The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Jaroslava Žákovská (* 1946)

• narozena 11. dubna 1946 ve Zlíně

• otec přišel se svou rodinou do Čech v roce 1906 z Irska, odkud prchali před náboženskými nepokoji

• kvůli aristokratickému a kapitalistickému původu měla Drahomíra a její sourozenci velké problémy dostat se na studia

• okupaci v roce 1968 prožila v Mariánských Horách na Ostravsku

• otec i matka byli skauti, do Skautu chodily také jejich tři děti

• rodina vlastnila obchod se smíšeným zbožím, o který při znárodnění přišla

• otec byl několikrát ve vězení

• pamětnice se zúčastnila se svými dvěma dcerami ekologické demonstrace v Teplicích v roce 1989

• v roce 2022 žila v Tisé na Ústecku

Rodina Stacke, do které se Drahomíra Žákovská narodila, měla zajímavý a bouřlivý osud. Tatínkovi rodiče přišli do Čech z občanskou válkou zmítaného Irska. Otec se vyučil kupcem a na náměstí ve Zlíně provozoval obchod se smíšeným zbožím. Za druhé světové války ho povolala jeho vlast Velká Británie a podle pamětnice sloužil v RAF – britském Královském letectvu.

Otec i matka byli skauti, živnostníci a z otcovy strany také aristokrati. Komunisté otce několikrát zavřeli do vězení, třeba za promítání západních pohádek. O obchod rodina přišla v jedné z posledních vln znárodňování. To už byla na světě i Drahomíra Žákovská. 

Narodila se 11. dubna 1946 ve Zlíně, a to jako nejmladší ze tří dětí v rodině. Měla bratra Jana a sestru Annu, oba přišli na svět před druhou světovou válkou. Matka Anna Božena (1906) pocházela z Kyjova. Otec John Stacke (1901) přišel zhruba ve svých pěti letech do Čech z Irska se svou přísně katolickou rodinou, která uprchla ze země kvůli náboženským bojům mezi protestantskou, anglikánskou a katolickou církví. John Stacke přišel v občanské válce o šest sourozenců, do Čech už dorazil s rodiči jen on a bratr. 

Rodina Stacke se usadila na jižní Moravě, protože tam zemřela otcova maminka. „Stařeček se znovu oženil. Otec vyrůstali v Kyjově, kde potkal moji maminku,“ dodává pamětnice. 

Podle Drahomíry se v rodině dodnes vyzdvihují muži, nositelé jména. „Praděd údajně zasedal ve Sněmovně lordů, horní komoře Parlamentu Spojeného království. A tak u nás v rodině dodnes ctíme muže.“

O svém dětství, sourozencích nebo původu otec John nikdy moc nemluvil. „Jako Ukrajince strašně poznamená v roce 2022 válka s Ruskem, tak jeho jako dítě poznamenalo, jak viděl umírat ty svoje sourozence,“ vysvětluje pamětnice hluboký šrám na otcově duši a přirovnává ho k situaci rodin na Ukrajině, kde v době natáčení jejích vzpomínek pro Paměť národa zuřila devátým dnem válka.

Baťa potřeboval zalidnit Zlín

Rodiče Drahomíry se oba vyučili v obchodě. Dohromady je svedla láska k ochotnickému divadlu. „Tatínek byl komediant. Já jako dítě si ho jako moc veselého pána ale nepamatuju. Já jsem z něj spíše měla strach, ten mi ale stejně nebránil dělat různé alotrie, čímž jsem ho spolehlivě rozzuřila.“ 

Mladá rodina se podle pamětnice přestěhovala z Kyjova do Zlína, do rohového domu na náměstí. „Baťa ten Zlín potřeboval zalidnit. Jednak dělníky a jednak živnostníky, potřeboval, aby tam lidé utráceli peníze.“

Drahomíra Žákovská s láskou vzpomíná na všechny živnostníky, kteří měli v přízemí své krámky. S jejich dětmi si hrávala na dvoře. „Všechny obchody měly zadní východ do dvora. Na tom dvoře jsme vyrůstali, bylo to naše království,“ říká pamětnice.

Bratr i sestra byli vychováváni v duchu prvorepublikových hodnot. Na vzdělání nejmladší dcery, která byla jako z hadích ocásků, už ale otec takový důraz nekladl.

