The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Zadražil (* 1935)

• narozen 26. listopadu 1935 v Hrobech na Táborsku

• rodina se po válce přestěhovala do karlovarského pohraničí

• vyučil se houslařem v Lubech

• stal se mistrem, jeho nástroje se prodávaly do celého světa

• v roce 2024 žil v obci Žírovice u Františkových Lázní

Pohraniční městečko Luby – Schönbach bylo po staletí centrem houslařského řemesla. První mistři houslaři se v regionu objevují již v polovině 17. století. O dvě staletí později se zde rozvinula vedle mistrovské také výroba průmyslová. Přinesla s sebou potřebu kvalifikované pracovní síly – škola pro houslařské řemeslo byla v Shönbachu otevřena v roce 1873. Přišla druhá světová válka a jako každá válka pozměnila svět. Po jejím skončení byli němečtí obyvatelé Shönbachu postupně odsunuti. Zůstat mohli jen mistři houslaři – Sandner, Pötzl, Neudörfer. Začala se psát nová historie houslařské tradice. Městečko bylo přejmenováno na Luby. Z jiných částí Čech přicházeli houslaři, aby pomohli tradiční výrobu obnovit – Vávra, Levý, Mrkvička. Houslařská škola se stala pojmem, nástroje absolventů mistrovské nástavby patřily mezi světovou špičku, vyhrávaly soutěže po celém světě. Karel Zadražil, jeden z prvních poválečných studentů obnovené školy, patří mezi největší mistry houslaře v novodobé historii Lubů. 

Přišli k nám esesáci a řvali na rodiče

Rodiče pamětníka pracovali v mládí oba jako námezdní síly u sedláků. Z naspořených peněz si po svatbě pořídili pole, postavili domek a dál společně hospodařili. “Rodiče byli zajištěni, nežili si špatně, i když museli těžce pracovat,” konstatuje pamětník. Otec se jmenoval Josef, maminka Marie. Rodina žila ve vesničce Hroby nedaleko Tábora. Tady se jim v roce 1935 narodil syn Karel Zadražil. Z války si pamatuje, jak k nim jednou přišlo domů gestapo. Dodnes má před očima jednu scénu: “Esesáci řvali na rodiče. Mluvili jakžtakž česky, ale moc jsem jim jako děcko nerozuměl.” Bohužel už neví, proč a kvůli čemu esesáci za rodiči přišli. Přijela Rudá armáda, válka skončila. Zase měli doma návštěvu. Druhá pamětníkova válečná vzpomínka je na dva sovětské důstojníky: “Pamatuji si, když k nám přijeli Rusové, ale jako dítě jsem to viděl tak, že se k nám chovali normálně, bez násilí a nadávek. Mluvili s rodiči normálně, ptali se jich, zda nespolupracovali s Němci. Ukazovali, co rodiče musejí zabít, slepice a husy, a to si odvezli pryč.”  

Po válce se pamětníkovi rodiče velmi rychle odstěhovali do pohraničí. “Otec sem zajel ještě s jedním Čechem, tady si to obešli a dostali se do Žírovic, tam jsou velké stodoly a ty se jim líbily, tak tam se přestěhovali.” Karel Zadražil dál vzpomíná: “Příjezd byl hezký, jako dítěti se mi to líbilo. Měli jsme dům a kolem tři hektary polí, dvě krávy, kozy. Bylo to bezproblémové, původní obyvatelé už tam nebyli.” Rodiče vedli hospodářství, ale zadarmo to nebylo. Museli platit nájem. Pamětník doplňuje: “Němci, co vlastnili ten dům, šli do odsunu. Mluvili špatně česky, měli asi jednoho syna. Jak jsme přijeli, hned se odstěhovali, nebydleli jsme tam společně.”

Na housle hrál už jako malý kluk

Housle držel v ruce poprvé jako malý kluk. Ke hře ho přivedl pan učitel v páté třídě. “Pan řídící ze školy ve Frantových Lázních, Čech, který měl za manželku Němku, mi půjčil svoje housle, abych se mohl učit hrát. To mne ovlivnilo a dal jsem se na houslařinu. Rodiče potěšilo, že se jdu učit houslařem. Pan řídící mi říkal: ‘Když se budeš dobře učit, uvidíš, že tě to bude bavit pořád.’” Karel Zadražil nastoupil spolu s dalšími adepty houslařského řemesla do znovuobnovené houslařské školy v Lubech. Zprvu bydlel na internátu, později mu rodiče platili podnájem u jedné starší paní ve městě.

