The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Žantovský (* 1949)

• narozen 3. ledna 1949 v Praze

• otec Jiří Žantovský pracoval v Památníku národního písemnictví, matka Hana Žantovská byla překladatelka a literární redaktorka

• rodina byla poznamenána traumatem holocaustu

• v prvním ročníku gymnázia (1965) byl vyloučen ze školy v souvislosti s inscenováním pásma beatnické poezie ve školním divadle

• dostudoval a odmaturoval na Gymnáziu Na Dlouhém lánu

• 1967–1973 studoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• 1968–1969 pobýval u příbuzných v Kanadě, kde studoval psychologii na McGill University v Montrealu

• 1973–1980 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, kde se zabýval studiem motivace a sexuálního chování

• v 80. letech překládal anglosaskou literaturu a texty písní

• byl v kontaktu s disentem

• 1988–1989 pražským korespondentem zpravodajské agentury Reuters

• 1990–1992 tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla

• 1992–1997 velvyslancem Československa a posléze ČR v USA

• 1996–2002 členem Občanské demokratické aliance (ODA), 2001–2002 byl předsedou strany

• 1996–2002 senátorem za ODA

• 2003–2009 velvyslancem ČR v Izraeli

• 2009–2015 velvyslancem ČR ve Velké Británii

• 2015-2023 ředitelem Knihovny Václava Havla

• přeložil řadu románů významných amerických autorů

• autorem několika knih včetně životopisu Václava Havla (Havel, 2014 vydalo Argo)

Jako překladatel románů a písničkových textů v době normalizace propojoval lidi v Československu se světem anglosaské kultury a popkultury. Na konci osmdesátých let pak začal pracovat jako pražský dopisovatel agentury Reuters a zprostředkoval tak svobodné proudění informací zpoza železné opony na Západ. Po pádu komunismu opět propojoval různé kulturní i politické světy jako prezidentský mluvčí a diplomat.

Michael Žantovský se narodil 3. ledna 1949 v Praze a většinu života strávil v rodné čtvrti na Hanspaulce. 

Jeho otec Jiří Žantovský byl vzděláním archivář. Po druhé světové válce krátce pracoval na ministerstvu informací a osvěty, kam ho přivedl jeho přítel František Halas. Byl přesvědčeným předválečným komunistou, ale ze strany byl celkem pětkrát vyloučen. Naposledy a definitivně k tomu došlo roku 1949 v souvislosti s aférou kolem rozpustilé parodie na ideologickou báseň Vítězslava Nezvala Plán, která postihla mnoho intelektuálů. Tím skončila i jeho kariéra na ministerstvu a v následujících letech pracoval jako archivář v Památníku národního písemnictví. Michael Žantovský vzpomíná na romantickou atmosféru strahovské knihovny, kde otce v práci navštěvoval a mohl tam se sestrou pobíhat po chodbách. 

Matka Hana Žantovská, rozená Eislerová, byla židovského původu, vyrostla v asimilované židovské rodině na Smíchově. Válku se jí i její sestře podařilo přežít v úkrytu v katolickém klášteře nedaleko Mnichova, velká část její rodiny se však stala obětí holocaustu. Později tuto zkušenost popsala v knize Boží údolí (1967). Pracovala jako překladatelka z němčiny a angličtiny a jako redaktorka nakladatelství Mladá fronta. 

Židovství ke mně mluvilo hlasitě

Michael Žantovský vyrůstal v prostředí, které popisuje jako intelektuálně velmi bohaté. Jeho rodiče mu otevírali široké kulturní obzory, na návštěvu navíc přicházela i řada jejich přátel z pražských intelektuálních kruhů, mezi nimi Eduard Goldstücker, František Kriegel nebo Josef Škvorecký. V rodině však vládlo napětí a četné konflikty, které – jak Michael Žantovský pochopil až později – zřejmě souvisely s tím, jak rodiče postihlo trauma přeživších holocaustu. 

V dětství o rodinných židovských kořenech podle svých slov nevěděl. „Tak jako v řadě židovských nebo smíšených rodin, které přežily holocaust, bylo toto téma tabu, nemluvilo se o tom,“ konstatuje. Více se začal dozvídat až ve svých 14 nebo 15 letech, především z náznaků, které doma zaznívaly. Ve škole se v té době o holocaustu nemluvilo, komunistický režim zdůrazňoval pouze válečné utrpení komunistických odbojářů. Zato se běžně setkával s projevy každodenního antisemitismu. 

Přestože otec Michaela Žantovského nebyl Žid, hrůzy holocaustu byly i pro něho tíživým břemenem. S Hanou Žantovskou se seznámil až po válce, během války však měl jinou židovskou partnerku, která byla deportována do Terezína. „Otec tam čtrnáctkrát nebo i vícekrát tajně pronikl s léky a potravinami a dostal se zase zpátky. Kdyby ho chytili, zastřelili by ho nebo pověsili,“ říká Michael Žantovský. 

Po celý svůj život pak shromažďoval knihy týkající se židovství, společně s Eduardem Goldstückerem v roce 1963 organizoval slavné kafkovské sympozium v Liblicích. 

Matka se naproti tomu v těsně poválečné době snažila od svého židovství distancovat. Michaelovu starší sestru Irenu, narozenou v roce 1946, dokonce nechala pokřtít, aby ji uchránila od případného dalšího pronásledování Židů. „Ale já jsem se narodil v době, kdy už komunisté byli u moci, takže věděla, že křtem mě před ničím neochrání,“ dodává Michael Žantovský. 

V šedesátých letech, v době jeho dospívání, se však už o židovství v rodině mluvilo otevřeněji: „Ta židovská část mého původu už ke mně mluvila hlasitě a už jsem se o ni zajímal. Pořád to ale bylo jen ve světské rovině. V duchovní rovině jsem k tomu došel až o deset či patnáct let později.“ 

Vášnivý čtenář a zlobivý žák

Hanspaulka se v době Michaelova dětství podle jeho slov postupně proměňovala v „papalášskou čtvrť“, kde bydlela řada komunistických funkcionářů, a jejich rodina tam poněkud vyčnívala. Ale díky tomu, že plocha jejich domku nepřesahovala 120 metrů čtverečních, povolených jako maximum pro čtyřčlennou rodinu, neměli nadměrné metry a o své bydlení nepřišli. 

Jako chlapec si hrál s kamarády na ulicích nebo v nedaleké Šárce, současně byl ale od nejútlejšího dětství vášnivým čtenářem. Podle rodinného vyprávění prý uměl číst už od čtyř let a četba pro něj byla důležitějším zdrojem vzdělání než škola. V té se mu naopak příliš nedařilo: „Byl jsem roztržité, neposlušné, zlobivé dítě, které vyrušovalo při výuce.“

Brzy si začal uvědomovat, že oficiální názory, které slýchá ve škole, se rozcházejí s tím, o čem se mluví doma. Zároveň ale politicky nesouzněl ani se svým otcem a často se s ním dostával do konfliktů: „Byl velmi přísný, někdy až doktrinální člověk, a já jsem se proti tomu od dětství bouřil. Až do smrti se domníval, že selhání socialismu je způsobené jenom chybami lidí, kteří komunistické myšlenky špatně realizovali.“ 

V polovině šedesátých let se jedním z důležitých vlivů v Michaelově životě stala hudba. Hrál na kytaru v hanspaulské kapele Mother’s Little Helpers a díky písničkám britských a amerických kapel se začal také učit anglicky. „Nikdy v životě jsem nechodil na angličtinu,“ poznamenává Michael Žantovský. „Veškerá angličtina, kterou jsem se v mládí naučil, byla z anglických knížek z maminčiny knihovny a z písniček, které jsme se pokoušeli hrát.“ 

Na bigbítové koncerty chodil s přáteli do klubu Sluníčko v Dětském domě v ulici Na Příkopě, do klubu Olympic ve Spálené ulici nebo do F-klubu na Smíchově. K jeho oblíbeným kapelám patřily Olympic, Matadors nebo Donald Pavla Černockého, která se v českých poměrech snažila napodobovat Rolling Stones. 

