Michael Žantovský

„Já nesmím vynechat to, co ilustruje tu barvu té doby i jeho [Václava Havla] smysl pro absurditu, že my jsme měli vždycky ráno takovou schůzi kolegia, kde jsme se sešli, pokud byli k sehnání, jaksi všichni. A v lednu 1990, možná ještě v únoru, Václav Havel začíná každé to kolegium otázkou: ,Nebyl přes noc nějaký puč?' A ona nebyla tak nesmyslná, jak se možná zdálo, protože my jsme samozřejmě nevěděli v té době, ještě to postupně lezlo na povrch, že ta armáda byla připravená zasáhnout v listopadu, bylo tady 100 000 sovětských vojáků, my jsme nevěděli, že se ještě v lednu 1990 moskevské politbyro radilo o tom, jestli proti sjednocení Německa nemá zasáhnout vojensky, což by znamenalo zasáhnout i proti nám, protože těžko by se tam dostali jinak, než přes Polsko a Československu. To jsme všechno nevěděli a ta síť StB a jejich agentů se rozpouštěla velmi pomalu. Oni sice dostali nějaký rozkaz od ministra Sachera, aby se rozešli, ale dlouho to nevypadalo, že se rozcházejí a vždycky někde se vynořilo něco, že se někde setkali na nějakých jejich pracovištích a už vůbec, jsme měli jenom velmi matnou představu o tom, kde jsou všechny ty dokumenty a archivy a tyhle věci, které pak postupně vyplynuly na povrch. Čili ta první priorita samozřejmě byla tu novou demokratickou moc stabilizovat a zabezpečit. Proto tolik pozornosti bylo věnováno zrušení StB , vyhledání neskartovaných archivů a tak dále.“

„Ale pak byl ten druhý problém a to jsme byli my. Protože Václav Havel podle svého naturelu a zájmu atd. se obklopil lidmi, kteří byli odborníky na divadlo a na architekturu a na výtvarný umění a překládání a psychologii atd. Ale v tom týmu nebyl jediný ekonom a jediný právník, což jsou dneska profese, které jsou pro výkon nějaké politické činnosti klíčové, ani nikdo z nás nikdy z důvodů, které jsou zřejmé, nikdy nepracoval v žádném státním úřadě nebo vládním úřadě, takže jsme o to měli velmi matné ponětí, ale naštěstí přijela velmi záhy Madeleine Albrightová jako náš takový anděl strážný trošku a ona pracovala vlastně ve třech prezidentských administrativách v Americe v Bílém domě, nebo tenkrát teprve ve dvou, protože Clinton byl ještě před ní. A takže nám ledacos vysvětlila, pomohla. Sedli jsme si na Vikárku a tam ona nám kreslila, možná ty malůvky ještě někde budou, jak vypadá oběh dokumentů, spisová agenda. Tyhle ty jako strašně důležitý, ale pro nás naprosto ezoterický věci, tak tím se trošku jaksi podepřel ten výkon té kanceláře.“

„My jsme ani tak nebyli hozeni do vody, jako nás ta voda zalila. Samozřejmě v první řadě zalila Václava Havla, který byl jediným myslitelným člověkem,který se měl postavit v čelo toho státu a jemu se – jak historici vědí a jak vím i já, vůbec nechtělo a kladl si neustále nějaké podmínky. A jednou z těch podmínek bylo, že s ním půjde pár lidí, které znal, kterým důvěřoval, s kterými si myslel, že může pracovat, a bylo nás tuším devět v té první chvíli. Karel Schwarzenberg samozřejmě k tomu patřil a ten se připojil později. Takže devět, to původní tzv. kolegium prezidenta. To jsme byli my. Ale počítali jsme s tím, že na tom Hradě najdeme ať méně nebo více ochotnou administrativní strukturu a podporu a ta tam nebyla, protože to vypadalo, jako že se všichni ti úřednici poschovávali do těch kanceláří, v hrůze, co s nimi uděláme. My jsme měli jiné priority. A bylo hrozně těžké vůbec tu kancelář rozchodit, protože vlastně tam se politika za Husáka nikdy nedělala, ta se dělala z nábřeží, z Ústředního výboru KSČ, na Hradě se dělaly protokolární věci, jako přijetí velvyslanců, návštěv a tak dále, a potom samozřejmě ty prohlídky a takové ty turistické věci. No a tak jsme se začali rozhlížet a zjistili jsme, že tam není jedinej computer, ani jedinej elektrický psací stroj. Aspoň jsme ho nenašli. A co bylo horší, k těm strojům tam nebyly sekretářky nebo asistenti nebo ta lidská síla. A tak nás nenapadlo nic lepšího, než sejít na ten dvůr, kde byly ty průvodkyně a průvodci, kteří prováděli turisty po Pražském hradě, a které jsme podezřívali z toho, že budou umět nějaký cizí jazyk, tak taky jo. Tam jsme přemluvili asi tři mladé dámy, aby byly sekretářky, pár dalších se mezi přáteli sehnalo.“