Houslařská škola byla dle slov pamětníka skvělá: “Byli tam lidé, kteří měli veliké zdání o výrobě. Dostali nás na učení a začali nám velice opatrně, aby se to dalo pochopit, vykládat, jak se dělají housle. Měli velký zájem, abychom to dobře uměli a dobře se zaučili.” Učiteli Karla Zadražila byli mistři houslaři Josef Pötzl a Josef Vávra. Základ výroby houslí učil pamětníka mistr Josef Pötzl. “Josef Pötzl byl vynikající člověk, byl uznáván všemi lidmi, za celou [dobu] jsem na něj neslyšel něco špatného pro to, že je Němec. Protože se choval někdy líp než Čech!” pokračuje ve vzpomínkách pamětník a zdůrazňuje: “To byl vynikající člověk! Chodil od jednoho učně k druhému, bylo nás zprvu deset. On to bral tak, že nemůže být jen u jednoho, tak nás postupně obcházel po celou učební dobu, nehnul se od nás. Mluvil česky velmi dobře. Učni mu velice dobře rozuměli a on se k nim velmi krásně choval.” Karel Zadražil vzpomíná též na mistra Josefa Vávru: “Ten byl stejně výborný člověk jako Pötzl, jenže byl Čech, to byli tak výborní učitelé!”

Dělat práci, jak nejlépe umím

Studium trvalo tři roky, s nástavbou šest let. “Ale pořád jsme mohli kdykoli za kýmkoli přijít a všechno nám vysvětlili, neměli problém se dělit o zkušenosti,” doplňuje pamětník a vysvětluje: “Ono se řekne ‘housle’, ale tam je tolik věcí, které jsou velice, velice obtížné... Důležité je to udělat přesně, a to záleží na tom, jaké máte chutě, jak vás to baví, jak se snažíte. Záleží na tom, kdo se to učí, a na tom, kdo vám to vykládá.” Po vyučení pracoval v Cremoně, n.p. Luby. Jeho nástroje vyvážel podnik s úspěchem do celého světa. Pamětník dodává: “Vydělávali dost velké peníze, naše nástroje chodily do celého světa. Byly velmi kvalitní, každý rok byly přehrávky, přijel hudebník z Prahy a nástroje, které se za rok vyrobily, byly přezkoušené.”

Rodiče pamětníka vstoupili po válce do Komunistické strany Československa (KSČ). Karel Zadražil podotýká, že doma o tom rodiče mluvili: “Už nevím přesně, kdy tam vstoupili, měli se doma dobře, přestože měli malé hospodářství, nebyli sedláci. Rodiče se tím moc nezabývali, ale chovali se tak nějak nakloněně k partaji.” Sám do KSČ vstoupil až později, to už byl zaměstnán v Cremoně. Neví přesně kdy, ale až někdy po roce 1968. Byl také členem závodních Lidových milicí. “Museli mne hodně přemlouvat, ale říkali, že o nic nejde. Já strašně rád střílel, a tam jsme se učili střílet, ale málo. Bylo hodně brigád. Byl jsem rád, když to zrušili. Akorát mi to ubíralo čas na dělání houslí.” Že by mu členství ve straně přinášelo v práci nějaké výhody, si pamětník nevybavuje. Ano, byl i v Americe, v roce 1987, ale jak říká, lidé z Cremony jezdili po celém světě. Byl také pracovně na území dnešní Ukrajiny i Ruska, v Německu. “Třeba do Ruska jsem jel, protože mě tam lidi z Chebu chtěli s sebou,” vysvětluje.  

Karel Zadražil dodnes (2024) rád a s potěšením vyrábí mistrovské nástroje. Na dobu svých učňovských let vzpomíná jako na velmi důležité období. “Měl jsem všude v životě štěstí na vynikající učitele,” uzavírá své vyprávění.