Vyhozen kvůli Ginsbergovi

Když začal Michael Žantovský studovat v prvním ročníku gymnázia na dnešní Evropské ulici, zapojil se do činnosti školního divadla, které působilo v suterénu Ústředního domu armády na náměstí Říjnové revoluce (dnešní Vítězné náměstí). Nejdříve inscenovali pásmo Shakespearových textů, Michael Žantovský ale záhy přišel s nápadem uvést pásmo beatnické poezie z veršů Lawrence Ferlinghettiho, Gregoryho Corsa a Allena Ginsberga. „Intenzivně jsem tím žil, už jsem se viděl jako budoucí režisér a herec,“ vypráví. Díky kontaktům své matky se sešel s překladatelem Janem Zábranou a získal jeho dosud nevydaný překlad Ginsbergových textů. „Pro nás byly beatnické texty o svobodě, o ničem jiném. Pro komunisty to bylo částečně stravitelné, protože si mohli namlouvat, že to je o vzpouře proti kapitalistickému režimu. Ale ono je to o svobodě jako takové.“ 

Shodou okolností právě v té době, roku 1965, přijel Allen Ginsberg do Prahy. „Šli jsme za ním do Violy, nakreslil nám rybu, na filozofické fakultě četl ze svého Kvílení a to bylo prostě úchvatné.“ Allen Ginsberg byl v Praze zvolen králem Majálesu a krátce nato ho úřady z Československa vypověděly za údajné opilství, výtržnictví a svádění nezletilých chlapců k homosexualitě. Ve skutečnosti ovšem režimu vadil spíše z politických důvodů i tím, že se mu v Praze dostávalo nesmírné pozornosti. 

„Ředitelka naší školy si to dala dohromady a došlo jí, že naše divadelní zkoušky v divadélku v suterénu byly jen zástěrkou pro homosexuální orgie,“ konstatuje ironicky Michael Žantovský. Celá kauza pro něj měla vážné důsledky, z gymnázia ho vyloučili. Dostudovat mohl na nedalekém Gymnáziu Na Dlouhém lánu (dnešní Gymnázium Arabská), kde v té době studovala jeho starší sestra. „Na rozdíl ode mě byla vzorná studentka, všichni ji chválili, takže se nade mnou, nad odpadlíkem, smilovali a vzali mě tam.“ 

Nebyl jsem muž osmašedesátého roku

Michael Žantovský maturoval v roce 1967. Toužil přihlásit se na DAMU a věnovat se divadlu, jeho otec byl ale zásadně proti a přál si, aby Michael studoval medicínu. Jako kompromis mezi oběma obory zvolili psychologii na filozofické fakultě. Dostat se tam bylo extrémně obtížné, hlásilo se až čtyři tisíce uchazečů a přijímali pouze 40 studentů. Opět díky rodičům a jejich kontaktům se Michael v rámci přípravy na přijímací zkoušky mohl setkat se Zdeňkem Matějčkem, zakladatelem dětské psychologie v Československu, a týden u něj pobýt jako praktikant. Na fakultu tak byl přijat. 

Krátce poté, co zahájil své vysokoškolské studium, došlo v Praze k takzvaným strahovským událostem: Studenti ze strahovských kolejí demonstrovali proti častému vypínání elektřiny pod heslem „chceme světlo“ a jejich protest byl tvrdě potlačen policií. „Trochu jsem jim záviděl, protože jsem u toho nebyl. Týkalo se to mých spolužáků, kteří bydleli na koleji,“ říká Michael Žantovský. 

Krátce poté však už nastalo politické uvolňování tzv. pražského jara. „Otec to velmi sledoval, starší generaci těch reformátorů znal, hodně tím žil a chodil na různé mítinky. Přiznám se, že to prožíval možná víc než já. Mně bylo 18 a připadalo mi, že to je něco, co si řeší komunisté mezi sebou.“ Příliš se nezapojoval ani do politického dění na fakultě, kde hráli prim starší spolužáci ze čtvrtého a pátého ročníku jako Zdeněk Pinc, Zdeněk Zbořil, Jan Kavan nebo Karel Kovanda, který se hrdě hlásil ke své přezdívce „Che“ Kovanda. Tito studentští vůdci byli převážně orientovaní na nekomunistickou levici: „Jejich vzorem byl německý sociolog Rudi Dutschke, ultralevičák, který vzýval Mao Ce-tunga a podobně. Už tehdy se mi nezdálo, že Mao Ce-tung by byl proti Brežněvovi velké vylepšení. Nebavilo mě to, neviděl jsem mezi nimi svoje místo, nejsem prostě ,muž osmašedesátého roku’.“ 

Z Prahy do Montrealu a zpět

V noci na 21. srpna 1968 mezi druhou a třetí ráno u Žantovských zazvonil telefon a dozvěděli se o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po zbytek noci pak pozorovali přelety sovětských letadel nad Prahou, ráno pak Michael sledoval na Leninově (dnešní Evropské) třídě příjezd tanků. „Dělali jsme totéž, co spousta dalších lidí – malovali jsme křídou po plotech, sundávali tabulky se jmény ulic. Na Staroměstském náměstí jsem byl součástí hlučícího, hrozícího, křičícího davu, který postupoval směrem k Václaváku.“ 

Když se Dubčekovo vedení po několika dnech vrátilo z Moskvy se zprávou o podpisu tzv. moskevských protokolů, bylo zřejmé, že okupace bude pokračovat dlouhodobě. Michael Žantovský se se skupinou spolužáků z psychologie rozhodl k odjezdu na partnerskou univerzitu do nizozemského Groningenu. „Maminky nás vybavily rodinnými cennostmi, zlatými mincemi a podobně, abychom měli něco do začátku. Obávám se, že v depresivní náladě, ve které jsme byli, jsme je tam během 14 dnů propili.“ Studentům se v Groningenu dostalo velké podpory, na místní univerzitě dostali stipendia a možnost pokračovat ve studiu. Někteří ze spolužáků Michaela Žantovského tam celoživotně zakotvili. 

