The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Žabková (* 1932)

• narozena 19. prosince 1932 v Praze

• vyrůstala ve vilové čtvrti nad Klamovkou a pamatuje bombardování Prahy

• roku 1948 cvičila jako dorostenka na XI. všesokolském sletu

• vystudovala sociálně právní školu, ale většinu života pracovala jako knihovnice

• svůj život spojila s Valašskem a od roku 1989 se věnovala tvorbě vizovického pečiva

• roku 2022 stále žila ve Vizovicích

V dětství vyrůstala s židovskými kamarády, zažila únorové bombardování Prahy roku 1945 a po válce cvičila na všesokolském sletu. S manželem sjezdili jako turisté Evropu a Sovětský svaz. Do zahraničí vyrazili i o prázdninách roku 1968. Návrat dcery, která se ocitla 21. srpna ve Švédsku, zpět do republiky koordinoval Červený kříž.

Dětství nad Klamovkou

Do pěti let žila Stanislava Žabková (*1932), tehdy ještě Čadilová, s rodiči v Jinonicích. Poté se přestěhovali do podnájmu ve vile židovské rodiny Deimlových nad Klamovku na pražský Smíchov. Otec Václav pracoval jako průvodčí a řidič tramvaje a maminka Jarmila prožila většinu života v domácnosti. Za první republiky si nějaký čas přivydělávala jako šikovná švadlena i v salonu Hany Podolské.

Odmala se pamětnice věnovala baletu a krasobruslení, cvičila v Sokole. Do první třídy do školy v Košířích měla nastoupit v den napadení Polska Německem, ale ležela zrovna doma se spalničkami. „Bydleli jsme ve vilové čtvrti, kde bylo poměrně hodně Židů. Já osobně jsem měla dva kamarády [Ruth a Hanze Froeundovy] a bydleli jsme v židovském domě. Byli to příjemní známí a ti kamarádi bydleli v sousedství. Tito kamarádi a jejich rodiče najednou nebyli. Chodili do školy a najednou nebyli – a už jsme je nikdy neviděli,“ vzpomíná. Později bez rozloučení zmizeli i Deimlovi a rodiče s malou Stáňou se z vily vystěhovali.

Z letadel padaly na Prahu malé kuličky

Když se ve středu 14. února 1945 vrátila dvanáctiletá Stáňa ze školy domů, rozezněl se protiletecký poplach. Protože se nikdy dřív během alarmů nic nestalo, vyšla na balkon a se zaujetím sledovala pohyb letadel nad Prahou. „Rodiče nebyli doma – tatínek byl v práci a maminka u lékaře. Letěli od Plzně k Malvazinkám. Protože jsme nebyli zvyklí, že by se v Praze bombardovalo, tak jsem si říkala: ‚Kdyby začali bombardovat, tak támhle je Waltrovka u Jinonic, tam se dělají věci pro letadla, tak by bombardovali tam.‘ To byla moje dětská úvaha. ‚Pak dole je Smíchovské nádraží, tak oni by bombardovali Smíchovské nádraží.‘ Tím jsem to měla rozhodnuté. Viděla jsem, jak přilétají. Waltrovku nebombardovali a blížili se nad Malvazinky. Ale říkala jsem si: ‚Co to z těch letadel padá, takové černé kuličky? Co to házejí dolů? To přece není to stříbro?‘ Jenomže kuličky dopadly na Malvazinky a ty letěly do vzduchu,“ vypráví. Bombardování Prahy během pár minut zasáhlo především linii od Palackého mostu ke Karlovu náměstí včetně Emauzského kláštera k Vinohradům a Vršovicím, ale i další čtvrti. Výsledkem chybného zaměření cíle bombardovacího svazu 8. letecké armády USA bylo 701 mrtvých a 1 184 zraněných. Na jedenáct tisíc Pražanů se tehdy rázem ocitlo bez přístřeší.

