The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Zajíček (* 1965)

• narozen 25. srpna 1965 ve Vítkově

• sblížil se s místní nonkonformní mládeží

• předčasně opustil vojenskou službu kvůli podpisu smlouvy s OKD

• působil v elitní hornické partě v Dole Rudý říjen v Ostravě-Heřmanicích

• rozšiřoval a distribuoval samizdat, promítal zakázané filmy, účastnil se demonstrací

• 25. února 1989 se s bratrem snažili uspořádat pietní vzpomínku ve Vítkově k 20. výročí upálení Jana Zajíce

• po domovní prohlídce u něj doma zabavena petice adresovaná prezidentovi republiky Gustávu Husákovi

• proti oběma bratrům zahájeno trestní stíhání za přečin proti veřejnému pořádku

• po zveřejnění jejich případu na Rádiu Svobodná Evropa bylo trestní stíhání v červnu 1989 zastaveno

• od března 1989 bydlí v Jeseníku

Patřil do elitní hornické party v Dole Rudý říjen, známé svými rekordními výkony. Na rozdíl od svých kolegů v práci si ale uvědomoval totalitní ráz komunistického režimu a aktivně proti němu působil. Rozšiřoval a distribuoval samizdat, promítal zakázané filmy a účastnil se demonstrací. Dne 25. února 1989 se Kamil Zajíček, rodným příjmením Huška, s bratrem snažili uspořádat pietní vzpomínku ve Vítkově k 20. výročí upálení Jana Zajíce. Zadržela je ale Veřejná bezpečnost. Při domovní prohlídce jim kromě samizdatu a dalších věcí zabavili i jimi sepsanou petici, adresovanou prezidentovi republiky Gustávu Husákovi, která vybízela k dodržování lidských práv a mezinárodních smluv. Proti oběma bratrům následně státní orgány zahájily trestní stíhání za přečin proti veřejnému pořádku.

Pod matčinými křídly 

Kamil Zajíček přišel na svět 25. srpna 1965 ve Vítkově. Otec Stanislav měl potíže s alkoholem a rodinu velice brzy opustil. Kamil ho naposledy viděl ve svých pěti letech. „Pak jen přišlo vyrozumění, že zemřel,“ dodává.

Matka Anna se tak v činžovním bytě ve Vítkově sama starala o Kamila a jeho o dva roky staršího bratra Stanislava. Tvrdá výchova prý nebyla na škodu, protože jak sám vzpomíná, míval často průšvihy a nejednou ze školy přišel s třídní či ředitelskou důtkou. Po ukončení základní školy Kamil nastoupil na učiliště v Dolním Benešově na obor obráběč kovů. Nosil tehdy delší vlasy, inklinoval k rockové muzice a hrál na bicí v učňovské kapele.

I ve Vítkově se pohyboval ve společnosti dlouhovlasých přátel, tehdy nazývaných máničky. Znali ho spíše pod přezdívkou Zuco, která vznikla podle postavy Danny Zuka v muzikálu Pomáda. „V panelácích bydleli starší kluci a ti pro mě byli to, co jsem chtěl být já. Dlouhý vlasy, džíny, ta neformálnost, živelnost člověka. Chtěl jsem vypadat stejně. Oblečení je jasné. Čím hůř budeš vypadat, tím budeš u některých zajímavější a vezmou tě mezi sebe,“ vzpomíná Kamil a dodává, že ho nejvíce lákal svobodomyslný projev a nonkonformnost těchto mladých lidí, ještě nezasažených společenským postojem.

Mezi doly a undergroundem

Po roce stráveném v Dolním Benešově Kamil na vlastní žádost studium na učňovské škole ukončil a již v šestnácti letech nastoupil do zaměstnání. Vystřídal několik povolání. Mezi přáteli ve Vítkově se stával čím dál známější postavou. Jak sám říká, z dřívějšího béčka se dostal do pozice tamních áčkových mániček. „Áčka jsme nazývali kluky starší o deset a více let a my jsme byli béčka. Samozřejmě kluci už potom ubrali z plynu, protože se vymazaní vrátili z naší slavné Československé lidové armády, a přišla moje doba. Téměř bych řekl, že jsem byl jednou z vůdčích osob problémové mládeže ve Vítkově.“

Centrem setkávání se staly místní hospody, ale často vyráželi i za svými přáteli zejména do Nového Jičína neboli New Jersey, jak toto město Kamil Zajíček nazývá. Nedílnou součástí jejich života byla muzika a koncerty undergroundových kapel. Možná i první akci tohoto druhu ve Vítkově zorganizoval ke svým osmnáctým narozeninám právě on. Do tamního pohostinství tehdy pozval několik kapel a desítky přátel.

