„On řekl, že lidé jsou tak ubití a že je chtěl tímto činem nějak povzbudit. Bylo to po 68. roku a nastávala normalizace, takže ten národ byl opravdu zdecimovaný. Viděl, že nic jiného neexistuje, co by je probudilo. Proto takový čin. A že jich je připraveno patnáct. A že pokud se nebude jednat s představiteli kontrarevoluce, že nastoupí další. Já jsem s ním vedla řeč v tom smyslu, aby se už radši další lidé neupalovali. Že je potřebujeme živé, aby byli. Aby se oni do toho všeho zapojili. Nakonec, to vím jen z doslechu, za ním ráno přijel bratr, a pak tam byli jeho kamarádi. A že jim nakonec řekl, aby to další lidi nedělali.“
„Oni nás vyšetřovali, to bylo v Bartolomějské, po Palachově smrti – každého vyslýchali zvlášť. Byla jsme tam já, doktorka Kmuníčková a doktor Matějíček, který už nežije, byl to výborný člověk. Ptali se na to, kdy ho tam přivezli a že to měl být nějaký studený oheň. Byl to nesmysl, já žádný studený oheň neznám. Pak jsme dostali takový papír, že o tom, co se dělo, nesmíme s nikým mluvit. Čili takový náhubek. Já jsem to bohužel vyhodila – po převratu v 89. roce mi přišlo, že mě zbavují mlčenlivosti o Palachovi.“
„Zapůsobil na vás jeho čin osobně?“ – „Ano. Ptala se mě vaše kolegyně, jestli jsem s tím souhlasila, a já říkám, že ano i ne. Protože ten dopad byl velký. Zejména u mladých lidí. Na druhé straně je hrozná škoda, že takový člověk odešel. Těžko se mi o tom vypráví dodnes. Bylo mi hrozně líto té jeho smrti. Moc takových lidí nebylo. Tak odvážných, kteří by sáhli až k takovému vyprovokování národa.“
„Oni nás vyšetřovali, to bylo v Bartolomějské, po Palachově smrti – každého vyslýchali zvlášť. Byla jsme tam já, doktorka Kmuníčková a doktor Matějíček, který už nežije, byl to výborný člověk. Ptali se na to, kdy ho tam přivezli a že to měl být nějaký studený oheň. Byl to nesmysl, já žádný studený oheň neznám. Pak jsme dostali takový papír, že o tom, co se dělo, nesmíme s nikým mluvit. Čili takový náhubek. Já jsem to bohužel vyhodila – po převratu v 89. roce mi přišlo, že mě zbavují mlčenlivosti o Palachovi.“
„On řekl, že lidé jsou tak ubití a že je chtěl tímto činem nějak povzbudit. Bylo to po 68. roku a nastávala normalizace, takže ten národ byl opravdu zdecimovaný. Viděl, že nic jiného neexistuje, co by je probudilo. Proto takový čin. A že jich je připraveno patnáct. A že pokud se nebude jednat s představiteli kontrarevoluce, že nastoupí další. Já jsem s ním vedla řeč v tom smyslu, aby se už radši další lidé neupalovali. Že je potřebujeme živé, aby byli. Aby se oni do toho všeho zapojili. Nakonec, to vím jen z doslechu, za ním ráno přijel bratr, a pak tam byli jeho kamarádi. A že jim nakonec řekl, aby to další lidi nedělali.“
MUDr. Marta Zadorožná, roz. Bašná, se narodila 4. září 1932 v Olomouci. Válku prožila v Praze Motole, kam se její rodina přestěhovala kvůli otcově práci v pojišťovně. Za války jejího strýce z Bohumína zaměstnaného na tamním úřadě, zatklo a věznilo gestapo, protože nezákonně posílal potravinové lístky potřebným, včetně rodiny Bašných. Maminka byla též vyslýchána na gestapu, ale díky včasnému varování četníka se při domovní prohlídce potravinové lístky od strýce nenašly. Dramatické okamžiky Marta zažila i na konci války, kdy měli být za trest postříleni muži z místa jejího bydliště, k čemuž naštěstí nedošlo. Od dětství si přála být lékařkou. V roce 1957 promovala na lékařské fakultě v Olomouci a dostala umístěnku do nemocnice v Jeseníku. Provdala se, s manželem se usadili v Praze. Pracovala na posudkovém oddělení ve Střešovicích a v letech 1963–1969 na popáleninovém oddělení Vinohradské nemocnice v Legerově ulici. Zde přijímala těžce popáleného Jana Palacha, jehož čin i smrt ji hluboce zasáhly. V rámci vyšetřování Palachova sebeupálení ji vyslýchala StB. V roce 1969 z popáleninového oddělení odešla a pak až do důchodu působila na plastické chirurgii.
