Petr Záleský

„Ve čtyři jsme museli vstávat, kdo šel na ranní, tak už ve čtyři hodiny. Museli jsme se rychle obléct, natočit si kafe a vzít si chleba, to bylo všecko, co jsme mohli mít. A když jsme nesplnili plán, tak to je strašná věc. Když se nesplnil plán, tak nás dali na trestný barák a přestav si, tam byly ploščky. Já jsem usnul, druzí chlapi po mně házeli střevíce. Povídám: ‚Co je?‘ – ‚Ty chrápeš a my nemůžeme usnout.‘ Protože aj na manželku tak idú komáři a na mě ne. Já jsem byl tak dlouho, až než byl barák plný. Museli jsme pak chodit na draní peří. Dovezli štrožok peří, rozbalili to a ten vedoucí, to byl taky mukl, určili ho jako vedoucího... a my jsme museli odrat různou váhu peří, a až toho bylo určité množství, tak povídá: ‚Hoši, já to zvážím dohromady a můžu ohlásit, že můžeme jit k obědu.‘ Teprve jsme šli k obědu. A to bylo smradlavé, to bylo strašné. Když jsem byl u dřevařů, tak ti chlapi říkají: ‚Už toho necháme, hotovo. Máme splněné, tak nebudeme to.‘ To byly takové kotle, tam se spouštěla všelijaká dřeva a to jsme museli dělat pracně, ti chlapi už byli silnější, tak to mohli, ale jak jste to nemohli splnit, jak už zatroubil, že je konec práce, tak už jsme toho museli nechat a ti hlavní museli říct, že jsme nemohli splnit sto procent. Museli jsme jít na bok a tím, že jsme šli na bok, nedostali jsme jídlo a museli jsme jít tam, kde se dralo peří, nebo v tom okruhu nám dali hrábě a museli jsme hrabat tak dlouho, než bylo všechno kolem toho tábora uhrabané, kdyby tam někdo šel, aby byly vidět stopy. Tak to bylo všecko zpřísněné.“

„Potom mě převzal jakýsi ten estébák. ‚Kde co máte, co máte?‘ Tak jsem, trúba, řekl, že mám v síni všelijaké různé knížky, tak šel tam a všecko vybrakoval, co jsem měl vzácné knížky, co bylo důležité, abych věděl... no, dvacet pět knížek. Já jsem jim nemohl říct, že se modlím. Já jsem to měl rozdělené na tom výslechu tak, že jsem se ráno pomodlil křížovou cestu, v poledne mši svatou a večer (tak jsem to měl rozdělené na tři části) na prstech růženec. A dávali ke mně všelijaké lidi. Ten jeden byl starší a povídá: ‚Já tady myslím umřu, tento se mnú nechce mluvit.‘ A já jsem ještě nespal, tak jsem ho slyšel mluvit. Udělali ti estébáci tak, že mě jednou v noci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a začali mě vyslýchat: ‚Víte o tom, že ten farář měl tam a tam dítě? Že ten nepůjde studovat bohosloví?‘ Psychicky mě tak znemožnili, že jsem nevěděl, co se mnou je. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli a strašně mně furt vykládali, že jsem musel něco mít se ženami. Já jsem říkal, já jsem se žádnou dívkou nic neměl. ‚Tak na mě netlačte.‘ To byl takový výslech, to bylo strašné. Překládali mě na různá místa, aby mě popletli, já jsem nevěděl a ti bachaři byli jiní a jiní... Potom, když jsme se museli sprchovat, tak studenú vodú a všecko nám prohlídali, dívali se do zadku. Psychicky mě strašně trápili. A ten jeden estébák, co mě převzal, mě dal doprostředka místnosti, chodil okolo mě a říkal: ‚Představte si, kdybych já vám mohl dát po tlamě, až by vám červená stříkala, tak bych si ulevil.‘ Ale umřel Stalin, tak ti komunisté nesměli, byli benevolentní a už nás nesměli bít.“