Krátce poté, ještě v roce 1983, přišlo předvolání k výkonu základní vojenské služby. Kamil sice uvažoval o získání modré knížky (průkazu o neschopnosti vojenské činné služby), ale neměl žádné výrazné zdravotní neduhy a odmítl fingovat psychickou nemoc, která by znamenala hospitalizaci. Několik přátel na to totiž šeredně doplatilo a léčebné metody psychiatrických léčeben na nich zanechaly celoživotní následky. „Dnes jsem smutný, že jsem tehdy nebyl tak vyspělý, abych řekl ďáblovi ne. Prostě, že tam nepůjdu a ať mě klidně zavřou,“ vypráví pamětník, jak i přes silný odpor narukoval ke strážní jednotce do Vlašimi. I přesto, že ho po roce a absolvování nejhorší části vojny plné buzerace, šikany a ponižování čekala jako staršího vojáka už jen tzv. mazácká vojna, neopustily ho myšlenky na předčasný odchod. Nakonec se mu podařilo opustit kasárny o půl roku dřív, když využil možnost podepsat jedenapůlroční pracovní smlouvu s podnikem Ostravsko-karvinské doly (OKD). Žádost však musel podložit dobrozdáním od lékaře, že jeho matka po prodělání tuberkulózy a několika infarktů potřebuje stálou péči. Vrátil se domů a do zaměstnání v Dole Rudý říjen v Ostravě-Heřmanicích pravidelně dojížděl.

S fáračkou a samizdatem

Kamil Zajíček nepatřil mezi lidi, kteří se vyhýbali práci, a tak si ho k sobě přibral elitní rubačský kolektiv v dole. Často sice musel zůstávat déle v práci, protože překonávali rekordy v tunách vytěženého uhlí, ale zase si nemohl stěžovat na nedostatek financí. Hlavně ale již nemusel nosit vojenskou uniformu a mohl libovolně nakládat se svým volným časem, čehož náležitě využil. Krátce také hrál na bicí v kapele StB kontraband. Tři roky ale pouze zkoušeli v bytě u kamaráda a nikdy veřejně nevystoupili.

S přáteli objížděl různé undergroundové akce po celé Moravě. Velkou část z nich rozehnaly policejní složky. Pamětník byl například u brutálního zásahu na oficiálně pořádaném hudebním festivalu v Žabčicích 11. června 1983 a u následných policejních manévrů u restaurace Na střelnici v Brně, kam se velká část účastníků přesunula. „Zátah je o tom, že přijde fízl, zkontroluje ti občanku, a popřípadě, když má blbou náladu, tak tě vezme pendrekem a nažene do antonu. Antonem tě pak vyvezli za město do polí a tam tě vykopli ven. Když měli blbou náladu, tak ti ještě dali do držky. Nevěděli jsme, kde jsme. Když si to dnes připomenu, tak to byly moje první turistické šlápoty. Takže bych jim mohl poděkovat. Oni mě navedli na to, co dnes dělám, že jsem chodec a rád chodím,“ s úsměvem vzpomíná na tehdejší chování policejních orgánů Kamil Zajíček.

Vzpomíná také, že vojenská služba pro něj znamenala názorový zlom. Začal si ještě více všímat okolí a navazovat styky s dalšími lidmi, kteří se nemínili smířit s totalitní mocí. Tehdy se také přestěhoval z Vítkova do Opavy. Vlastnil videorekordér a lidé k němu do bytu chodili sledovat zakázané filmy, které také dál půjčoval. Rozšiřoval i různý samizdatový materiál, například Infoch, Český směr, Revolver Revue, Voknoviny či Protější chodník. Od roku 1987 ho také měla v hledáčku Státní bezpečnost, což dokazuje dochovaný spis k jeho osobě s krycím jménem HUS. V lednu 1989 se zúčastnil série občanských nepokojů v Praze nazývaných jako Palachův týden, které byly prvním signálem blížícího se konce komunistického režimu. Kamil Zajíček při nich zažil nejen rány obuškem, ale také výslech v hlavním sídle StB v Bartolomějské ulici.

Útok na státní orgán

Vítkov je rodné město Jana Zajíce, který se 25. února 1969 na protest proti nastupující cenzuře a normalizaci upálil v Praze. Kamil s bratrem Stanislavem k 20. výročí jeho činu uspořádali ve Vítkově pietní akci, v jejímž rámci zorganizovali fotbalový turnaj. „Nakoupil jsem květiny a po dvojicích ti, co nehráli, šli dát na hrob kytice. Ti, co se vrátili, říkali, že je to už celé obšancované a že jsou tam kontroly a nepouští na hřbitov. Nicméně jsme tam šli s bratrem taky,“ vzpomíná Kamil Zajíček, kterého s bratrem na místě zadrželi a následně u něj doma provedli domovní prohlídku. Nalezli při ní nejen samizdat, ale také bratry sepsanou petici, adresovanou prezidentovi republiky Gustávu Husákovi, s požadavky k dodržování mezinárodních a lidských práv, propuštění politických vězňů, konkrétně pak Václava Havla. Následně bylo proti oběma bratrům zahájeno trestní stíhání za útok na státní orgán a orgán společenské organizace.