On sám se však po několika dnech rozhodl pokračovat do kanadského Montrealu, kde žil jeho prastrýc s manželkou. Před odletem se s ním přátelé loučili na velké party v Amsterdamu. „A protože to byl Amsterdam a konec šedesátých let, konzumovaly se nejen alkoholické nápoje. Po ránu mě, už ani nevím jak, dostali do letadla. Když jsem doletěl do Montrealu a na letišti mě přivítala prateta, spráskla ruce: ,Chudáčku, ti komunisti ti ale dali!’ Neměl jsem to srdce jí vysvětlovat, že zrovna za tohle komunisti nemohli.“ 

V Kanadě získal přistěhovalecký status a stipendium na montrealské McGillově univerzitě. Bydlet mohl u svého prastrýce, v Montrealu v té době také studovala jeho sestra Irena. Jediná překážka, kterou musel zdolávat, byla jeho nedostatečná znalost angličtiny. Tu se totiž doposud učil jen z rokenrolových písniček a z knížek, které četl se slovníkem. „Přednáškám na univerzitě jsem zprvu vůbec nerozuměl. Ale udělal jsem velmi zajímavou zkušenost. Zjistil jsem, že změna ze stavu, kdy člověk tomu jazyku nerozumí, do stavu, kdy najednou má pocit, že ho ovládá, není pozvolná, ale skoková. Po dvou nebo třech měsících jsem náhle zjistil, že už rozumím.“ 

Přesto se po roce rozhodl vrátit do Československa, na rozdíl od sestry, která už v Kanadě zůstala natrvalo. „Moji příbuzní mi to velmi rozmlouvali. Důvodů, které mě přiměly k návratu, bylo mnoho. Hodně jsem prožíval stávku u nás na fakultě a Palachovu oběť. V Praze bylo hodně věcí, které jsem v životě považoval za důležité: přátelé, jazyk, literatura. Roli v tom hrála moje rodina i nějaká milostná dobrodružství. Základní pocit byl, že to rozhodnutí musím udělat já sám a že musím vědět, proč chci tam, nebo tam. Udělal jsem ho vědomě a nikdy jsem toho nelitoval.“ 

Na ruzyňském letišti vystoupil z letadla bosý, s dlouhými vlasy, lennonkami na očích a rozveselený několika skleničkami šampaňského. „Není divu, že mě hned někam odvedli k výslechu. Ale myslím, že brzy pochopili, že to nemá cenu a poslali mě domů vyspat.“ 

V přítmí psychiatrické léčebny

Po promoci na filozofické fakultě v roce 1973 nastoupil do Výzkumného ústavu psychiatrického v areálu bohnické léčebny. Pracoval pod vedením doktora Jaroslava Madlafouska, zakladatele české etologie, který se zabýval psychologií motivace a sexuálního chování. „Z jeho laboratoře pocházely studie, které ukazovaly, že homosexualita není nějaká morální úchylka nebo zločinné chování, ale že pro některé lidi je součástí jejich vrozené výbavy, s níž nemohou nic dělat,“ vysvětluje Michael Žantovský. Právě výzkumy Jaroslava Madlafouska podle něj přispěly k tomu, že v Československu byla homosexualita dekriminalizována už v roce 1961, dříve než v některých západních zemích. Michael Žantovský se věnoval zejména studiu neverbálního chování v úvodních fázích kontaktu mezi mužem a ženou, zjišťoval, jaké neverbální podněty si navzájem vysílají. 

Výsledky výzkumů, s nimiž přicházel Výzkumný ústav psychiatrický, byly ovšem podle slov Michaela Žantovského pro komunistický režim mnohdy těžko přijatelné: „Oni se domnívali, že člověk je tabula rasa, že je možné ho libovolně převychovat a indoktrinovat. A my jsme už v té době byli schopni dokazovat, že člověk se rodí s určitou výbavou, včetně některých tendencí v chování, s nimiž prostě nic neuděláte.“ 

Po dvou či třech letech práce v ústavu Michaela Žantovského oslovila místní stranická organizace a snažili se ho přimět, aby se stal kandidátem KSČ. S jednou kolegyní-komunistkou, které důvěřoval, vymyslel strategii, jak se tomu vyhnout: „Když se na stranické schůzi projednával můj případ, přihlásila se o slovo. Řekla, že jsem určitě nadějný vědec, že bych se měl angažovat a stát se komunistou. A že snad nevadí ani můj židovský původ. Tím to skončilo. Už nikdy mě ke vstupu do strany nenutili.“ Současně však bylo zřejmé, že nebude mít možnost udělat si aspiranturu a získat titul kandidáta věd, který by mu otevřel cestu k další vědecké kariéře. 

Michael Žantovský uvádí, že v „divném přítmí psychiatrické léčebny“ bylo možno uskutečňovat řadu polooficiálních aktivit, které by jinde možné nebyly: například semináře o psychoanalýze, v té době zapovězeném oboru, filozofické semináře a podobně. „Člověka tam nikdo neotravoval, kromě kolegů a pacientů, se kterými byla mnohdy zajímavá řeč. Ale když jste v pět hodin vyšli z vrátnice léčebny a pohlédli na panorama rozestavěného bohnického sídliště, měli jste pocit, že teprve teď jste se ocitli v blázinci. Ne naopak.“ 

Výzkum vedený doktorem Madlafouskem byl ale postupně omezován. V roce 1977 odešel Michael Žantovský na rok na vojnu a poté se do ústavu vrátil už jenom na půl úvazku. Časem začalo být zřejmé, že si bude muset uplatnění a obživu hledat jinde. „Pochopil jsem, že pokud má člověk v normalizačním režimu se ctí přežít, nesmí po něm nic chtít a ničeho se domáhat. Musí mít práci, ve které z větší části na nikom nezávisí.“ 

Pro něj se touto prací staly literární i komerční překlady a tlumočení, které mu daly jistou nezávislost a umožnily mu vydělat dost peněz pro čerstvě založenou rodinu. 

Překládat smysl, ne jen slova

V šedesátých a sedmdesátých letech podle Michaela Žantovského vznikala řada nepolitických, neformálních uskupení, jejichž smyslem – i když se o tom takto nemluvilo – bylo izolovat se od šedivé politické reality. Zmiňuje například recesistický klub Paleta vlasti, Klub balónového létání či stolní společnost Zlatá Praha. Patřila k nim také takzvaná Společnost, která pořádala víkendové výlety na chalupy a její členové se oslovovali recesistickými tituly v italštině. Právě na jednom z výletů Společnosti se Michael Žantovský seznámil se zpěvákem Pavlem Bobkem. 

Po čase z jejich přátelství vzešla také spolupráce, když pro něj Michael Žantovský začal přetextovávat anglické písničky. První z nich byla píseň Paula Simona 50 Ways to Leave Your Lover, která se v češtině znovuzrodila s názvem 200 cest, jak sbohem dávat. 

Pavel Bobek se podle Michaela Žantovského v mnohém vymykal z dobové československé pop music: „Měl hluboké morální zásady, byl to člověk velké noblesy a charakteru, odmítal si s režimem zadat a vědomě rezignoval na výhody, které mu to mohlo přinášet: přítomnost v televizi, vydávání desek a podobně. Na rozdíl od rokenrolových bouřliváků byl osobně velmi střídmý, za všech okolností úhledně upravený, korektní. Znal a dodržoval hranice ve všem a to z něj dělalo opravdovou osobnost, ne nějakého kašpárka pop music.“

Překlady anglických textů do češtiny byly v té době nutností. Aby vůbec zpěvák prošel sítem takzvaných přehrávek, které ho opravňovaly veřejně vystupovat, musel prezentovat repertoár v češtině. Motivací pro Michaela Žantovského však byla i sdělnost textů českým posluchačům, kteří ve valné většině neuměli anglicky. Zpěváci jako Vladimír Mišík nebo Michal Prokop v té době textařsky těžili z moderní české poezie, což jeho překladům zahraničních textů nastavovalo vysokou laťku. Překládat písničky z angličtiny však představovalo obtížný lingvistický problém: „Rokenrol s těžkými dobami na sudé notě hodně závisí na jednoslabičných rýmech, kterých má angličtina neomezené množství, ale čeština nikoli,“ vysvětluje Michael Žantovský. „Pokus o věrný překlad textu většinou nedopadá dobře, protože čeština neunese některé věci, které unese angličtina. Spíše jsem se snažil vyjít z pocitu, který písnička navozuje, než z doslovného obsahu, a napsat písničku vlastně znovu.“ To se mu osvědčilo také u písní, jejichž kulturní kontext by byl v Československu sedmdesátých let zcela nesrozumitelný, jako Walk on the Wild Side Lou Reeda, kterou pro Pavla Bobka přeložil jako Zkus se životu dál smát. 

