The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zamazal (* 1947)

• narodil se 25. června 1947 v Pardubicích

• roku 1952 byl otec Vladimír Zamazal zatčen a odsouzen k deseti letům odnětí svobody

• rodina se přestěhovala do Letohradu

• zpočátku nemohl studovat střední školu

• v letech 1967–1970 absolvoval vysokou školu technického zaměření v Brně

• na sklonku 60. let členem skautského oddílu v Letohradě

• v srpnu roku 1968 se podílel na nenásilném odporu proti sovětské okupaci

• spolupořádal tzv. rytmické mše pro mládež v Letohradě – Orlici

• v roce 1972 byl po zájezdu turistického oddílu do NDR vyloučen z ČSTV

• následně vyhozen ze zaměstnání na učilišti v Lanškrouně

• věnoval se amatérskému divadlu

• koncem 80. let pracoval jako technik v divadle v Ústí nad Orlicí

• během sametové revoluce v roce 1989 spoluorganizoval demonstrace v okolí Ústí nad Orlicí

Vladimír Zamazal se narodil 25. června 1947 v Pardubicích manželům Vladimírovi a Anně Zamazalovým. Byl nejmladším dítětem a měl dvě sestry – mladší Jaroslavu, provdanou Kofroňovou, a starší Anušku. Vyrůstal v Pardubicích v prostředí kamarádů a měl pěkné dětství. Pak ale přišel rok 1952, který všechno změnil. V jejich ulici jednoho dne zastavil Jeep a malý Vladimír se z toho radoval. Vidět auto totiž tehdy nebylo běžné. „Jenomže to nebylo tak radostné, protože z auta vyskákali příslušníci Státní bezpečnosti (StB), prohledali náš barák a sdělili mé matce, že otce zatkli,“ vzpomíná.

Důvod zatčení rodině nesdělili a podle pamětníka nebyl zcela jasný ani příslušníkům, kteří jejich dům prohledávali. Vrátili se totiž několikrát: „Jeden den prohledali celou půdu a přijeli den druhý a najednou našli ve starých garnýžích nějaké letáky, které byly proti režimu. Otec nám později řekl, že nikdy žádné letáky v garnýžích neměl.“ Zdálo se tedy, že spíše hledají další záminky, které by přidali k informacím, jež o pamětníkově tatínkovi již měli, a které by mu ještě přitížily.

Rozsudek obsahoval celou škálu obvinění, ale podle Vladimíra bylo nejpodstatnější, že se roku 1947 účastnil stěhování biofyzikální laboratoře z bývalé Chvojkovy cihelny v Živanicích u Pardubic. Jejím vedoucím byl Ing. Jan Štampfl, spolužák prezidenta Beneše, který pracoval na výzkumu kosmického záření. „O laboratoř měli velký zájem Sověti a chtěli ji získat. Jenomže na příkaz prezidentské kanceláře pana prezidenta Eduarda Beneše se do toho vložili kluci z pardubického Orla a laboratoř přestěhovali.” 

K pětičlenné skupině pamětníkova otce se připojilo ještě pět obyvatel Prahy, a tak byla vytvořena údajná protistátní skupina. Vznikl monstrproces, který probíhal za účasti veřejnosti v hotelu Grand v Pardubicích. Vladimír Zamazal starší byl odsouzen k deseti letům odnětí svobody. K výkonu trestu nastoupil v Pardubicích, poté byl krátce v Práchovicích a nakonec ho přesunuli na Jáchymovsko, kde strávil přibližně sedm let.

Žilka jménem Vladimír

V té době se političtí vězni museli vystěhovat ze svého domu nebo bytu a přišli o majetek. Pokud si tedy jejich rodina chtěla něco z majetku ponechat, musela prokázat, že daná věc patří jinému členovi rodiny. Pamětník vzpomínal, jak se matce podařilo prokázat, že například šicí stroj dostala ona sama jako svatební dar a mohla si ho tedy nechat. Dny po tatínkově zatčení byly pro něho a jeho sestry velmi stresující. Maminka věděla, že je držen ve věznici v Pardubicích. Brala tedy děti, procházela se s nimi kolem vězení a doufala, že je její manžel z okna zahlédne.

