Anna Závorková

* 1937

  • „Jak se tam šli ráno podívat, tak tatínek [Jan Bártek] odešel brzo. On říkal: ‚Měl jsem takové nutkání – jdi, přijdou Němci.‘ On když nás měl tolik a už byl vdovcem, tak vždycky se snažil, aby my jsme nezůstali sami. Tak šel domů. Zůstali tam jen ti kluci, tedy bratr [František Bártek], Karel [Tkáč] a ještě dva kluci Macečkovi. A přišel tam pan Myslikovjan a pan Polách a ti museli ty partyzány posbírat a donést do chalupy. A Karel, když viděl ty Němce, tak ujel na lyžích. Tehdy bylo hodně sněhu. Tatínek právě přicházel k chalupě a on [Karel] na něj volal: ‚Strýcu, zle je, jdou Němci. Sbohem,‘ a víc jsme ho od té doby neviděli. Potom za chvilku přijel bratr [František], také na lyžích. A ti kluci Macečkovi, Myslikovjan a Polách museli donést ty partyzány do domu. Potom dopoledne, bylo asi 10, nebo 11 hodin, tak to [vojáci] zapálili. A jak už to celé hořelo, tak se sebrali a šli pryč.“

  • „Oni nějak ti partyzáni zjistili, že ti kluci [Jan Polách a Leopold Myslikovjan] je udali. A koncem dubna přišli dva chlapi. Já si to pamatuji jak dnes. Bylo odpoledne, svítilo sluníčko, už jsme běhali po venku, už bylo kopno, jak se u nás říkalo, už nebyl sníh. A přišli dva chlapi, byli pěkně oblečení, měli baloňáky a klobouky. S tatínkem něco mluvili a sebrali se a šli nahoru, tam jak bydleli ti Tkáčovi. A asi tak za hodinu jsme slyšeli dva výstřely. Oni došli do chalupy k těm Myslikovjanům a Poláchům. Oni bývali v jedné chalupě s dvěma vchody, byli to švagři. A ty kluky vzali, vytáhli z postelí dvě prostěradla, dovedli je za stodolu a tam je zastřelili a přikryli těmi prostěradly. To měla být pomsta za to, že jich udali a že padli jak paní Tkáčová, tak ti partyzáni. Prakticky tam zahynuli čtyři, tři u Tkáčů, jeden na Bílé a dva snad ještě někde taky zahynuli. Tak prostě ti partyzáni se přišli pomstít.“

  • „To si pamatuji, jak jsme šli ještě ze školy, ještě jak šla fronta [německá vojska]. Tak ta pasecká škola byla na jedné straně a my jsme potřebovali přejít na druhou stranu, aby jsme se dostali domů. My jsme tam na té cestě stáli snad hodinu. A nešlo projít. To jezdily koňské povozy, auta a motorky. To se ta fronta hnala a my jsme skutečně nemohli [přejít]. Potom asi některý ten soused, ne soused, ale člověk, který býval naproti, tam co už jsme to neznali jako malé děcka, tak přišel za námi. A to nás tam bylo hodně, asi 15 dětí, které jsme prostě potřebovaly přejít na druhů stranu a nemohli jsme. Tak přišel a nějak se postaral, aby jsme se na ten druhý konec dostali.“

  • „Jak ta přestřelka byla [u Tkáčů], tak ona [Kamila Tkáčová] přišla s těmi kluky [syny] k nám. A byla u nás do večera a říkala: ‚Já musím jít domů poklidit dobytek.‘ Tatínek ji nechtěl pustit, říkal: ‚Však dobytek nezahyne.‘ Že do rána počká. Stále tušil, že tam ti Němci asi ještě budou. No, ale ona si nenechala říct. Řekla: ‚Já to musím jít poklidit,‘ a toho malého [syna Bohuslava] si vzala. Řekla: ‚Když budou vidět, že mám malé děcko,‘ že jí nic neudělají. No, ale oni ji ještě v noci vzali a odvlekli do Bílé a pak do Frenštátu. A dobytek sebrali a odvedli také na Bílou. Ještě večer jednu krávu zabili a naporcovali. To zase lidé z Bílé věděli odkud přišli a že to asi bylo venku. Lidé věděli, co se děje. Tak potom říkali, že ještě večer zabili tu jednu krávu a seděli tam. Na druhý den, jak ji převáželi do Frenštátu, tak toho malého jí sebrali a dali do dětského domovu na převychování. A ona to chudák neunesla a na šátku se oběsila.“