Když Pavel Bobek začal v osmdesátých letech vydávat desky, příležitostně narážel na cenzurní zásahy. Text písně My Rifle, My Pony and Me například přeložil jako Mé tělo, má duše a já. „A nastal spor o duši. Prý, co tam dělá ta duše? V americkém originále je puška, to by ještě tolerovali, ale duši ne,“ říká Michael Žantovský a dodává: „Byla za tím i spousta švejkárny. Za normalizace se říkalo, že lidi předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí. To platilo i v kultuře. Řada lidí předstírala, že dělá cenzurní dohled, ale nechali se koupit panákem.“ 

Ve společnosti amerických románů

Po odchodu z Výzkumného ústavu psychiatrického na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Michael Žantovský ocitl na volné noze. Aby nebyl stíhán za příživnictví, musel prokázat dostatečné příjmy z překladů a honorářů Ochranného svazu autorského. 

Kromě překladů a tlumočení proto pracoval pro nakladatelství Odeon také jako lektor. Jeho úkolem bylo číst knihy nabízené k překladu a doporučovat, co by bylo vhodné vydat. Sám tak měl možnost vybírat si knihy, které chtěl překládat: „Překládal jsem například Gold za všechny peníze Josepha Hellera, to je vlastně komentář absurdnosti byrokratické vlády. Překládal jsem Woodyho Allena, to jsem vlastně jednu absurditu převáděl do druhé absurdity. Šlo mi o literární kvalitu, ale také o sdělení, které funguje univerzálně.“ Zejména u americké literatury museli lektoři tvrdit, že dílo je „protiimperialistické“. „A tak jsme vydávali Vonneguta, Styrona, Hellera – spoustu autorů, kteří neměli ani tušení o tom, že píšou protiimperialistická díla.“ 

Michael Žantovský se nesnažil cíleně zapojovat do činnosti disentu, v průběhu let se ale poznal s mnoha lidmi, kteří byli jeho součástí. Již od dětství prostřednictvím svých rodičů znal Zdeňka Urbánka, Václava Černého nebo Ritu Klímovou. V rámci své práce psychologa na interdisciplinárních seminářích na matematicko-fyzikální fakultě poznal Ivana M. Havla a Zdeňka Neubauera. Byl na několika bytových seminářích Jana Patočky, v hudebním světě se znal s řadou undergroundových muzikantů. Václava Havla potkal na večírku, který pořádali jeho kolegové z psychologické branže. „Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné názory: na muziku, literaturu, politiku, možná trochu i na ženy. A pak už jsme se vídali velmi často.“ 

V osmdesátých letech se setkání s disidenty zintenzivnila, protože americký velvyslanec William Luers zval do Československa řadu literátů – Kurta Vonneguta, Philipa Rotha, Johna Updikea – a Michael Žantovský se účastnil setkání s nimi v rezidenci ambasády společně s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem nebo Ivanem Klímou. 

Koncem osmdesátých let přeložil pro samizdatovou Revolver Revue hru Toma Stopparda Travestie, kterou také inscenoval v poloamatérském divadle, jež založil s Přemyslem Rutem. 

Zároveň si ale uvědomoval, že není součástí vnitřního okruhu disentu: „Tam jsem nepatřil a respektoval jsem tu hranici.“ 

Po Václavském náměstí nahoru a dolů

V polovině osmdesátých let začal Michael Žantovský příležitostně tlumočit pro korespondenty londýnské zpravodajské agentury Reuters. Začátkem roku 1988 ho agentura Reuters oslovila, aby se stal jejím pražským korespondentem. 

Jeho práce zčásti spočívala v tom, že chodil na vládní tiskové konference, využíval i svých styků s opozicí. Především však psal reportáže z protirežimních demonstrací, které se od 21. srpna 1988 konaly při každém významném výročí: „Běhali jsme po Václavském náměstí nahoru a dolů, vyhýbali se obuškům a psali o tom, co se ten den semlelo. V životě jsem neměl takovou fyzičku jako v tomto roce.“ Důležitou roli mezi zahraničními zpravodaji hrál Jolyon Naegele z Hlasu Ameriky, jehož tranzistorové rádio se dalo naladit na velmi krátké vlny policejních vysílaček. „Takže jsme mohli poslouchat policajty. Oni sice mluvili kódovou řečí, ale ne tak složitou. Takže po čase jsme dobře věděli, že když se ozve ,jedeme na stadion’, že jedou na Václavské náměstí a musíme se na ně připravit.“ 

V rámci své práce pro Reuters spolupracoval s neoficiální Východoevropskou tiskovou agenturou Petra Uhla, s Demokratickou iniciativou Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera, s Nezávislým mírovým sdružením Hany Marvanové, účastnil se i happeningů Společnosti za veselejší současnost. 

„Ta hranice byla čím dál tím mlhavější,“ odpovídá na otázku, kdy se na dění v Československu přestal dívat jako novinář a prožíval ho spíše jako přímý účastník. „Když jsme byli na demonstracích na Václaváku, samozřejmě jsme na sobě neměli cedulku ,press’. Dostali jsme ránu jako každý jiný. Naším zaměstnáním sice bylo podávat zpravodajství, ale naše existenciální postavení samozřejmě bylo jednoznačně na straně, kterou mlátili.“ 

Měl také možnost pozorovat, jak se charakter demonstrací postupně proměňuje: „Na první demonstraci k výročí 21. srpna roku 1988 totalitní moc nebyla příliš připravená a nezareagovala nijak drasticky. Ale na další demonstraci 28. října už byli policisté se psy. A za Palachova týdne se objevila vodní děla a obrněné transportéry, to už přestávala být legrace. Tam už mlátili jako zběsilí,“ říká Michael Žantovský a dodává: „Po nějaké době se ale z toho stane adrenalinový sport. Člověk ví, že dostane nějakou ránu, ale nejde o život.“ 

Zprávy pro Reuters přepisoval na speciálním elektronickém psacím stroji, který texty ihned odesílal do středoevropské centrály ve Vídni nebo do ústředí v Londýně. Podobnou technologií se odesílaly i fotografie. 

Kvůli své činnosti pro Reuters byl Michael Žantovský několikrát na výslechu na Státní bezpečnosti. Předem si uvědomoval, že se zřejmě nevyhne nabídkám na spolupráci a připravil si strategii, jak ji odmítnout. „Uplatňoval jsem takový model, který se používá při léčbě alkoholiků. Vyléčení alkoholici mají často problém s tím, že ve společnosti jim někdo nutí ,jen jednu’ skleničku alkoholu. Celý trik terapie je naučit pacienty říkat jasné ne, k němuž se už nic nedodává. Takhle jsem na to byl připravený a na otázku, o které jsem věděl, že dřív nebo později přijde, jsem prostě odpověděl: ‚Ne.‘“ 

Už jsme věděli: Šmytec! 