Maminka Drahomíry Žákovské byla typická žena 19. století, sen každého muže. „Její heslo bylo – až co řekne tatínek. Kdyby tatínek uprostřed zimy prohlásil, že je venku vedro a abychom se všichni oblékli do letních šatů, tak by na to maminka odvětila, že jde dětem nachystat letní svršky,“ popisuje s úsměvem svou maminku Drahomíra.

Za války povolala otce jeho vlast

Drahomíra Žákovská vzpomíná, jak tatínek nerad mluvil o své minulosti. „Za války údajně sloužil v mezinárodní stíhací peruti v Anglii, ale zmínil se o tom jen letmo. Všechno, co vím, se vejde do pár vět.“

Otec byl nesmírně nadaný na muziku a jazyky. Naučil se strašně rychle jak slovem, tak písmem. Byl to velmi vzdělaný a hrdý muž. „Po roce 1948 se z otce, který bojoval proti fašistům, stal opak hrdiny. Podle tehdejší doktríny bojoval na špatné straně a velmi ho to zlomilo,“ upozorňuje Drahomíra. 

Za disneyovky šel otec do vězení, děti musely do děcáku 

Drastickou vzpomínku má pamětnice na dobu, když chodila do školky. „Otec přinesl domů disneyovky. Pověsilo se prostěradlo na dveře a na zeď a promítaly se pohádky, jako pes Pluto, Sněhurka a sedm trpaslíků, kocour Felix. Na promítání přicházely všechny rodiny z domu,“ říká pamětnice.

Zatímco Drahuška s ostatními dětmi sledovala pohádky, dospělí hráli kanastu. „Nevím, jak soudruh předseda uličního výboru zjistil, co se u nás děje. Napsal udání na tatínka a pak už si vzpomínám, jak jsme s maminkou v kuchyni, maminka naříká a nějací páni nám prohledávají byt. Ty pohádky samozřejmě našli,“ vzpomíná pamětnice. Otce zavřeli do vězení v Uherském Hradišti, které vedl Alois Grebeníček, otec expředsedy KSČM Miroslava Grebeníčka.

Maminka se zhroutila a odvezli ji do léčebny. Děti musely do dětského domova. „Z děcáku si mě k sobě vzala teta se strýcem do Místku-Frýdku. Já bych bývala v tom domově umřela, nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem nic.“

Celá věc se odehrála zhruba v roce 1951 a Drahomíra Žákovská si vzpomíná, že muselo být jaro, protože jí teta koupila šaty s puntíky. Rodiče si pak pro děti přijeli až na Vánoce.

Po návratu z vězení začal být otec vznětlivý a popudlivý

„Pak to na našeho otce strašně dolehlo. To bylo pořád nějaký vyšetřování, pořád nějaký průšvih. Třeba pošťačka se snažila otce nalákat do komunistické strany a ten ji poslal do patřičných míst – a zase ho za to zavřeli.“ Na podrobnosti věznění si už ale pamětnice nevzpomíná. Pamatuje si jen, jak moc se tatínek změnil. Začal být popudlivý, hlavně na svou nejmladší dceru.

„Byla jsem spíš kluk než holka a taky jsem se tak chovala. Plivala jsem, pískala a lítala jsem, vypadala jak dvakrát protažená hoblovkou a navíc jsem byla strašně rozeřvaná. A to toho našeho tátu hrozně dráždilo.“

Otec byl tajným skautem, říkali mu Akéla

Maminka i tatínek byli skauti. Muži si říkali roveři a ženy byly světlušky. „Otec byl jedním ze zakladatelů předválečného a obnovitelů poválečného skauta ve Zlíně společně se strejdou Daňkem, kterému se říkalo Amfora,“ vypráví Drahomíra o otci Wabiho Daňka. „On byl stejnej rapl jako náš otec, oba naši tátové nás vychovávali fackama. Na Wabiho ráda vzpomínám, on byl správný exot.“

Po povolení činnosti skautských oddílů v souvislosti s pražským jarem dostaly děti k dispozici barák mezi paneláky. „Ten jsme si přeměnili na vyšperkovanou klubovnu, stálo tam roverské křeslo z březové kůry, měli jsme tam díky přátelství vlajky od zahraničních skautů.“

Drahomíra alias Pepina složila svůj slib po roce 1968, kdy došlo k dočasnému povolení činnosti skautského sdružení. Slib skládali zlínští skauti na posvátném místě, na zřícenině Hradisko. Za dva roky režim Skauta opět zakázal. 

