Marie Zdráhalová

„Pak už jste znali to znění [Charty 77] a rozhodovala jste se nějak, jestli to podepíšete? Rozhodoval se manžel? Domlouvali jste se nějak?“ - „Ne, to bylo úplně jasné. Protože to má jasný cíl, aby lidi, kteří můžou v nějaké profesi jít dopředu a zajímá je to, aby to místo mohli dělat. Aby se mohli dál vzdělávat. Aby mohli mít svůj názor. I diskutovat s lidma, kteří nemají tento názor. A domlouvat se. Aby neexistovalo, že tahle strana má pravdu, tahle nemá pravdu, ale nelze se domluvit. Domluvit se jde vždycky. Když se chce.“

„Takže to nejstarší děcko začalo chodit do školy hned. Jak oni tam prospívali?“ - „Začalo chodit do školy a prospívali dobře. Děti se učí rychle. Dětem řeč je celkem jedno, a když se mluví tak i tak, tak to tak berou. Musím říct zaplaťpánbůh.“ - „Ten nejstarší syn, tomu bylo šest - jak to vnímal? Vy jste řekli, že teď se musíte odstěhovat, že budete žít tam. Ptal se vás?“ - „Neměl o tom představu vůbec. Jeli jsme, jeli jsme dlouho vlakem a to byla spokojenost, protože jinak my jsme si celkem nemohli dovolovat někam jezdit nebo tak. A tam se o nás starali tak dobře, že děti mohly chodit do nějakého zábavního parku. Děti nepociťovaly vůbec nic. Ty naopak, když začaly jezdit k babičce, když to bylo dovolené, tak se divily, že tady je to jiné.“ - „Ony se vlastně cítí být Rakušany?“ - „Ano, ti by si těžko zvykali. Samozřejmě česky umějí. Ale těžko by si zvykali na ty podmínky, co se musí, co se nemusí.“