17. listopadu 1989 se Michael Žantovský vracel z Londýna z týdenního školení v centrále Reuters. Když se dostal domů, přicházely už první zprávy o dění na Národní třídě. Na místo dorazil okolo devatenácté hodiny, v okamžiku, kdy policejní jednotky už uzavíraly sevření demonstrantů. Když začal masakr, se svými kolegy se dal na ústup Mikulandskou ulicí. Jakmile se dostal ven, spěchal do redakce, aby napsal zprávu. 

Toho večera byl v kanceláři Reuters sám. A právě zde ho zastihl telefonát Petra Uhla, který mu sdělil zprávu o údajné smrti studenta Martina Šmída. Jejím zdrojem byla Drahomíra Dražská, vrátná na kolejích v Troji. Michael Žantovský se snažil ověřit zprávu z druhého zdroje, potvrdil ji Václav Benda. V té chvíli ovšem netušil, že i on vychází z informací od Drahomíry Dražské. Rozhodl se tedy zprávu zveřejnit. „Jsem pod ní bohužel podepsaný. Ne že bych toho nějak strašně litoval, ale člověk se nerad mýlí,“ konstatuje. Reuters musel zprávu dementovat v neděli 19. listopadu. 

V sobotu 18. listopadu večer byl Michael Žantovský účastníkem setkání v Činoherním klubu, kde Václav Havel začal formulovat prohlášení Občanského fóra. 

Určující moment, kdy si uvědomil, že vývoj v Československu je nezvratný, pro něj nastal v pondělí dvacátého. „My jako zpravodajové jsme byli cvičeni v takzvaných head counts, počítání lidí na demonstracích. Spočítáte si plochu náměstí, hustotu lidí na metr čtvereční a zhruba odhadnete počet přítomných. Na většině demonstrací na Václaváku za rok 1989 bylo deset až maximálně 20 tisíc lidí. Ale v pondělí 20. listopadu jsme napočítali 150 tisíc. A řekli jsme si: ‚Tady to končí.‘ Pochopitelně jsme znali kontext: padla Berlínská zeď, v Polsku byly polosvobodné volby, v Maďarsku se prolomila železná opona. Jen u nás pořád nic. Ale v tomhle okamžiku jsme věděli: šmytec.“ 

Michael Žantovský záhy opustil své zaměstnání v Reuters a stal se mluvčím vznikajícího Občanského fóra. Tuto funkci převzal po Jiřím Dienstbierovi, který v prosinci 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí.

Jakmile se ale začalo mluvit o kandidatuře Václava Havla na funkci prezidenta, oslovil Havel Michaela Žantovského, aby se stal jeho prezidentským mluvčím. „V téhle chvíli už byly kostky dávno vrženy. Takže jsem rychle znovu změnil zaměstnání a už 2. ledna 1990 jsem s ním odjížděl na státní návštěvu do Německa.“ 

První dny na Hradě

O pouhý den dříve, na Nový rok 1990, přišel se svými budoucími kolegy poprvé do prostor Pražského hradu. „A na tom Hradě nikdo nebyl. Chodili jsme prázdnými chodbami a snažili se zorientovat. Počítali jsme s tím, že na Hradě najdeme méně či více ochotnou administrativní strukturu a podporu, a ta tam nebyla. Zdálo se, že úředníci se poschovávali do kanceláří v hrůze, co s nimi uděláme,“ popisuje první okamžiky Michael Žantovský. Později se podle jeho slov „objevilo několik roztřesených lidiček, kteří vítali nového prezidenta a prohlásili se za Občanské fórum Pražského hradu. Měli jsme co dělat, abychom se nerozesmáli.“ Nové pracovníky administrativy proto v prvních dnech hledali mezi průvodci a průvodkyněmi na nádvoří Pražského hradu. 

Stávající zaměstnance Hradu se podle slov Michaela Žantovského postupně „osmělili, začali vylézat z kanceláří a nabízet své služby“. Instituci však bylo třeba očistit od jejích vazeb na struktury Státní bezpečnosti. S tou často spolupracovali například číšníci, kteří obsluhovali při společenských událostech na Hradě. Pod ministerstvem vnitra však byli do té doby vedeni také hudebníci hradní stráže nebo hasiči, tedy lidé, kteří s StB pravděpodobně nespolupracovali a jejich zařazení bylo pouze formální. 

Václav Havel se svým týmem dělal v prvních dnech „spanilé jízdy“ do různých skrytých prostor Hradu. Mimo jiné takto objevili místnost s několika lidmi se sluchátky na uších. Na dotaz, co tu dělají, odpověděli, že poslouchají. 

„A co posloucháte?“ 

„Telefony.“

„Čí telefony?“ 

„No všech.“ 

„I pana prezidenta?“ 

„Jo, pana prezidenta taky.“ 

„A nemohli byste s tím přestat?“ řekl Jiří Křižan, který měl na starosti bezpečnost Hradu. Nato lidé se sluchátky ukázali dokument, který jim nařizoval pokračovat v této činnosti a trvalo několik týdnů, než se podařilo nařízení zrušit. 

„Václav Havel podobné absurdity miloval, ale někdy jich bylo trochu příliš,“ komentuje to Michael Žantovský. 

„Měli jsme jen matné ponětí, co máme dělat.“

Václav Havel se obklopil skupinou poradců, kterou sám často označoval jako „pytel blech“, protože bylo obtížné sehnat je dohromady. V prvním období měl jejich činnost coby kancléř koordinovat advokát Josef Lžičař, který Václava Havla obhajoval v době normalizace. Kvůli podezření ze spolupráce se Státní bezpečností na jaře 1990 svou funkci opustil a nahradil ho Karel Schwarzenberg. „To byla v mnoha ohledech šťastná volba, protože Karel tomu dodal své osobní kouzlo, zděděnou noblesu naprostou oddanost Václavu Havlovi i službě vlasti,“ říká Michael Žantovský. 

Ředitelem sekretariátu a protokolu se stal Ladislav Kantor, osobním tajemníkem Václava Havla a jeho „spojkou s buddhistickým světem“ Alexandr Neumann, administrativní práci vedla Helena Kašperová. K nejužšímu týmu dále patřil scenárista Jiří Křižan jako poradce pro bezpečnost a domácí politiku, Alexander Vondra coby poradce pro zahraniční politiku, Eda Kriseová, která měla na starosti agendu prezidentských milostí, Věra Čáslavská jako poradkyně pro sociální otázky, Miroslav Masák jako hradní architekt a divadelník Petr Oslzý, který měl na starosti prezidentovu image.