Po skautech přebírali klubovnu pionýři, jak vzpomíná s rozhořčením pamětnice: „O všechno jsme přišli. A představte si, oni na to křeslo přišroubovali evidenční číslo!“

Aristokratická rodina živnostníků byla režimu trnem v oku

Rodinný obchod se smíšeným zbožím patřil k nejmodernějším ve Zlíně. John Stacke si ale podle pamětnice vážil i těch nejdrobnějších zákazníků. „V obchodě byl vzadu bufet a tam chodily ženy pracující ve fabrice na loupáček a kakao, říkalo se jim fabričky. Tatínek vždycky stál ve dveřích, v obleku a kravatě, a dámy uctivě zdravil, i když to byly jen dělnice.“

Rodina o živnost přišla kolem roku 1949. „Živnosti znárodňovali, když jste měli deset a víc zaměstnanců. Otec sice zaměstnával jen maminku, ale zakázali mu prodávat pivo, a tak to šlo s obchodem z kopce. A když přišlo totální znárodnění, měl otec tři miliony dluh.“

Jak otec celou situaci vyřešil, už si pamětnice nevzpomíná. „Táta prostě dráždil režim. Byl to aristokrat, živnostník, Skaut, a ještě k tomu Sokol!“ vzpomíná se smíchem. Otec po ztrátě živnosti na všechno rezignoval. I předsedu uličního výboru komunistické strany uctivě zdravil. 

Tvojí dceři jsme doporučili styk s dělnickou třídou!

Drahomíra Žákovská měla kvůli svému původu problémy dostat se na školu. Chtěla studovat veterinární školu v Kroměříži. „To se otci nelíbilo, a tak se domluvil se svým kamarádem, tajným skautem, že mě jako ředitel přijme k sobě na chemickou průmyslovku.“ S tím se ale pamětnice nehodlala smířit a tajně si podala přihlášku právě na školu do Kroměříže. 

Uplynul nějaký čas a Drahomíře Žákovské nedorazilo pozvání k přijímacím pohovorům. A tak se otec vydal do základní školy zjišťovat, co se děje, a dcera musela s ním.

Soudruh ředitel Orava pozval pana Stackeho do ředitelny. „Soudruhu, to si uvědom, ona má aristokratický a kapitalistický původ a my jsme jí doporučili styk s dělnickou třídou. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se šla učit do gumáren,“ vysvětloval ředitel otci. Ten se na dceru otočil a zařval: „Vypadni!“ Pan Stacke řediteli od plic řekl, co si o něm a jeho kádrování myslí. „Já jsem neodešla, přilepila jsem ucho na dveře. V tu chvíli pro mě byl otec hrdinou,“ usmívá se pamětnice. 

Upovídaný kadeřník dostal Drahomíru na školu

Jen díky sousedovi, který provozoval kadeřnictví, byla Drahomíra Žákovská nakonec na svoji vysněnou školu přijata. Zmínil se o ní svému zákazníkovi z ministerstva zemědělství. „No, a najednou jsem dostala pozvánku k přijímacímu pohovoru – a k tomu jsem se dostavila v srpnu 1961.“

Pamětnice nastoupila v září, studovala obor veterinární technik. „To byly šťastné, nádherné čtyři roky. To přátelství se spolužáky trvá dodnes,“ dodává. Na škole studovalo 250 chlapců a jen 30 dívek. „Měli jsme tam taneční soubor Ejchuchů, divadlo, bigbeatovou skupinu nebo dechovou hudbu. Tam jsem také začala s lezením po horách.“

Vysokou školu překazil výstup na Gerlachovský štít

Drahomíra Žákovská chtěla po střední škole pokračovat ve studiu. To jí ale zhatily zdravotní potíže. „Chodila jsem do horolezeckého oddílu Baník Ostrava. Tenkrát jsme lezli Cestu k slnku, to je severní strana Gerlachovského štítu, a já jsem tam dostala ledvinový záchvat.“

Drahomíru Žákovskou převezla sanita ze Slovenska na Moravu. „Ve Zlíně mě operovali. Byla to velká operace, byla jsem dlouho v nemocnici a dlouho jsem se léčila.“

