Vladimír Zamazal

„Až v roce 1952, to jsem ještě nevěděl, že je rok 1952, bylo mi pět roků, v naší ulici zastavil jeep. Měl jsem z toho radost, protože vidět v ulici auto byla docela zvláštnost. Jenomže to nebylo tak radostné, protože z auta vyskákali příslušníci StB, prohledali náš barák a sdělili mé matce, že otce zatkli. Proč ho zatkli, matka pochopitelně sama nevěděla a myslím si, že to pořádně nevěděli ani ti, kteří prohledávali náš byt, protože k prohlídkám došlo několikrát po sobě. Například jeden den prohledali celou půdu a přijeli den druhý a najednou našli ve starých garnýžích nějaké letáky, které byly proti režimu. Otec nám později řekl, že nikdy žádné letáky v garnýžích neměl. Hledali jakousi příčinu, kterou by mohli k tomu, co už o něm věděli nebo za co ho zavřeli, co by mu mohli ještě přišít navíc. V té době se političtí vězni podle zákona museli vystěhovat ze svého bytu nebo ze svého obydlí a byl jim zabaven veškerý majetek, pokud rodina neprokázala, že si zcela jednoznačně ten kus nábytku nekoupila sama. Matce se podařilo prokázat, že například šicí stroj dostala ona sama jako svatební dar.“

„Jednou jela celá tato skupina do Německé demokratické republiky a tam byli domluveni s nějakým páterem v kostele, že si mohou v kostele zahrát na kytary a zazpívat, což udělali. Zpívali tam, hráli, byli tam nějací místní, kteří jim tleskali. Pochopitelně tam byl řidič autobusu, který byl přímo nasazený, aby sledoval, jak se tato turistická organizace na svých zájezdech chová. Tím se stalo, že začali brát jednotlivé lidi z tohoto společenství k výslechu. Postupně došlo ke zrušení celého oddílu. Na výstrahu byli někteří vyloučeni z turistického oddílu a z ČSTV, mezi ty jsem patřil já, můj švagr, doktor [Zdeněk] Stráník s manželkou a pět studentů, kteří v té době studovali na vysoké škole.“