Skupina poradců Václava Havla jako celek odrážela jeho osobní naturel a zájmy, šlo o především o humanitně a umělecky orientované lidi. „V celém týmu nebyl ani jeden ekonom a právník, což jsou dnes profese, které jsou pro výkon politické činnosti klíčové,“ konstatuje Michael Žantovský. „Kromě toho nikdo z nás z důvodů, které jsou zřejmé, nikdy nepracoval v žádném státním úřadu, takže jsme měli jen velmi matné ponětí o tom, co máme dělat.“ Na začátku jim podle jeho slov velmi pomohla návštěva Madeleine Albrightové, americké ministryně zahraničních věcí s českými kořeny: „Sedli jsme si na Vikárku a ona nám kreslila plánky, jak má vypadat oběh dokumentů, spisová agenda. To byly důležité, ale pro nás naprosto ezoterické věci.“ 

Sám Michael Žantovský jako mluvčí prezidenta měl na starosti veškerou komunikaci se světem. „Do té doby na Hradě žádná komunikace neexistovala, pouze s Kremlem. Byl tam speciální přístroj, který zajišťoval přímé spojení do Moskvy, ale žádný dálnopis, žádný přístup do agenturního zpravodajství. Za Husáka se totiž politika na Hradě nikdy nedělala, ta se dělala z nábřeží, z ÚV KSČ. Na Hradě se dělaly pouze protokolární věci, jako přijetí velvyslanců, návštěvy a turistické prohlídky.“ Jako bývalý redaktor agentury Reuter rychle zajistil napojení na Reuter a ČTK a začal na Hradě budovat počítačovou síť. I ta totiž na Hradě chyběla a její zavedení bylo v památkově chráněném objektu poměrně obtížné, všechny kabely se totiž musely vést podkrovím. 

Kancelář nebo královský dvůr?

Dalším problémem byl podle Michaela Žantovského „sám Václav Havel“: „Byl to člověk bezprostřední, jak chodil po Pražském hradu, neustále ho něco napadalo a vždycky to sdělil prvnímu člověku, kterého potkal, ať to byl kancléř nebo sekretářka ze čtvrtého oddělení, a rovnou ho zaúkoloval. Takže nastavit nějakou úřední hierarchii bylo velmi obtížné.“ Podle jeho slov tak „existovala válka o to, jestli prezidentská kancelář bude spíš úřad, nebo královský dvůr“. Onen „dvorský“ rys se podle něj projevoval hlavně tím, že Václav Havel lidi pověřoval různými funkcemi do značné míry nahodile. „[Hudebník] Frank Zappa dostal pověření, že se stane oficiálním československým velvyslancem pro zahraniční obchod. To nebyl člověk, který by k tomu byl kompetentní. A rušit taková pověření nikdy nebylo příjemné.“ Dalším případem byl Pavel Kohout, který prý v rozhovoru s Václavem Havlem „nabyl dojmu, že bude viceprezidentem, a bylo potřeba mu to vysvětlit.“ Naopak zpěvák Karel Kryl zřejmě očekával, že bude na Hrad přizván, ale podobného pověření se nedočkal, což v něm vyvolalo značnou hořkost, která se posléze projevila i v jeho písňových textech: „To bylo bolestivé, smutné, protože my všichni jsme ho pochopitelně obdivovali a ctili,“ říká Michael Žantovský. „Je možné, že očekával, že mu bude nabídnuto místo. Byl to obdivuhodný básník a obdivuhodný byl i jeho vzdor. Ale možná právě tyto vlastnosti ho nečinily dobrým kandidátem na úřednické místo. My jsme se snažili stát se úředníky a byli jsme přesvědčeni, že jemu by to opravdu nešlo.“ 

Havel se obával „syndromu Kafkova Zámku“

První prioritou Václava Havla bylo stabilizování a zabezpečení čerstvě nabyté svobody a demokracie. „Ještě v lednu, možná i v únoru 1990 začínal každé kolegium poradců otázkou: ,Nebyl přes noc nějaký puč?’ Ta otázka nebyla tak nesmyslná, protože až postupně vycházelo najevo, že armáda byla v listopadu 1989 připravena zasáhnout, stále tu bylo sto tisíc sovětských vojáků, ještě v lednu se moskevské politbyro radilo o tom, jestli nemá zasáhnout proti sjednocování Německa. A navíc, síť Státní bezpečnosti se rozpouštěla jen velmi pomalu.“

Druhou z jeho priorit, kterou zmínil i ve svém novoročním projevu, byly rovnoprávné vztahy mezi Čechy a Slováky: „Na začátku roku 1990 si skoro nikdo ještě neuvědomoval, jak je to důležité, nevěděli jsme, že to záhy vyvstane jako problém. Ale Václav Havel o tom mluvil už prvního ledna.“ 

Václav Havel měl také své estetické priority, které, jak Michael Žantovský přiznává, ho poněkud iritovaly: „Kazil nám porady tím, že najednou začal běhat po chodbách a narovnávat obrazy. Hned se také zabýval tím, jak si svou pracovnu vyzdobí moderním uměním. Zajímal se o to, jak Hrad otevřít, zpřístupnit a zkultivovat, což bylo ze zpětného pohledu velmi správné.“ Jeho estetický cit se však někdy projevoval i poněkud necitlivě, třeba když se o sídlištních panelácích vyjádřil v televizi jako o „králíkárnách”. „Neuvědomil si, že se to nebude dobře poslouchat tomu asi milionu lidí, kteří v těch králíkárnách bydlí,“ konstatuje Michael Žantovský. 

Na druhou stranu podle něj nelze říci, že by se Václav Havel nesnažil vcítit do života běžných lidí: „Vědomě se obával syndromu Kafkova zámku, že by se nechal zavřít na Hradě, obklopen dvořany, neschopný komunikovat s normálnimi lidmi. Z toho vzešla agenda ,spanilých jízd’, kdy jsme vyjížděli do různých míst republiky a spolu s mnoha báječnými lidmi a potěšitelnými zážitky jsme viděli i to, jak ta země je na huntě.“ 

Michael Žantovský ani zpětně nezpochybňuje první rozsáhlou amnestii Václava Havla, kterou na Nový rok 1990 propustil na svobodu 12600 vězňů a 1200 obviněných. „Správně argumentoval tím, že nejen političtí, ale i kriminální vězni neměli přístup ke spravedlivému procesu, možnosti jejich obhajoby byly omezené. Záleželo spíš na tom, koho soud chtěl zavřít, než na tom, co člověk udělal. Ostatně později se ukázalo, že vlna zločinů, která údajně byla následkem amnestie, se nijak nevymykala z běžných statistik.“ 

Velkou zátěží pro prezidentskou kancelář bylo také množství prosebných dopisů od občanů, kteří věřili, že Václav Havel má možnost vyřešit jejich osobní problémy. „Vytvořila se kolem něj aura všemocnosti. Ale ve skutečnosti byly kompetence prezidenta tenkrát stejně jako dnes poměrně omezené. Nemohl dělat skoro nic a to málo, co dělat mohl, jen společně s vládou,“ konstatuje Michael Žantovský. 

