Anna Žátková

„Když skončila válka, ještě předtím, bylo v Ostravě bombardování. Pořád jsem někde lítala a teď jsem viděla letadlo, které letí, za ním kouř. A najednou vidím vojáka, který tak spadl. Vidělo to dost lidí, nešla jsem tam, ale bratr a kluci tam hned letěli. Na poli byli lidé, kteří tam něco dělali, něco sadili. A přišel tam i můj spolužák z Drahotuš. Byl to americký pilot, který měl otočenou ruku nahoru a měl na ní zlaté hodinky. A on mu je ukradl. Byl z Milenova, to je vesnice kousek dál, a jeho sestra mu řekla: ‚Okamžitě tam půjdeš a vrátíš to.‘ Když jsem pak chodila do Drahotuš do školy, tak se k tomu přiznával.“

„Pamatuji si na cestu, když jsme jeli s tatínkem. Byly dva žebřiňáky. A to [zajistil] strýc Svoboda. Neměli jsme takové žebřiňáky. Asi si je půjčil a spojil je. Potom se všechno nakládalo na vagon. Muselo se to objednat. Potom se posbíralo babiččino [domácnost]. Žebřiňáky byly naloženy vysoko a já jsem byla mezi těmi dvěma vozy a držela jsem se. Tam ve Vyškově se jede do kopce a tatínek mi říká: ‚Anynko, drž se a nedívej se nikam.‘ Pamatuji si, že jsem viděla něco lesklého [sehnula se] a žebřiňák mi přejel přes obličej. Tatínek mě okamžitě vzal a jel se mnou k doktorovi ve Vyškově. Měla jsem pusu celou sedřenou. Potom jsme jeli s tatínkem vlakem. Kdo se staral o ty vagony, to nevím. Přijela jsem vlakem do Drahotuš a do Slavíče a maminka říkala: ‚Co se jí stalo?‘“