„Tím, že jsem byl zaměstnancem toho archivu v Zámrsku, tak jsem byl v kategorii takzvaných občanských zaměstnanců ministerstva vnitra. Byli jsme kmenoví zaměstnanci krajské správy Sboru národní bezpečnosti [SNB] Hradec Králové. Jednak to přinášelo určitá omezení do civilního života, takže když jsme chtěli jet do zahraničí, třeba se vykoupat na Balaton, museli jsme žádat krajského náčelníka SNB. To bylo hrozné. Ale potom si usmysleli, že když už jsem byl takto zaměstnaný, tak že by mě mohli využít víc. Nabídli mně velké perspektivy v Zámrsku, nabídli mně podnikové stipendium, které bylo tehdy tisíc korun měsíčně, což byly tenkrát velké peníze, ale podmínkou bylo, abych se začal ucházet o členství v komunistické straně. A mně se to tak nějak spojilo a říkal jsem si: 'Takhle se vázat úplně v těch dvaceti letech nechci.'“
„Přesně si pamatuju to ráno, kdy můj táta, který jezdil poměrně brzy do práce, protože jezdil do Kostelce nad Orlicí tenkrát, jestli se nepletu, tak nás vzbudil a řekl nám, co se stalo. Odjel. Doma zůstala moje maminka, protože byly prázdniny. Jednadvacátý srpen ještě byl prázdninový měsíc a učitelé ještě nebyli v práci, jak chodí dneska ten poslední týden do práce. Najednou se stalo tohle. Najednou začaly v rozhlase znít podivné informace, o kterých jsme vůbec nevěděli, že můžou přijít. V televizi se objevilo takové zvláštní vysílání. A my jsme s takovou partou kluků chodili na letní brigádu do jednotného zemědělského družstva v Solnici, kde jsme pomáhali při žních. Já si pamatuju, že jsem měl tu obrovskou šanci nebo naději, že jsem jezdil s jedním pánem s koňským povozem a sváželi jsme obilí povozem z polí do těch stodol. A ten kočí byl už takový starší pán a trošku pil alkohol a ti koně už věděli, kam jít, a občas jsem řídil já. Takže takovou mám na to vzpomínku. A najednou ti rodiče naši, nejenom moji, se začali trošku bát, abychom se nepotulovali někde po venku. Některým nám zakázali do té práce chodit. Samozřejmě jsme sledovali a dělali jsme takovou tu činnost. Tehdy se hlásila, rozhlas hlásil čísla nějakých vozidel, která měla jezdit zatýkat. Tak jsme seděli, měli jsme ty cedulky a seděli jsme u silnic a hlídali jsme, jestli nepojede něco takového.“
„Mám takovou hezkou vzpomínku na to, že tím, že jsem pracoval v muzeu, tak nás tehdejší paní ředitelka ještě s jedním kolegou vyslala, mám pocit, že ve středu nebo ve čtvrtek do Prahy sbírat dokumenty. Takže jsme tam jeli a teď jsme strhávali letáky. Samozřejmě jsme je nestrhávali, protože tam nemají být, ale potřebovali jsme je do sbírek jako dokumenty. Někde to bylo tak na pár facek. Ale hlavně jsme se dostali v ten den na manifestaci na Václavské náměstí. To byla jedna z těch velkých demonstrací a my jsme tam chodili a pokukovali jsme a sledovali, jak zvoní klíči, jak hovoří z toho Melantrichu a tak dále. A najednou jsme museli na vlak, kterým jsme měli jet domů. My jsme se nebyli schopni dostat z toho náměstí. To bylo až klaustrofobické prostředí. Tam byly desetitisíce, statisíce lidí namačkaní jeden vedle sebe, atmosféra taková plná naděje, zvonění, zpívání, křičení, a my se potřebovali dostat z toho prostoru, z náměstí, na hlavní nádraží a málem nám ujel vlak.“
„Důležité bylo, že do Dobrušky, ale já jsem v té době pracoval v muzeu v Hradci Králové, tak i do Hradce přijeli studenti. A oni nám přiváželi informace, které v té době v novinách ještě nebyly. A byl to jejich pohled na tu věc, protože už byla vyhlášená stávka a tyhle akce a ti studenti tam přišli a vím, že jsem je přijímal do muzea. A jen abyste si udělali představu, já jsem tehdy nebyl představitelem muzea, byl jsem možná nějakým činovníkem. Bylo to v pondělí odpoledne, to si pamatuju, muzeum je v pondělí zavřené. Přišli dva studenti, jestli můžou s námi mluvit. Já jsem je pozval dál: 'Pojďte klidně dál, budeme si povídat,' a oni říkali, že děkují, že jsme první, kteří jim otevřeli.“
Dvakrát se mě estébáci snažili přemluvit ke spolupráci
Zdeněk Zahradník se narodil 27. srpna 1955 v Rychnově nad Kněžnou, své dětství prožil v nedaleké Solnici. Po studiu na gymnáziu v Rychnově a neúspěšných přijímacích zkouškách na vysokou školu začal pracovat v archivu v Zámrsku. Práce se mu zalíbila, a tak historii a archivnictví nakonec i vystudoval. Pracoval v různých muzeích Východočeského kraje. Ve Východočeském muzeu v Hradci Králové působil jako vedoucí historického oddělení. Příslušníci Státní bezpečnosti (StB) se ho dvakrát pokoušeli přemluvit ke spolupráci. V roce 1982 se odstěhoval do Dobrušky, kde se oženil. V roce 1988 na něj StB založila spis prověřované osoby, ve kterém figuroval pod krycím jménem Rebelant. V roce 2023 žil v Dobrušce.