V americkém Kongresu i v Kremlu

První prezidentská cesta Václava Havla směřovala již druhého ledna do Západního Německa a NDR. Koncem ledna návštěva Polska, kde podpořil sjednocení Německa myšlenkou, že „bez sjednoceného Německa nebude sjednocení Evropy“. Václav Havel zde byl nadšeně přivítán, ale polským prezidentem byl v té době stále ještě komunistický generál Wojciech Jaruzelski. „Přirozeným partnerem pro Václava Havla by byl Lech Wałęsa, který ale neměl to oficiální protokolární postavení, navíc odmítl přijet do Varšavy a zůstal v Gdaňsku. Dva roky jsme se snažili dát dohromady toto setkání nejdůležitějších vůdců opozice 80. let ve střední Evropě a pořád to nějak nešlo. Oni se navzájem určitě respektovali, ale snad byla mezi nimi nějaká žárlivost, ze strany Wałęsy určitě i intelektuální žárlivost,“ vysvětluje Michael Žantovský. Další navštívenou zemí v pořadí se stalo Maďarsko. Ze sousedních zemí zůstalo po určitou dobu stranou Rakousko, podle slov Michaela Žantovského nejen kvůli komunistickému dědictví, ale i kvůli historickým vztahům z doby Rakouska-Uherska: „Je to typický obraz složitého vztahu nezávislého státu k bývalé metropoli.“ 

V únoru 1990 navštívil Václav Havel Spojené státy a promluvil v americkém Kongresu, kde Michael Žantovský jeho česky přednesený projev tlumočil do angličtiny navzdory tomu, že kvůli změnám tlaku v letadle měl akutní problém se sluchem a skoro nic neslyšel. „Na tom projevu bylo myslím nejpodstatnější, že americkému Kongresu předložil jinou verzi chápání dějin a společenských změn, než byla ta, která do té doby převládala u nás, ale do jisté míry i ve zbytku světa. V duchu historického materialismu byla historie pokládána za výsledek nějakých materiálních dějinných sil. Ale Václav Havel předložil alternativní verzi: historii dělají lidé. To, co je v lidech, je důležitější než to, co se děje v materiálním světě. Myslím, že na velkou část kongresmanů to bylo myšlenka příliš složitá, takže někteří se nás potom chodili ptát, co tím pan prezident vlastně myslel.“ 

Vzápětí po návštěva USA následovala návštěva Sovětského svazu, kam Václav Havel se svou suitou cestoval sice „se vstřícným naladěním, ale na bázi ,já pán  – ty pán’“. Už po cestě Václav Havel hovořil o tom, že má „myšlenečku“ společné sovětsko-československé deklarace, která by potvrdila tento rovnoprávný vztah, jenž měl nahradit dříve nerovný poměr imperiální mocnosti a podřízeného vazala. Navázat osobní vztah s Michailem Gorbačovem podle Michaela Žantovského nebylo snadné: „Nebyl to bohém, byl to aparátčík, nebyl to intelektuál, byl to tajemník pro zemědělství.“ Ale Václavu Havlovi se to nakonec podařilo přinejmenším do momentu, kdy mu nabídl dýmku míru a Gorbačov odvětil, že nekouří. 

„Měli jsme pocit, že se nám nemůže nic stát. Že nic se nemůže nepodaři. Domluvit se Sověty odchod vojsk? Hračka. Bílý dům? Hračka. Kongres? Hračka. Teprve ze zpětného úhlu pohledu si člověk uvědomí, že jsme možná byli jaksi příliš rozjetí,“ ohlíží se za tímto obdobím Michael Žantovský. 

Předehra rozpadu federace

Méně euforické pocity v něm vzbuzoval vývoj vztahů mezi Čechy a Slováky, který již v první polovině roku 1990 nabral pro mnoho Čechů nečekaný směr. Slováci stále výrazněji začínali artikulovat požadavek větší autonomie. „Velká část politické reprezentace byli naši kamarádi: vedení Verejnosti proti násiliu, Martin Bútora, Ján Langoš, Fedor Gál patřili k mým přátelům. Byli názorově přesně tam, kde jsme byli my. Takže pro mě bylo trošku překvapivé, když se už před prvními demokratickými volbami v červnu 1990 začaly v jejich postojích projevovat takové ty slovenské akcenty. A to byli naši přátelé, žádní nacionalisté.“ Tak například volební program hnutí Verejnosť proti násilu, které bylo na Slovensku obdobou Občanského fóra, nesl název Šance pro Slovensko – nikoli Šance pro Československo. Ještě ostřejší tóny zaznívaly z Matice slovenské, z určitých kruhů slovenské katolické církve, od některých křesťansko-demokratických slovenských politiků, například Jána Čarnogurského. 

Přístup české politické reprezentace k těmto požadavkům sahal od radikálního odmítnutí, jehož zastáncem byl předseda ODA Jan Kalvoda, po větší vstřícnost, kterou projevoval Petr Pithart jakožto předseda české vlády. Právě on inicioval dvoustranné jednání české a slovenské vlády v Trenčianských Teplicích, čímž podle slov Michaela Žantovského „podtrhl židli pod pozicí vlády federální“. 

V březnu 1991 Václav Havel navštívil Bratislavu. „Kráčeli jsme po dunajském nábřeží a slyšeli jsme hluk demonstrace z náměstí SNP. Havel byl na to strašně zvědavý, chtěl se tam jít podívat. Pokoušeli jsme se mu vysvětlovat, že to není dobrý nápad, ale on si dupnul: ,Jsem přece československý prezident a můžu se jít podívat, kam uznám za vhodné.’“ Dav, který volal po slovenské nezávislosti, Václava Havla s jeho suitou fyzicky napadl. Útoky se opakovaly i při návštěvě Slovenska 28. října toho roku, kdy na Václava Havla, Václava Klause a další představitele státu létala z davu vajíčka. „To už byla fáze čím dál zoufalejších pokusů ten proces zastavit,“ říká Michael Žantovský. 

Velvyslancem země, kterou nikdo nezná

V červenci roku 1992 byl již rozpad česko-slovenské federace hotovou věcí a Václav Havel se rozhodl abdikovat. „Chápal jsem, že nechce a nemůže předsedat nad rozpadem země, na jejíž ústavu přísahal,“ poznamenává Michael Žantovský. 

Havel však měl v úmyslu usilovat o funkci českého prezidenta a tak vedl se svými spolupracovníky rozhovory o jejich případné roli v budoucí prezidentské kanceláři. Michael Žantovský byl v té době jako mluvčí už na pokraji vyhoření a cítil potřebu změnit pole působnosti. Václav Havel mu nejprve nabízel roli poradce pro zahraniční politiku, protože Alexandr Vondra odcházel jako náměstek na ministerstvo zahraničí. Nakonec však Michael Žantovský přijal nabídku stát se velvyslancem ve Spojených státech. Jeho předchůdkyně v této funkci Rita Klímová byla těžce nemocná a musela svůj post opustit. 

Do Washingtonu tedy přijel jako velvyslanec právě se rozpadající země a současně nově vznikající České republiky. Jeho prvním úkolem tedy bylo dojednat rozdělení společného česko-slovenského majetku v USA, zejména budov zastupitelského úřadu. Jednal o tom s novým slovenským ministrem zahraničí Milanem Kňažkem, s nímž se dohodl, že Česko si ponechá budovu vyslanectví a vyslanecké rezidence, zatímco Slovensku připadne budova rezidence stálé mise u OSN v New Yorku. Oba zastupitelské úřady do poslední chvíle spolupracovaly: „Jednatřicátého prosince jsme společně oslavili příchod nového roku a nových států. Pak jsme vyšli na dvůr a stáhli jsme československou vlajku. A my Češi jsme ji pak zase vytáhli nahoru, protože nám jaksi zůstala zachována.“ 

Složitým úkolem však zůstávalo vysvětlovat status nástupnických zemí Američanům, kteří už předtím měli sklon plést si Československo například s Jugoslávií. „Moc nám pomohlo,  že Václav Havel už čtyři měsíce po svém zvolení českým prezidentem přijel do Washingtonu a všichni věděli, že reprezentuje novou zemi jménem Česká republika.“ 

