Marie Wollnerová

„Mně se to ze začátku líbilo. Tedy že nebudou chudí ani bohatí a všichni budeme mít stejně. No ale potom, s přibývajícím věkem, jsem viděla ty kariéristy, kteří se dostávali nahoru. Víte, žalovali na sebe, psali anonymy. To všechno jsem zažila. To už jsem byla dospělá a to se mně samozřejmě nelíbilo.“

„V roce 1968 bylo mojí dceři devět let a jela od manželovy továrny na dětský tábor na prázdniny. A 21. srpna měla narozeniny. A já jsem 20. srpna šla na poštu a poslala jí telegram: ‚Miláčku, přeju vše nejlepší a doma máš dárek.‘ A koupila jsem jí ruční šicí stroj. Odmalička šila. A ráno jsme se vzbudili a byl 21. srpen, pod okny jezdily tanky a já myslela, že je válka. Manžel zblednul, ten ty situace těžko zvládal. Já řekla: ‚Obuj se a jdeme, já pro tu holku jdu!‘ Oni byli v Ondřejově, co je hvězdárna. Já myslela, že vypukla válka a já ji už neuvidím, když se tam nedostanu. To jsme ještě neměli auto. ‚Obuj se a jdeme, dojdeme tam pěšky!‘ řekla jsem. Tak jsme vzali pohorky, batohy, přišli jsme k Palackému mostu a oni nás vrátili. Tam stály dva tanky proti sobě, průchod jen pro jednoho člověka. Oni nás nepustili. Já byla úplně šílená, ale oni, naštěstí, ta továrna to zorganizovala, že nám asi za tři dny ty děti přivezli.“