Drahomíra Jaroslava Žákovská

„Četl v časopise Květy článek, jak soudruh Lenin, ho pozvali nějací na řeku, nějací myslivci, aby si šel zastřílet na kachny. Byl lov kachen. A pozvali soudruha Lenina na lov kachen. Teď jedou v té lodi a soudruh Lenin drží tu pušku a teď oni tam pustili psy a vyletěly ty kachny. A soudruh Lenin zacílil a sklonil tu pušku. A za chvilku zase tam vletěli psi a vyletěly kachny. A soudruh Lenin zacílil a zase tu pušku shodil. A nezastřelil. A ten, co tam s ním jel na té lodi, mu říká: ‚Soudruhu Lenine, proč nestřílíš, vždyť je máš na dostřel, jsou krásně, trefil bys, je jich tam hodně.‘ A on řekl: ‚Přece jim nebudu brát svobodu.‘ ‚Kurva jedna, kolik zavraždil Ukrajinců, svině? Miliony Ukrajinců! To byli největší chudáci. Ukrajince nejvíc vraždil, Lenin a Stalin. To byly největší svině! Vždyť tam byli, Ukrajina, to byla obilnice Evropy. Všichni tam byli zemědělci. Co ti chudáci měli? Jednu krávu a pět korců pola, vždyť dřeli od rána do večera. To byli nějaký gulaci? Všechny tam vyvraždil, hladomor způsobil. Ale kachnu? Soudruh Lenin nezastřelil.‘ To mně vyprávěl, takové příběhy. Několik takových příběhů. A ona vždycky říkala: ‚Tatínku, nerozčiluj se.‘ A on říkal: ‚Mě to drží při životě. Já doufám, že se dočkám toho, že to skončí, tady ten marasmus komunistický.‘ ‚Tatínku, nekřič!‘ ‚Co bych nekřičel, nikdo nás nemůže slyšet!‘ On byl neuvěřitelně odvážný, to byl tak odvážný člověk. Pan Konečný.“ – „Takže na něj si vzpomenete, když se díváte na tu Ukrajinu?“ „Ano, jak oni jsou vlastně furt pod bičem. Furt! Furt na ně někdo vytahuje bič!“

„Ale mě ani z té veteriny nepozvali na... protože se dělaly přijímačky. Tak mazal do té školy, zeptat se co a jak, protože ani z té veteriny mě nepozvali. A přišli jsme, zaklepali jsme. Soudruh ředitel Orava nás pozval dál, já jsem tam šla s otcem, jsem cupitala za ním ve vzdálenosti dvou metrů. Protože když ukročil a natáhl ruku, tak to byly přesně dva metry. Takže jsem věděla, že musím být ty dva metry, abych mohla rychle uskočit. Tak jsem stála teda za ním a on se ptal toho Oravy, jako tedy co, že ta naše dcera dala ty přihlášky. A jak to tedy vypadá, že tedy nikdo ji na ty pohovory nepozval. Jak to tedy bude, co se bude dít nebo nebude. ‚Kdybyste byl tak hodný, pane řediteli, a vysvětlil mi to, protože já nevím jako, co s ní máme dělat.‘ A on rozšafně jako ropucha sedící za stolem mu řekl: ‚No, soudruhu, to musíš uznat, to jako nejde... ona, jenom si uvědomte, ona má aristokratický a kapitalistický původ. A my jsme jí doporučili styk s dělnickou třídou a doporučili jsme jí jít do stavebnictví, zemědělství, nebo hornictví. A myslíme si, že úplně nejlepší by pro ni bylo, aby se šla učit do gumární.‘ Otec se otočil a zařval: ‚Vypadni!‘ Já jsem, ani to nemusel říkat, to jak řekl to ‚v‘, tak už jsem utíkala pryč z té ředitelny. Avšak přilepila jsem ucho na dveře, ani jsem nemusela, protože otec řval. A to prvně jsem se o něm přesvědčila, že tedy hrdina je. Protože ho seřval, soudruha ředitele, jako psa. Řekl mu, ať jde do prdele s celým svým kádrováním, jestli já můžu za to, kde jsem se narodila. Jestli on může za to, kde se narodil, a co by dělal, kdybych se narodila třeba Hitlerovi. A řval tam na něj tedy neuvěřitelně a sprostě!“