Se studiem to tedy tehdy vypadalo špatně. A vlastně s celým budoucím životem. „Ledvina nekrotizovala a zánět postihl i další orgány. Doktor mi řekl, že nebudu mít s největší pravděpodobností děti,“ říká pamětnice a obratem dodává, že se prognóza naštěstí nenaplnila, ve 25 letech čekala svou první dceru Lucii. „A tím pro mě šlo všechno stranou, soustředila jsem se jen na dítě. Za pět let jsem čekala další dceru, Karolínu.“

Holky schovejte se, Rusáci vás znásilní

Když propásla šanci pokračovat ve studiu, nastoupila do práce, do masokombinátu v Martinově. „Byly tam laboratoře a tam se dělaly zkoušky na všechno možné. Třeba salámy, jakou mají kyselost a kolik mají tuku a já nevím co všechno dalšího,“ prozrazuje.

S kolegyní Evou bydlela na privátu v Mariánských Horách u rodičů veterinárního doktora Konečného, který sloužil v masokombinátu na jatkách. Staří Koneční měli za první republiky povoznictví s několika páry koní. „Pan Konečný nám ukazoval fotky, jak měl svoje koně načančané, jezdil s nimi až do Vídně!“

Jednou s kamarádkou Evou seděly u domácích na nějaké oslavě a Drahomíra Žákovská se zeptala starého pana Konečného, kam se jejich koně poděli. „Rusáci nám je sežrali,“ pravil a úplně se scvrknul do sebe. Domácí v tu chvíli vzpomínal na konec 2. světové války, kdy vesnicí prošla sovětská armáda.

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy prožila pamětnice právě v Mariánských Horách. Vzpomíná na srpnové ráno, jak jejich domácí bušil na dveře a křičel: „Holky, jsou tu Rusi! A balil nás do dek, tahal nás do sklepa. Říkal, že to zná, že tam Rusi vtrhnou, všechny znásilní. Vybijí dobytek a uvaří si ho v kotlích na ohni,“ popisuje pamětnice.

Tatínek Drahomíry Žákovské se o dceru velmi bál a nařídil jí, aby se ihned vrátila domů. A tak se Drahomíra s Evou rozloučily. „Všichni si mysleli, že Rusáci odtáhnou co nejdřív. Všichni byli vyděšení, my jsme přece byli suverénní stát. To je tak něco neslýchaného a barbarského. Jak dvanáct blbců napíše zvací dopis a oni nerespektují patnáct milionů lidí!“

Drahomíru i po tolika letech dovede rozčílit tehdejší počin několika československých předních politiků, kteří poslali Leonidu Brežněvovi dopis s prosbou o pomoc všemi prostředky proti tehdy údajně hrozící kontrarevoluci v Československu. Právě onen dopis se stal pro sovětské vedení záminkou k srpnové invazi do Československa. „Někdo napíše zvací dopis a oni přijedou? Jako zachraňovat? Koho? Těch dvanáct lidí? To je mohli přijet vyzvednout helikoptérou nebo taxíkama!“

Nejhorší to bylo v roce 1971, to byly ty největší čistky

Drahomíra Žákovská vzpomíná na rok 1968 se slzami vzteku v očích: „Otec tenkrát natáčel na kameru, jak přijela vojska do Zlína. Tvrdil, že jsme malá a bezvýznamná země, že nám nikdo na pomoc nepřijde.“

I dnes pamětnici rozčílí, co se stalo pár let po okupaci. „To se pak vyrojilo hodně lidí, kteří jim mávali, to se pak říkalo, jak lidé byli pomýlení. Z největších blbců se stávali ředitelé. Nejhorší byl rok 1971, to proběhly nejhorší čistky.“

Tenkrát pracovala ve Svitu (dříve to byly Baťovy továrny) na pozici normařky. „V jednasedmdesátém roce se konaly pohovory a všichni museli říct, že okupace byla bratrský vstup. A já to říct nechtěla. Řekla jsem, že to byla okupace. Tenkrát jsem už byla těhotná a myslela jsem si, že jsem nedotknutelná s tím bříškem. Ani náhodou, sáhli mi na peníze,“ prozrazuje pamětnice.