Kamil Zajíček vzpomíná, že poté prošel několika výslechy na StB. „Třeba jsem vyfáral a chystal se na cestu domů, a už tam stálo auto. Takže jsem pak třeba dvě hodiny seděl v místnosti. Oni se se mnou třeba ani nebavili. Nechali mě tam sedět a pak mě propustili,“ vypráví pamětník, kterému také nabízeli spolupráci nebo možnost emigrace. Obojí odmítl. Potíže začaly i v zaměstnání. Kvůli tlaku StB na jeho nadřízené byl z šachty přeřazen na obsluhu dopravníku, což samozřejmě znamenalo mnohem menší plat. Odešel proto z dolů a v březnu 1989 se přestěhoval do Jeseníku.

Ještě v Opavě přes kamaráda a signatáře Charty 77 Ivo Mludka kontaktoval lidi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a následně se zpráva o trestním stíhání vysílala v rozhlasové relaci Rádia Svobodná Evropa. Dne 20. června 1989 krajský prokurátor trestní stíhání ukončil pro nenaplnění skutkové podstaty trestného činu.

V Jeseníku ale Kamil nemohl sehnat stálé zaměstnání. „Jakmile jsi tehdy neměl delší dobu razítko ze zaměstnání v občance, tak za to hrozil kriminál. Z vyprávění znám, že policajti tehdy objížděli podniky a dávali echo, že se hlásím o práci a že mě nemají zaměstnat,“ vzpomíná Kamil Zajíček, jak mu tehdy hrozilo obvinění z trestného činu příživnictví, za což mohl skončit až na tři roky ve vězení. Přesto ještě stihl podepsat petici Několik vět, která žádala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskusi o všech dějinných a politických otázkách a významných investičních akcích.

Práci si nakonec přece jen našel u Technických služeb. „Ten rok jsem byl vyhlášen nejlepším pracovníkem zeleně,“ dodává s úsměvem pamětník.

Kamil Zajíček s přáteli stále vyjížděl na různé akce po republice. Podařilo se mu dostat také na různé festivaly v Polsku a Maďarsku. Zúčastnil se i festivalu československé nezávislé kultury v polské Vratislavi na začátku listopadu 1989, kde vystupovali nejen českoslovenští písničkáři a disidenti, ale také osobnosti a umělci žijící v exilu. V té době se již Polsko vymanilo z komunistického područí a dva týdny po tomto festivalu, 17. listopadu 1989, události na Národní třídě v Praze vyvolaly sametovou revoluci v Československu. Hned následující den přijel pamětník podpořit demonstranty do Prahy a tehdy si prý poprvé uvědomil, že to je definitivní konec čtyřicet let trvající totality. Účastnil se i následujících demonstrací v Jeseníku. „Jsem rád, že to šlo cestou, jakou to šlo, tou sametovou. Bolševik měl být ale hnán k zodpovědnosti a nevypadalo by to jako dnes,“ dodává k revolučnímu dění Kamil Zajíček.

Jesenický patriot

Hned po pádu komunismu s přáteli využil nově otevřených hranic a tři měsíce objížděl stopem západní Evropu. V srpnu 1991 se po dvouleté známosti oženil s Danou Zajíčkovou, po níž přijal i své nové příjmení. „Předtím jsem si říkal, že nemůžu mít rodinu, že by mě mohla StB vydírat, a najednou jsem pocítil, že přišla svoboda a rodinu můžu založit,“ dodává Kamil Zajíček, který má se svou manželkou čtyři děti. 

Pamětník má silný vztah k přírodě a zejména k Jesenicku. Miluje procházky tamní krajinou a není mu lhostejná ani její historie. Hlavně díky jeho iniciativě byl v létě roku 2018 obnoven tzv. Krizový kříž na Předním vršku nad Jeseníkem. To ho také nakonec po letech přesvědčilo o podání žádosti k přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu, s čímž souvisí určitá finanční odměna. V březnu 2019 mu bylo slavnostně předáno osvědčení a přidělené peníze použil na obnovu původní aleje ke Krizovému kříži. „Teď jsou před domem habry a v sobotu budeme s rodinou sázet stromy, aby se to dostalo do nějaké piety a stalo se to opět důstojným místem,“ dodává na závěr Kamil Zajíček.