„Ta cenzura měla celou řadu úrovní, mě se to týkalo, hlavně když [Pavel Bobek] natáčel desky. V Supraphonu nebo v Pantonu to procházelo nějakým sítem. Měli jsme pár problémů. Vím, že je taková nádherná písnička z jednoho slavného amerického westernu, která se jmenuje My Rifle, My Pony and Me. A já jsem to přetextoval do češtiny jako Mé tělo, má duše a já. A nastal ten spor o duši, prostě jako co tam dělá ta duše. V tom originále je puška, tak pušku bychom ještě vzali, jo, ale duši ne. No ale nakonec jsme to nějakým způsobem prosadili a je to na desce. Já nevím, jestli to dělalo celou tu věc horší nebo lepší, ale ona všude v té době a všude v Čechách za tím byla taky spousta švejkárny. Tak jako se říkalo, že lidi předstírají, že pracují, a ten režim předstírá, že je platí, tak také v kultuře řada lidí předstírala, že dělá ten dohled, ale nechali se koupit panákem nebo prostě přemluvit. Já jsem to znal spíš z překladatelské oblasti, už jsem v té době překládal hodně, zejména moderní americkou literaturu. A tam probíhal podobný proces lektorských posudků, kde to někdo musel zaštítit tím, že to může u nás vyjít, protože cenzoři nečetli anglicky, to byla výhoda. Takže vždycky se našel někdo, kdo napsal, že to je významné protiimperialistické dílo nebo něco takového. A tak jsme vydávali Vonneguta a Styrona a Hellera – spoustu lidí, kteří neměli ani tušení o tom, že píšou protiimperialistická díla.“

„Mě vyhodili z gymnázia už v prvním ročníku. Chodil jsem na gymnázium, tenkrát Střední všeobecně vzdělávací školu, na Velvarské, dnešní Evropské. Protože jsem byl ten přechytřelý, už jako čtrnáctiletý jsem dělal školní divadlo. Takzvané Divadélko v suterénu, které bylo v suterénu Ústředního domu armády na Kulatém (Dejvickém) náměstí, kde je myslím dneska důstojnický klub nebo něco takového. Tenkrát to bylo prostě velmi zajímavé divadýlko. Probíhala spousta takových akcí, Jirka Černý tam pouštěl diskotéky. A my jsme měli školní divadlo, do kterého jsem se já, okamžitě, když mě přijali na tu školu, přihlásil. Nejdřív jsme hráli nějakého Shakespeara, to mi nepřipadalo dost moderní. Tak jsem se toho ujal a začal jsem tam inscenovat pásmo z beatnické poezie, která k nám začínala přicházet: Allen Ginsberg, Gregory Corso, Lawrence Ferlinghetti a tak dále. A strašně jsem tím žil a už jsem se viděl jako budoucí režisér a herec. Připravovali jsme to, zkoušeli. No a co čert nechtěl? Přijel do Prahy Allen Ginsberg. My jsme za ním šli do Violy a on nám nakreslil rybu a bylo to prostě úžasné a na filozofické fakultě tenkrát četl Kvílení a to prostě bylo úchvatné. A pak ho zvolili králem Majálesu. A pak ho vypověděli z Československa. Protože údajně podle těch komunistických úřadů sváděl nezletilé chlapce k hrátkám. V té době už jsme měli všecko nazkoušené a Honza Zábrana mi dal ještě nevydané překlady Ginsberga, které jsme tam prostě četli a tak dále. No a naše ředitelka školy, která byla kovaná komunistka, i když o tři roky později se z ní stala taky reformátorka, tuším, si to všecko dala dohromady a prostě jí došlo, že ty naše zkoušky divadla v tom divadýlku a vlastně všecko, co děláme, že jsou to jenom zástěrky pro nějaké zřejmě homosexuální orgie a tak dále. A já jsem prostě z té školy vylít. Rodiče, že mě tam nechtějí, a tak dále. Tak jsem ztroskotal ve své divadelní kariéře. A naštěstí moje sestra, která na rozdíl ode mě byla celý život vzorná studentka, žákyně a všichni ji chválili a tak dále, tak ta studovala Gymnázium Na Dlouhém lánu, dneska to je Gymnázium Arabská. A tam se nade mnou smilovali, nad tím odpadlíkem, a vzali mě tam a tam jsem se nějak doplazil k maturitě.“

„Znamenalo to, že jsem měl práci, za kterou jsem byl placený a že jsem chodil… Shromažďoval jsem poslední zprávy z té doby, jak oficiální zprávy… Tehdy už na úřadu vlády tehdejší mluvčí vlády premiéra Adamce, pan Pavel, občas pořádal nějaké tiskové konference, tak tam jsem chodil klást všetečné otázky. Ale taky jsem měl kanály a styky nebo kontakty s neoficiální opoziční garniturou a o tom jsem také psal, nebo jsme ty větší story dělali společně s kolegou Michaelem Weissem, který přijížděl z Vídně. Ale hlavní, z čeho sestávala moje práce především – roku 1988 a hlavně 1989 – bylo běhání po Václavském náměstí nahoru a dolů, vyhýbání se obuškům a psaní o tom, co se ten den zrovna semlelo. Já na to vzpomínám velmi rád, protože říkám, že jsem v životě neměl takovou fyzičku jako tenhleten rok. A samozřejmě že to chvilkami bylo o hubu. Ale my jsme se pohybovali v takové skupince těch zahraničních zpravodajů a v naší skupince byl zvlášť důležitý tehdejší zpravodaj Hlasu Ameriky Jolyon Naegele, který dodneška v Praze žije. Ten byl důležitý, protože měl tranzistorové rádio. To jsme měli všichni, ale na rozdíl od nás on měl na tom tranzistorovém rádiu i frekvenci velmi krátkých vln, na které vysílali policajti. Takže jsme mohli poslouchat policajty. Oni samozřejmě mluvili kódovou řečí, ale ne tak složitou, takže po čase jsme dobře věděli, že když se tam ozve ,jedeme na stadion’, tak stadion bylo Václavské náměstí, a věděli jsme, že se musíme uchýlit někam do nějakého místa, odkud se dá případně dostat ven. A byli jsme na ně trošku připravení.“