Rodině postupně úřady nabídly tři naprosto nevyhovující byty v pohraničí, které maminka odmítla, a nakonec se odstěhovali za maminčinými rodiči do Letohradu. Matce pamětníka prý řekli, že pokud nebude vychovávat svoje děti v souladu se socialistickým způsobem života a s tezemi, které přináší, tak jí budou děti odebrány a poslány do dětského domova. Snažila se, aby byly děti hodné a zbytečně na sebe neupozorňovaly.

S Vladimírovými sestrami problémy neměla, byly hodné a dobře se učily. Vladimír byl ale živé dítě a často vymýšlel s kamarády lotroviny. Vzpomínal, jak se maminka domluvila s jeho třídní učitelkou na základní škole, aby měla přehled, jak se chová, a ta jí každý den podávala zprávy. Když zlobil, následoval doma trest. „Na Velikonoce, jak se pletou žilky, tak je maminka vždycky schovala a žilka se jmenovala podle toho, kdo s ní dostal první nářez. Neměla jiné jméno než Vladimír.“

Kdy už si to rozmyslím a vstoupím do Pionýra?

Společnost nerozlišovala, jestli jde o politického, či jiného vězně, jeho rodina byla brána jako rodina kriminálníka a podle toho se k ní někteří chovali. To zažila i Vladimírova maminka. Když manžela zatkli, byla nemocná a neměla zaměstnání. Jediný příjem představovaly přídavky, které byly, jak pamětník vzpomínal, zhruba 90 korun na jedno dítě a 300 korun posílaných z věznice. Svízelnou ekonomickou situaci ale zvládala, na děti sama šila, chodila pomáhat sousedům nebo do jednotného zemědělského družstva. Až se zdálo okolí podezřelé, že dokáže rodinu z takového mála peněz uživit.

Vladimír vyprávěl, že se její situací zabývala Rada žen, která došla k závěru, že je musí podporovat západní kontrarevoluce. „Jeden z pilných komunistů nastoupil mezi rybáře, a protože vedle našeho baráku byl rybník, tak on pravidelně každý den vysedával, chytal ryby a kontroloval, zda k nám nepřijede nějaký kontrarevolucionář, který nám přiveze nějakou obživu nebo peníze.“ Pamětník sám si na žádnou šikanu nevzpomínal. Lišil se ale od ostatních dětí tím, že nebyl v Pionýru a místo toho zpíval ve sboru a hrál divadlo. „Několikrát jsem byl předvolaný k panu řediteli, kdy si to už rozmyslím a vstoupím do Pionýra, za což já jsem se zpravidla vždycky vysmál a říkal jsem: ‘Já mám tátu zavřeného, tak co budu dělat v Pionýru?!’“

Až se vrátí tatínek, dostaneš výprask

Protože se maminka snažila z výše zmíněných důvodů držet Vladimíra zkrátka, často ho strašila: „Počkej, až se táta vrátí! První, co dostaneš, bude výprask!“ Na návrat tatínka se tedy ani moc netěšil. Když ho pak roku 1960 při amnestii propustili, zjistil Vladimír, že je to mírumilovný člověk, začali si rozumět a znovu k sobě nacházet cestu. Tatínek sám byl ale po propuštění opatrný, aby – jak říká pamětník – „neřekl některé věci, které bych mohl eventuálně někde nějakým způsobem ventilovat“. Věnoval se práci a hlavně rodině.

Po základní škole nemohly děti Zamazalovy pomýšlet na střední školu, přestože se především pamětníkovy sestry výborně učily. Pouze u starší Anušky se mamince podařilo zařídit, že šla studovat na Železniční školu stavební. Druhá sestra Jaruška mohla jedině do zemědělství, i když ukončila základní školu s vyznamenáním. Nakonec ale nastoupila do zubní ordinace a postupně se vyučila zubní instrumentářkou.

Vladimír od dětství rád montoval různé přístroje a po přímluvě tatínkova přítele se dostal na Odborné učiliště elektrotechnické v Lanškrouně. Později on i Jaruška vystudovali střední školu pro pracující a dodělali si maturitu. Vladimír se pak přihlásil na elektrotechniku do Brna, kam v roce 1967 nastoupil. Po třech letech vysokou školu úspěšně dokončil.

Skaut v NDR a vyhazov z práce

Pamětník vzpomíná na obnovu skautského oddílu v době politického uvolnění konce šedesátých let: „Začal se rozvíjet velmi, velmi slibně, bylo nás tam na osmdesát devadesát skautů v prvním roce.“ Členové oddílu se činili i v srpnu roku 1968, když Československo obsadily okupační armády Varšavské smlouvy. „Malovali jsme na silnici různé vzkazy našim bratrům, zpívali jsme okupantské písničky, otáčeli jsme cedule a tak dále.“ Párkrát se Vladimír dostal i do ostřejších slovních střetů s vojáky hlídajícími nádraží v Brně, kde bydlel na kolejích. Výměny názorů někdy skončily i výstřely do vzduchu.