Hlavní prioritou Michaela Žantovského ve funkci velvyslance v USA bylo připravovat cestu pro přijetí Česka do NATO. V první polovině devadesátých lete pro to nebyly ideální podmínky, protože členské země NATO po pádu železné opony věřily v dlouhotrvající období klidu a nechtělo se jim investovat do bezpečnosti. Michael Žantovský se snažil pro tuto věc získat českou krajanskou komunitu v USA i spolupracovat s dalšími státy, například Polskem. Nejdůležitější roli však nakonec sehrála válka v Jugoslávii. „Václav Havel v bilaterálních rozhovorech přesvědčoval tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona, že bez americké intervence válka neskončí, a současně na něj apeloval s myšlenkou, že i Česká republika cítí spoluzodpovědnost za bezpečnost jiných evropských zemí a bude-li moci počítat s USA, nezůstane stranou,“ říká Michael Žantovský. Když v lednu 1994 Bill Clinton navštívil Prahu, „vypil pivo u Tygra, zahrál na saxofon v Redutě a slavně oznámil, že už není otázkou, jestli se NATO rozšíří, ale pouze kdy a jak.“

Všichni mají jít k veslům

Koncem roku 1996 Michaelu Žantovskému končilo jeho diplomatické pověření v USA, kde ho měl vystřídat Alexandr Vondra. Měl možnost pokračovat v diplomatické kariéře například jako vyslanec u OSN, místo toho se však rozhodl pustit do domácí politiky. „Začínaly mě znepokojovat poruchy ve společenské transformaci, množící se korupční skandály, tunelování, neschopnost dohodnout se ve vládní koalici,“ konstatuje. „Takže jsem dospěl k názoru, že v takové chvíli všichni mají jít k veslům a že moje místo je doma.“ 

Proto se rozhodl vstoupit do ODA, ve volbách v říjnu 1996 byl zvolen senátorem a stal se předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Krátce poté ovšem vypukl skandál kolem dosavadního předsedy strany Jana Kalvody, který neoprávněně užíval titul doktora práv, a Kalvoda odstoupil z čela strany. „Já ho podezřívám, že to od něj byla spíš záminka, jak se vzdálit z čela strany, která měla namířeno ne zrovna do světlých výšin,“ poznamenává  Michael Žantovský. ODA čelila finančním problémům kvůli půjčce, kterou nebyla schopna splácet. „Stanul jsem na můstku lodě, která se začala potápět. Nemám ve zvyku litovat ničeho, co jsem v životě udělal, ale, jak říká ten malý chlapec v Knoflíkové válce, ,kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil’.“ Po třičtvrtě roce se vzdal předsednictví strany, ale místopředsedou ODA zůstal ještě další čtyři roky.

Velvyslancem v Izraeli a v Británii

V roce 2003 se Michael Žantovský vrátil do diplomacie jako český velvyslanec v Izraeli. Ministr zahraničí Cyril Svoboda mu nabízel velvyslanecký post v Kanadě, k níž se i on sám přikláněl jakožto k poklidné zemi vhodnější pro rodinu s malými dětmi, „ale moje žena, která nesnáší zimu, mi to rozmluvila,“ usmívá se. 

V Izraeli v té době doznívaly následky tzv. druhé intifády, tedy palestinského povstání situovaného tehdy především na západním břehu Jordánu. Tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron nechal evakuovat židovské osadníky z druhého okupovaného území, pásma Gazy, a zřejmě předpokládal, že v budoucnu vznikne v Gaze i na západním břehu Jordánu nějaká verze samostatného palestinského státu. Svůj projekt ale nedokončil, protože v lednu 2006 ho postihla mozková mrtvice, po níž zůstal již natrvalo v kómatu. „Gaza zůstala ponechána svému osudu, což nakonec vedlo k převzetí moc Hamásem a vyvrcholilo zvěrskými útoky na Izrael ze 7. října 2023,“ komentuje pozdější vývoj Michael Žantovský. 

V roce 2009 pokračoval v diplomatické práce jako velvyslanec ve Velké Británii. Ačkoli šlo o výrazně klidnější prostředí než v Izraeli, v Itálii již v té době byly patrné náznaky napětí, které později vedly k jejímu vystoupení z Evropské unie. Michael Žantovský doplňuje historický kontext: „Británie jako ostrov vždy byla a zároveň nebyla součástí evropského kontinentu. Všechna historická dramata a traumata, která kdy Británii ohrozila, ať to byli Vikingové, Normané nebo Hitler, přicházela z evropského kontinentu. A na druhou stranu všechna velká vítězná vzepětí Británie se odehrávala za oceánem. Takže Británie vždy jedněma očima hledí ven do světa a jiným,možná komplikovanějším pohledem se dívá do Evropy.“

„Nechtěl jsem se loučit s Václavem Havlem.“

S Václavem Havlem se Michael Žantovský vídal pravidelně až do jeho smrti. Vnímal, že po odchodu Olgy Havlové roku 1996 pro něj velkou vzpruhou bylo nové manželství s Dagmar, přestože veřejnost si na nový prezidentský pár špatně zvykala. Jako senátor za ODA ho podpořil v parlamentu  i při jeho poslední prezidentské kandidatuře roku 1998: „Nikdy jsem si nedovedl představit nikoho, kdo by natolik symbolizoval novou demokracii a reprezentoval naši zemi navenek. Když došlo na hlasování, měl jsem v parlamentu projev, kde jsem řekl, že Havel není žádný polobůh, ale je to prostě jeden z nás, se vším všudy, a žádného druhého takového nikde nevidím.“ 

Význam dlouholetého přátelství s Václavem Havlem si ještě hlouběji uvědomil po jeho odchodu v prosinci 2011: „Dokud byl naživu, možná jsem si ani nepřipouštěl, jak hluboce ve mně tahle část života a to přátelství vězí. Vlastně jsem o něm nikdy nechtěl psát knihu. Stačilo mi, že je naživu, a protože on byl neobyčejně houževnatý při překonávání zdravotních krizí, možná jsem podlehl dojmu, že tady bude vždycky, nebo že tady budeme stejně dlouho. Teprve když umřel, nějak mi došlo, že je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí vůbec a ze se s ním vlastně nechci moc loučit,“ popisuje důvody, které ho vedly k napsání životopisné knihy Havel. „Ta kniha mi dávala možnost každý den s ním trávit nějakou dobu v dokumentech, ve vzpomínách, ve výpovědích přátel a tak dále.“ Jeho zaujetí osobností Václava Havla pokračovalo i ve funkci ředitele Knihovny Václava Havla, kterou vedl v letech 2015-2023. 

Michael Žantovský nesouhlasí s názorem, že po odchodu Václava Havla definitivně skončila jedna éra a nastalo období „buranokracie“. Naopak se domnívá, že jeho odkaz je stále živý: „V určitém období bylo populární mluvit o ,havloidech’, ,sluníčkářích’, ,lepšolidech’. A je pozoruhodné, že tyhle invektivy už nějak vymizely. A přičítám to tomu, že se ukázalo, jak strašně důležitý jeho odkaz je. Je stále přítomný v postoji české vlády i české veřejnosti k agresi na Ukrajině nebo k významu veřejných sdělovacích prostředků. Zhmotněním havlovského odkazu je Milion chvilek pro demokracii a, dovolte mi to říci, i Paměť národa. Takže jeho odkaz v praktické politice stále trvá. Je nejlepším vysvědčením toho, co pro naši zemi vykonal. Žádná kniha, žádný film by o tom lidi nepřesvědčily tak, jak to, co žijeme v každodenním životě.“