Ing. Josef Zábranský

„Pak jsme poslouchali rádio, že Němci to podepsali a že už jsou pryč, a vlasovci jsou taky pryč. A že čekáme na Američany, kteří jsou dvacet kilometrů nebo tolik... a Američani nedojeli. A pak přijel ten, devátýho... tohleto všechno bylo osmýho, konec války, prostě jsme to brali, že už není o čem se bavit, prostě konec války. Devátýho jsme vychrupovali, zabouchali. My jsme ani neslyšeli ty tanky, vám řeknu... zabouchali u pana Hroudy na vrata. Měl dva metry a půl [vysoká] vrata, dřív to byla kovárna. Tam se otáčeli s povozy. Zabouchali, to jsme slyšeli, ten taky spal a vyhrabal se, říkal že starosta je přes ulici. Tak popojeli kousek před barák strejdy a bušili na dřevěný vrata. Teta byla první vzhůru, protože strejda krmil, tak byl ve stáji. Teta udělala snídani, a když [strýc] nakrmil koně, zvířata, tak se šel nasnídat. A pak měl buďto nějaký výjezd s nimi, nebo něco, nevím. Teta říkala: ‚Kadlí...‘ Vzbudila toho nejstaršího syna a říkala: ‚Běž se podívat, co to je!‘ Když se vrátil, tak mu prý chvíli trvalo, než dokázal říct, že tam jsou nějaké zelené obludy, stroje. Nevěděl, že jsou to ruský tanky. Vzbudili mého tátu, já už jsem se taky vzbudil, pak se schovala nejstarší dcera mého strejdy a taky moje máma. Akorát teta byla taková rázná, ale když pak viděla, že jsou to mladí kluci, kteří okolo těch tanků běhají, tak jim přinesla pekáč buchet. A oni byli jako u vytržení, protože pak říkali: ‚Kak u babušky!‘“

„Mě třeba honili [hoši z Hitlerjugend], protože řekli: ‚Ty máš naše kalhoty!‘ Měl jsem krátký kalhoty a oni řekli: ‚To jsou kalhoty naše a ty je musíš sundat.‘ A já jsem říkal: ‚Tak to jste tedy, pánové, vedle.‘ Protože my jsme se s nimi zásadně německy nebavili, my jsme měli němčinu ve škole, a tak jsme jim rozuměli. I když neradi, tak jsme se tu němčinu naučili. Jenže pak nám to utnuli doma, že žádný takový srandičky nebudou. A konec. A přestali jsme je [hochy z Hitlerjugend] zase my provokovat. My jsme to tam [ulice a uličky kolem Staroměstského náměstí] znali líp než oni. Tak bylo jedno, že jsem byl sám, i když oni taky uměli rychle utíkat, tak já jsem běžel, protože mi to za to stálo. Než dostat od nich na držku, tak jsem radši utíkal a kličkoval a věděl jsem, že tadyhle musím doběhnout a za tenhle ten roh a tady už na mě nemůžou. Protože já vím, že za tím rohem můžu zalézt do sklepa. Ani ty kalhoty nedostali. Nebáli jsme se jich, oni ale pak přišli na to, že potřebují mít u těch malých kluků ještě velké kluky. A ti už chodili s dýkou. A to už jsme ani nechtěli zkoušet, jestli ji opravdu umí od toho pasu odtrhnout a nějakou nám bodnout. Nebo jestli ji mají jen proto, že to je součást kroje.“

„Ještě devátého je pochovali na dnešním Palachově náměstí, jak tam končí ty silnice, jak začínal park, tak na kraji toho parku měli vykopaný hroby. Tam těch pět kluků takhle bylo za sebou poskládaných. A já jsem se na to nemohl moc dlouho dívat. Mě to pak budilo ještě ve spaní, jak ty jejich holky brečely. Protože mi to nějak došlo, aby ten jejich milej, se kterým si už udělaly nějaký plány, uhořel první den míru. Tak táta řekl: ‚Jedem!‘ Ona si vysedla a ten náčelník řekl: ‚Jede se rovně.‘ Ona ukázala těma praporkama a on si sedl do toho obrněnýho džípu za těmi tanky. Takže ten tank 23, 24 s tím naším sudem a za nimi jel ten náčelník v takové plechové, asi se v tom dalo i spát. Ale viděl jsem do toho jenom jednou. Moc mi to neukazovali.“

„Jak to bylo s tím Staroměstským náměstím? Takže tam byly dva tanky, jeden ten stíhač tanků, který byl na té straně, co je ministerstvo, a byl otevřený poklop. Takže to bylo první, co jsem udělal. Vyskočil jsem. Já jsem si to tenkrát mohl dovolit, protože jsem skákal s rozběhem a bez rozběhu a prostě mě to bavilo. Takže jsem neměl žádný problém, že to bylo metr vysoko. Tohle mi nevadilo. Vyskočil jsem nahoru a říkal jsem si: A já vlezu dovnitř. Jenomže jsem se sehnul a ten smrad, který z toho šel, tak jsem si řekl: Tak to já nemusím. Takže to jsem si možná zachránil život, protože v tom momentě už utíkala od Husa paní a táhla malé dítě za ruku a řvala: ‚Utíkejte, střílejí po nás z Týna!‘ No, tak jsem si domyslel, že na tom Týnu jsou takové ty postranní věžičky nahoře a že z tý jedný věžičky tam opravdu čumí něco jako klacek. Že to tedy může být opravdu flinta a že tedy opravdu asi bude střílet. Protože to cvaknutí, kterýmu jsem vůbec nevěnoval pozornost... tak jsem uhnul a seskočil a běžel jsem. Tam už byli opravdický Rusové, před Staroměstskou radnicí, a měli protiletadlovej kanon a baštili. Svačili, jedli, a já jsem přišel a říkal jsem, že je tam Germán nahoře a střílí, a ten Rus na mě chvíli čuměl, pak se tam tedy podíval, a když taky viděl vystrčený ten klacek, tak jenom otočil ten svůj kanon, to byl mžik, musím říct. Bouchlo to, takže věžička celá spadla a já jsem se tam pak až v neděli šel podívat, co tam z toho zbylo. Ale spadlo to asi za tu zeď, která patřila ke kostelu, a do té Malé Týnské uličky už spadlo jenom pár cihel. Žádnej střelec tam nespadl, žádná flinta tam nebyla.“