„Protože jsme nebyli vůbec zvyklí, že by se v Praze bombardovalo, tak jsem se já osobně teda, byvše sama doma, jsem se dívala, jak oni letí, a říkala jsem si: ‚No, tak kdyby začali bombardovat, tak to oni – tamhle je Waltrovka u těch Jinonic, tam se dělají věci pro letadla, tak oni by bombardovali tam.‘ To byla moje dětská nebo polodětská úvaha. ‚A potom by letěli tadyhle nad těma Malvazinkama a za Malvazinkama, tam dole pod Pavlákem, tam je Smíchovské nádraží, tak oni by bombardovali to Smíchovské nádraží.‘ No a tím jsem to měla jako rozhodnuté, a tak jsem se dívala, jak oni přilítají a přilítají – a teďka Waltrovku nebombardovali, tak jsem se dívala na ty Malvazinky a říkám si: ‚Ale co to z těch letadel padá, takové nějaké černé kuličky? Co to házejí dolů? To přeci nejsou, to není to stříbro.‘ No, jenomže kuličky dopadly na Malvazinky, no, a Malvazinky letěly do vzduchu. Tam ta jedna ulice letěla do vzduchu. Takže to jsem pochopila prostě, co se stalo. Protože to, že ty domy obrazně řečeno letěly do vzduchu, to bylo vidět až od nás z toho kopce pod Strahovským stadionem.“
„Můj tatínek šel po zahradě a s ním šel pan Deiml. Dva pánové a povídali si. Pan Deiml držel v ruce dřevěné hrábě, jak se hrabe seno, a měl je tak trošku od krve, protože se mu tam ulomil ten jeden kolíček a chtěl si ho vyřezat a nasadit tam sám a podařilo se mu při tom říznout. Ale to je úplně vedlejší. Ale jak šli ti dva pánové, tak já jsem jako zvědavá šla za nima a poslouchala jsem, co si povídají. A tatínek se pana Deimla ptal: ‚Proč se neodstěhujete do Švýcarska, když tam máte peníze a měli byste tam z čeho žít?‘ A pan Deiml mu odpověděl: ‚Ale my tady máme ten dům.‘ A tato věta stála celou jeho rodinu život.“
Stanislava Žabková, za svobodna Čadilová, přišla na svět 19. prosince 1932 v porodnici u Apolináře v Praze a vyrůstala jako jedináček. S rodiči Václavem a Jarmilou žili od roku 1938 ve vilové čtvrti nad Klamovkou na Smíchově. V únoru 1945 sledovala z balkonu jejich bytu bombardování centra Prahy. Roku 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu na Strahově. Po základní škole absolvovala sociálně právní střední školu nedaleko Rudolfina a rok pracovala v oboru. Roku 1953 se vdala a s manželem Milošem, který byl lékárníkem, přesídlili do Vizovic na Moravu. Zde, po absolvování knihovnické školy, pamětnice dlouhé roky vedla knihovnu. S manželem rádi cestovali v rámci Československa a socialistických států, ale díky známým i na západ od železné opony. Manžel pamětnice patřil k významným hybatelům a iniciátorům kulturního dění ve Vizovicích, založil tradiční akci Trnkobraní a stál u zrodu Kruhu přátel hudby. Od roku 1989 se pamětnice začala věnovat vytváření vizovického pečiva a u této činnosti vydržela tři dekády. Roku 2022 žila ve Vizovicích.