Pamětník „nikdy nestál úplně stranou, vždycky byl tam, kde se něco dělo“. Působil jako tajemník skautského střediska. Se svou tehdejší snoubenkou také založil v kostele v letohradské místní části Orlice se souhlasem pátera Františka Karla tzv. rytmické mše. „To byly mše svaté, které se sloužily pro mládež, a kde se doprovázely písně na kytary,“ dodává. Chodili na ně nejen skauti, ale i mládež z okolí, dokonce přijížděly autobusy lidí. To se pochopitelně tehdejšímu režimu nelíbilo.

Vladimír se roku 1972 oženil, začal stavět rodinný dům a už neměl čas účastnit se všech skautských aktivit, které navíc po likvidaci Junáka musely být převedeny pod hlavičku turistického oddílu, který byl ovšem i tak podle jeho slov „trnem v oku, protože to byly děti, které byly zvyklé makat a dělaly různé věci navíc“. Tato skupina jednou vyrazila na zájezd do Německé demokratické republiky. Tam si s místním páterem domluvili zpívání v kostele.

„Pochopitelně tam byl řidič autobusu, který byl přímo nasazený, aby sledoval, jak se tato turistická organizace na svých zájezdech chová. Tím se stalo, že začali brát jednotlivé lidi z tohoto společenství k výslechu. Postupně došlo ke zrušení celého oddílu.“ Vladimír a další byli vyloučeni z oddílu i z Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV), čtyři studenti museli odejít z vysokých škol. „U dospělých lidí to pokračovalo v zaměstnáních a u mě to také pokračovalo v zaměstnání. V té době jsem učil na učilišti a elektrotechnické průmyslovce v Lanškrouně odborné předměty. Byl jsem odtamtud vykázán, protože mám velmi negativní vliv na mládež.“ Sehnal si pak práci na sdělovací a zabezpečovací službě na železnici.

Nesmím být viděn na jevišti

Pamětníkovým velkým koníčkem bylo vždy divadlo, zpíval, přednášel básně, hrál i režíroval. Po vyloučení z ČSTV a vyhození z práce přituhlo i v divadelním prostředí. „Přišel zákaz, že se nesmím objevit na jevišti. Můžu tam pomáhat, nesmím být viděn a nesmím být uveden na žádném programu ani plakátu.“ S manželkou pak vymysleli sérii módních přehlídek nazvanou Šijeme pro radost, kterou prezentovali jako kurz šití a mohli s ní tedy vystupovat.

Vladimír si vždy hledal únik do světů mimo dosah komunistického režimu, ať už to byl oddíl, nebo divadlo. Státní moc se prý v jeho případě snažila o nátlak prostřednictvím manželky, která pracovala jako vychovatelka v Žamberku. „Protože na ni neměli žádné páky, tak se ji snažili zlomit tím, že by mohla jít učit nebo by ji přeložili na lepší místo, ale kdyby se s tím Zamazalem rozvedla.“ Nakonec už ve školství působit nemohla, živila se šitím a věnovala se synům.

V roce 1985 už pamětníka práce na železnici nebavila. Nastoupil do spotřebního družstva Jednota jako energetik a po třech letech pak po nabídce režiséra Alexandra Gregara, pod kterým už hrál v divadle v Ústí nad Orlicí, do tamního domu kultury jako technik. Tam ho zastihla sametová revoluce. Vzpomínal si, že do divadla přijel umělecký soubor Linha Singers. Jeden z hudebníků vystoupil, přečetl prohlášení, co se děje v Praze, že divadla nehrají. Po koncertě dlouho debatovali a sledovali v televizi pár prvních záběrů z pražských událostí.

Revoluce v Ústí nad Orlicí začala v Klubcentru. „Množili jsme tam plakáty, posílali herce na různé mítinky, organizovali jsme mítinky po celém okolí, jezdili jsme tam – už jsme měli videozáznamy ze 17. listopadu. Já jsem vzal televizi do auta a jezdil jsem po náměstích a promítal jsem,“ vzpomíná Vladimír Zamazal.