti, což samozřejmě vždy přináší dobré výsledky. Děti a zvířata, ti nejsnáze získají sympatie a je tak nejsnazší pro ně získat peníze. Šlo to tedy pomalu, ale fungovalo to. Samozřejmě jsme nikdy nezískali tolik ručitelů, kolik bychom si přáli, neměli jsme ale zas tolik času na to, abychom je zpracovali. A když jsme pak získali kauci pro slušný počet lidí, vyřídili jsme papíry, které jsme poslali do Prahy, a v Praze se pak museli postarat o vlaky a o doprovod a o peníze, domluvit se se všemi rodiči a dostat děti do vlaku. Takže v Praze to byla celkem slušná operace.“