Celá situace kolem věznění otce, znárodnění a okupace podráždila už tak křehké psychické zdraví Drahomířiny maminky. „Naše máti měla slabé nervy. Byla několikrát na léčení v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Vždy se odtamtud vrátila svěží, ale hrozně se za pobyt v léčebně styděla a moc o něm nemluvila,“ uvádí pamětnice.

Mládí je radikální. Radikální byl i Palach

Drahomíru nikdy politika moc nezajímala. Po překotných událostech pražského jara v roce 1968 se ale o ni zajímat začala. „Pak už, když byl Dubček, Smrkovský, tak nás to vtáhlo. Všechny mladý. Protože když jste mladý, tak jste nezodpovědný. A my neměli děti, které bychom ohrozili. Že bychom ohrozili svoje rodiče, to si nikdo nepřipouštěl. A proto je mladá generace tak radikální,“ tvrdí pamětnice.

Drahomíra si velmi dobře vzpomíná na rok 1969, kdy se na protest proti okupaci upálil student Jan Palach. „Slyšela jsem ho v rádiu, jak mluvil z nemocnice. To plakal celý národ. To bylo strašný, mluvil k nám umírající.“

Vzpomínkové akce na Jana Palacha v dalších letech komunistický režim potlačoval, vadily mu také skupiny lidí, které chodily na zlínský hřbitov zapálit svíčku na hrob rodiny Baťovy.

„Ve Zlíně je Lesní hřbitov a tam je pochovaná celá Baťova rodina. A protože lidi věděli, že tam na ně číhají Lidové milice s pendrekama, chodili na ten hřbitov oklikama, zkratkama přes les. A vždycky dostali pendrekama, já taky, několikrát,“ tvrdí pamětnice. „Ale od návštěvy Baťovy hrobky se lidi odradit nenechali.“

První manžel byl krasavec a sukničkář

Drahomíra Žákovská o svém prvním muži příliš mluvit nechce. „Ve Zlíně hrál házenou takový blonďatý krasavec z jižních Čech. Mým dětem tvrdím, že jediné dobré, co po otci zdědily, jsou vlasy,“ říká pamětnice. Otec Lucie a Karolíny byl podle Drahomíry sukničkář a to mu nehodlala trpět. Záhy se rozvedli. 

Její druhý manžel Vladimír byl podle pamětnice kliďas, manželství jim ale stejně nevydrželo. „On byl hrozně hodný. A já takového chlapa mít nemůžu, já se musím trošku bát. To mám asi od toho mého tatínka.“

Mladá rodina nejprve bydlela u manželových rodičů. Jak to tak bývá, nedělalo to dobrotu. V tu dobu také přišla pamětnice o dítě. Ponoukala manžela, aby se přestěhovali. „Řekl jen, že když seženu pro oba práci, klidně odejde. A tak jsem nám domluvila pracovní pohovory kolem Teplic.“

Město viděla Drahomíra Žákovská poprvé z Doubravské hory, je to osamělý znělcový vrch v Českém středohoří na okraji města Teplice. „Byl květen, brzké ráno a já poprvé viděla Teplice v ranním rozbřesku. Viděla jsem z té Doubravky to nádherný lázeňský město, Krušné hory. Já jsem byla okouzlená. Říkala jsem si, proč sem na sever nikdo nechce, když je tady tak krásně.“

S manželem se do Teplic přestěhovali v roce 1979. Drahomíra Žákovská pracovala pro Statek Teplice se sídlem v Bílině. Zaměstnávali tam také odsouzené lidi. „Tam jsem se také poprvé potkala s kriminálníky. Statek je musel zaměstnat, protože jinak by je stíhali za příživnictví.“

Potom pracovala pamětnice v Lahošti jako veterinární technik. Díky své práci jezdila také po různých chovech skotu v okolí. „Jezdila jsem na Komáří Vížku, na Cínovec, příroda tam byla překrásná. I koupání. Ráda jsem také jezdila se koupat nahatá, třeba na Barboru.“

Díky výhodnému kurzu koruny k východoněmecké marce mohla Drahomíra jezdit do východního Německa na nákupy. „Bylo tam pro nás neuvěřitelně levné dětské oblečení. U nás stála dětská košilka dvacet čtyři korun a v Německu byla za jednu marku a dvacet feniků, to byly na naše peníze něco přes tři koruny. A pak tam také byly levné věci na pečení. Třeba před Vánoci jsem domů vezla pět kilo másla a dvacet kilo rozinek.“