  • „Jeden den tam přišli asi kolem desáté hodiny dopoledne a byla ta přestřelka. A ti tři partyzáni tam padli, kolik Němců, to jsme se nikdy nedozvěděli. Ale partyzáni tenkrát měli výhodu, protože oni [Němci] se sunuli na horní stranu a ti partyzáni šli zespodu. A tam bylo veliké pole, které nemělo les, byla to orná půda. Takže ten jeden partyzán si postavil ve chlévě do okénka kulomet a on normálně tam ty Němce střílel. A partyzáni, Ti se dostali na horní stranu přes cestu, kde byl les, takový malý, taková jak jsme tomu říkali seč, a oni se do té seče dostali. Ale přesto tři ty partyzány zastřelili. Toho jednoho jsme viděli, jak se plazí po břiše. On se dal špatným směrem, na ten směr k nám a tam ten les nebyl. Ale ti co šli rovnou nahoru, tak ti se zachránili. Bylo jich třináct, říkala tehdy paní Tkáčová. Tři zahynuli, ti zahynuli u té chalupy a jednoho dovlekli Němci až na Bílou a ten skonal až na té Bílé. Ale v životě jsme se nedověděli kolik padlo těch Němců. Ale těch Němců tam padlo opravdu hodně.“

  • Full recordings
  • 1

    Vigantice , 11.03.2021

    (audio)
    duration: 02:06:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Na partyzánskou přestřelku se nedá zapomenout

Otec Anny Závorkové Jan Bártek, Kladnatá, 60. léta
Otec Anny Závorkové Jan Bártek, Kladnatá, 60. léta
photo: Soukromý archiv Anny Závorkové

Anna Závorková, dívčím jménem Bártková, se narodila rodičům Janu a Anně 26. března 1937 na samotě Kladnatá nedaleko Horní Bečvy na Valašsku. Měla sedm sourozenců: Marii, Františka, Zdenu, Jiřinu, Boženu, Danielu a Janu. V roce 1943 zemřela Annina maminka při porodu nejmladší dcery Jany. Anna vyrůstala ve skromných poměrech zemědělského hospodářství, doma pomáhala s pasením dobytka i dalšími pracemi. Školu navštěvovala asi ve čtyři kilometry vzdálené Horní Bečvě. V roce 1944 se v okolí jejich domu začali objevovat partyzáni z brigády Jana Žižky. Pomáhat jim začal jak otec pamětnice, tak i mnoho místních. Dne 17. listopadu 1944 odhalila německá hlídka partyzánskou jednotku u rodiny Tkáčovy, která bydlela nedaleko Bártků. Tehdy sedmiletá Anna sledovala přestřelku, při které padlo několik partyzánů i německých vojáků. Jan Bártek bezprostředně poté poskytl přístřeší napadeným Tkáčům. Anna s obavami přihlížela následným domovním prohlídkám. Na počátku 50. let začala pamětnice pracovat v Tesle Rožnov. V roce 1956 se vdala za Cyrila Závorku, se který měla tři syny: Břetislava, Zdeňka a Ivana. V roce 1970 nastoupila Anna do podniku Loana Dolní Bečva, kde strávila příštích 21 let jako pletařka punčoch. Politicky se pamětnice nikdy neangažovala. V době natáčení rozhovoru (březen 2021) žila u syna Ivana ve Viganticích.