Barikády s šeříky a rozkvetlými kaštany

O několik měsíců později druhá světová válka konečně skončila a s ní i okupace Československa. Stanislava Žabková si pamatuje na barikády, na kterých se bojovalo. Krášlily je šeříky i kaštany, které třeba na Břevnově sehrály důležitou roli přímo na Bělohorské třídě. Jedna taková barikáda, kde si ale spíš hráli kluci, vyrostla i u nich v ulici Pod Lipkami nad Klamovkou. Když utichla střelba i oslavy vítězství, vzpomíná, že se šli s rodiči projít směrem ke Strahovskému stadionu. Na schodišti v blízkosti ulice Na Hřebenkách ale našli mrtvé tělo sovětského vojáka. V úleku se otočili na podpatku a spěchali pryč. Právě se sovětskými vojáky si obyvatelé vilové čtvrti užili své. „Když přišla armáda, matky zavíraly dcery, ‚Davaj časy‘ bylo běžné… My jsme se jich zkrátka báli, protože se chovali, já bych řekla, primitivně. Viděli třeba zařízení bytu, co doma nikdy neviděli, a chovali se k tomu dost neurvale. K nám domů ale nikdy žádný Rus nepřišel,“ dodává.

V první řadě na všesokolském sletu

Po třech třídách měšťanky a jednoročním kurzu, tedy dnešní deváté třídě, nastoupila Stanislava na střední sociálně právní školu na Alšově nábřeží v centru Prahy. Roku 1948 se coby dorostenka zúčastnila hodin nácviků v sokolovně na Klamovce a samotného provedení sestavy na XI. všesokolském sletu na Strahově. „První řady jsme byly holky z Prahy. Denně se to nacvičovalo, pořád jsme se tam scházely. Musím se přiznat, že jsme to nespletly ani jednou. Stály jsme v první řadě v bráně na její šířku, nacpané jedna na druhé, a pak jsme vykročily po takové čáře z met, každá jsme ji měly před sebou a nesměly jsme uhnout. Nesplést svoji řadu, to člověk musel dávat pozor. Vyrazily jsme v taktu hudby a pořád jsme musely jít stejně, abychom byly řada,“ vzpomíná na chvíli, kdy se stala součástí tisíce cvičenek, které zaplnily Strahovský stadion. Politiku a projevy nesouhlasu s převzetím moci komunisty v té době nevnímala. „Nás jako dorostenky a šestnáctileté holky toto moc nezajímalo. Mě zajímalo hlavně, abych měla ty tenisky bílé, a že si musím to, co není bílé, zadělat křídou… Na to jsme byly příliš mladé, atmosféru jsme prožívaly, ale jinak než dospělý člověk,“ vysvětluje.

Z Prahy na Valašsko

Po absolvování školy nastoupila Stanislava do prvního zaměstnání v Jindřichově Hradci, kde se záhy seznámila s budoucím manželem Milošem. Po svatbě roku 1953 odešli společně na Moravu do Vizovic, kde získal coby magistr farmacie místo v tamější lékárně a jednopokojový byt. Stanislava Žabková se rozhodla pro další studium, tentokrát knihovnictví, a od roku 1962 pracovala ve vizovické knihovně. S manželem a dětmi rádi vyráželi na výlety, zprvu objevovali okolí, později se vydávali stále dál a dál. „Měli jsme už auto a museli jsme vyrazit brzy ráno, protože už v šest byly v neděli brigády v JZD. Museli jsme vyrazit dřív, aby nás neviděli a nevolali, abychom šli na brigádu…,“ vzpomíná. Postupně se s manželem zapojili i do pořádání tzv. EXODů, prázdninových poznávacích pobytů pod hlavičkou ministerstva školství pro učitele a jejich rodiny. Postupem času se jim dařilo vyjíždět i na Západ na pozvání rakouských známých. Vždy ovšem bez dětí – což byla vynucená podmínka, aby se snad nerozhodli pro emigraci.