Stála jsem v Tisé a byla jak v Jiříkově vidění

Ještě jeden obrovský benefit měly pro Drahomíru severní Čechy. „Chodili jsme na velké výlety a navíc se tu dalo lézt. Kamkoliv člověk přišel, mohl lézt. Kaňon Labe, Tiské stěny, Rájec, Ostrov. No, já byla jak v Jiříkově vidění.“

V roce 1979 tak pamětnice poprvé stanula pod Tiskými stěnami. „Já stála v Tisé u toho kostela dole a čuměla jsem na ty skály. A myslela jsem si, že tady chci umřít. Sem se chci odstěhovat.“ Splnil se jí sen. Do Tisé se z Teplic přestěhovala. V důchodu se navíc zapojila do obecního života. „Dvanáct let jsem seděla v Tisé na vstupu do skal v tamním infocentru, deset let jsem psala obecní kroniku.“

Sametová revoluce začala v Teplicích

Na starší dceru Lucii se mohla pamětnice ve všem spolehnout. „Byla velmi chytrá, premiantka, bezproblémová. Obstarala mladší Karolínu. Dokonce měla napsáno na papírku, co je doma potřeba nakoupit,“ prozrazuje. 

Jen jednou, za totality, zažila Drahomíra Žákovská kvůli svojí bezproblémové dceři horké chvíle. Pozvali ji na základní školu, že má dcera obrovský problém. Vypadalo to, že přinejmenším zabila nějakého svého spolužáka. 

„Je ohrožené její přijetí na gymnázium,“ sdělila Drahomíře soudružka ředitelka. „Představte si, že vaše Lucinka přinesla do školy americkou a anglickou vlajku! Americkou se jí podařilo schovat, ale tu anglickou jí sebral její spolužák, natáhl si ji na tužku a běhal s ní po třídě“!

Drahomíra Žákovská si v tu chvíli vzpomněla na svého otce. „Začala jsem strašně řvát, ať se opováží Lukyně komplikovat kvůli takové věci život, a kopla jsem do židle, na které soudružka seděla. Otočila jsem se a odešla jsem. Dceru na gympl vzali,“ podotýká.

Lucie nakonec vystudovala medicínu. Mladší Karolína práva, ale teď se věnuje ochraně životního prostředí. Ve Francii v Nantes na fakultě navíc vystudovala ochranu mořské a podmořské diverzity.

Drahomíra Žákovská se se svými děvčaty vždycky bavila otevřeně o politice a situaci v roce 1968 i o situaci v rodině. „Holky mi záviděly, že jsem prožila okupaci, obě měly romantické představy o tom, jak by se semkly a jak by rebelovaly,“ poznamenává.

Mladší dcera Karolína byla v posledním roce na základní škole, když přišla sametová revoluce. „Holky byly schopný jezdit celou noc vylepovat plakáty a ráno šly svěží do školy.“

Drahomíra Žákovská děvčata podporovala ve vylepování plakátů a v roce 1989 se s nimi ještě před sametovou revolucí zúčastnila demonstrace v Teplicích za čistý vzduch. „Už to začalo bublat, už to vřelo a už to bylo neudržitelný,“ tvrdí pamětnice.

Putin se na Ukrajině nezastaví, další budeme my

V době natáčení rozhovoru s Drahomírou Žákovskou se Ukrajina už devátým dnem bránila surovému vpádu ruských vojsk. „Putin se jen tak nezastaví. Jestli uchvátí Ukrajinu, další na řadě je Slovensko a pak jsme my,“ netají obavy pamětnice. Situace jí připomíná rok 1968. „Odvaha Ukrajinců je neuvěřitelná, tak úžasná, musíme jim pomoci, dát letadla, veškerou pomoc, co můžeme. Jinak nevím, co s námi bude. Se všemi.“

Na závěr se skautka, horolezkyně, temperamentní dáma Drahomíra Žákovská zamyslela nad tím, má-li nějaké životní motto. „Žij a nechej žít. To je asi moje celá životní filozofie. Strašně bych nechtěla, aby to tu bylo jako dřív, aby holky třeba nesměly do světa.“