Marie Wollnerová

„Bydleli jsme v kuchyni a v pokoji bez vody a bez toalety. Chodilo se jedenáct schodů na záchod a voda byla jen na chodbě. Vodovod. Tam jsme chodili s konví. No a tak jsme žili. Chudí, ale hlad jsem neměla. Ale bída to byla hrozná. Pamatuju, že babička přinesla chleba a takhle škrábala tu mouku, aby měla na jíšku. Nebo byl příděl jenom asi půllitr mlíka na týden a moje maminka šla z toho důvodu pracovat do mlékárny. To byla soukromá mlékárna na Arbesově náměstí. A roznášela mléko po domácnostech. Taky Němkám. A ty Němky měly na zátce fialovou známku, to bylo plnotučný, a my obyčejný měli odstředěné to mléko. A maminka ty mléka přehazovala a já na ni musela čekat někde v domě, než jsem šla do školy. Tehdy byly třeskutý mrazy. Nutila mě, abych tu smetanu vypila. To bylo ledový, já to pít nechtěla, ona mi dala pohlavek a: ‚Vypij to, je to zdravé!‘“

„Mně se to ze začátku líbilo. Tedy že nebudou chudí ani bohatí a všichni budeme mít stejně. No ale potom, s přibývajícím věkem, jsem viděla ty kariéristy, kteří se dostávali nahoru. Víte, žalovali na sebe, psali anonymy. To všechno jsem zažila. To už jsem byla dospělá a to se mně samozřejmě nelíbilo.“