V osmašedesátém ochutnali kouzlo Evropy každý zvlášť a každý jinak

V létě roku 1968 se pamětnice vydala se synem na zájezd do Německa. Ubytování našli v hotýlku, který vedl sudetský Němec, který Stanislavu upozornil na přítomnost armád u hranic s Československem. Tehdy tomu nepřikládala žádný význam a možnost invaze jí připadala absurdní. I její manžel pobýval před 21. srpnem v cizině. Jako zdravotník jezdil s dětmi zaměstnanců slušovického JZD na prázdninové pobyty a roku 1968 s nimi zavítal do Velké Británie. Když pamětnice vzpomíná přímo na ráno 21. srpna 1968, vybavuje si, že „zvonil telefon a náš známý nám ve čtyři hodiny ráno hlásil, že nás přepadli Rusové. Myslela jsem si, že je opilý.“ Když se ale pozorně zaposlouchali, uvědomili si, že vysoko nad domy hučí letadla. A ve chvíli následující pocítili strach o dceru, která trávila prázdniny ve Švédsku.

Prázdninový pobyt se stal stresující záležitostí

V ulici nedaleko domu Žabkových vyhledali muže, který spravoval telefonní ústřednu, a požádali ho, jestli by mohl díky přístupu k mezinárodním linkám zjistit, kde je jejich dcera a jak proběhne návrat do Československa. Brzy dostali zprávu, že je spolu se zbytkem zájezdu pod patronací Červeného kříže. „Dcera se pak vrátila a dopadlo to dobře. Vyprávěla, že je odvezli ze Švédska speciálním autobusem do Rozvadova. Všechny děti měly spoustu dárků a časopisů, kde se psalo o tom, co se u nás děje. A říkala mi s lítostí: ‚Víš, my jsme se tak strašně báli, že jsme všechny ty časopisy vyházeli do košů, protože jsme měli strach, že kdyby nám to policie nebo vojáci sebrali, že bysme z toho měli nějaké nepříjemnosti.‘ Protože na Rozvadově stála na hranicích spousta tanků a všechny měly namířené hlavně do republiky. Takže měli strach, že kdyby něco, začnou střílet,“ vypráví.

Knihy vyloučené cenzurou se ocitly všem na očích v prosklené vitríně

Dozvuky pražského jara a rozhořčení nad násilnou okupací Československa ve společnosti postupem času slábly, až je přikryla nová normalizační éra. „Za manželem přišla komise zlínských politiků a měl velkou zpověď a vypadalo to skoro na to, že půjde k lopatě. Pak tam ale byl někdo rozumný a zůstal v lékárně. Měl ale namále. A já taky. Do knihovny přišli tři lidi. Věděla jsem, že přijde komise. Za sebou u půjčovního pultu jsem měla nástěnku a na ní Komenského heslo: ‚Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.‘ To bylo tehdejší heslo, to se strašně na tu dobu hodilo a používalo. Viděli nástěnku. Potom jsem si říkala, proč jsem ji nesundala?! Ale neřekli nic. Nebezpečí, že půjdeme ze svého místa, ale trvalo. Takové vyhrožování bylo pořád.“ Absurditu života ve „znormalizované“ společnosti, kde řada věcí fungovala jen naoko a lidé si mysleli něco jiného, než veřejně prohlašovali, ilustruje pamětnice na směrnici vydané pro knihovny a jejím provedení v době návratu cenzury. „Dostali jsme nařízení, že ty a ty knihy nesmějí být na volném výběru pro čtenáře na regálech. Takovéto knihy že se můžou půjčovat, třeba Hanzelka a Zikmund, byla jich spousta. Nesmí být ale ve volném výběru – budou zavřené ve skříni, která nebude čtenářům přístupná. Když čtenář bude chtít knížku, tak ji můžeme ze zavřené skříně půjčit. Skříň jsme dostali velice brzy, ale měla skleněné dveře,“ směje se pamětnice.

Po sametové revoluci manželé Žabkovi procestovali zbytek Evropy a manžel se věnoval organizování kulturních akcí. Stanislava si po odchodu na odpočinek našla nové hobby – vytváření tradičního vizovického pečiva – a tato záliba jí vydržela po tři dekády. I v roce 2022 žila pamětnice stále ve Vizovicích, které se staly za dlouhé roky jejím druhým domovem.