The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Žebrák (* 1926  †︎ 2021)

• narozen 27. listopadu 1926 v Koblově na Hlučínsku

• jako obyvatel Hlučínska se po Mnichovu stal občanem třetí říše

• v únoru 1944 narukoval do Wehrmachtu

• výcvik u ženijního vojska ve Wroclawi

• počátek roku 1945: boje o Wroclaw

• raněn po výbuchu ruského minometného granátu

• v dubnu 1945 převelen na západní frontu

• od května 1945 do června 1946 internován v zajateckých táborech

• 18. června 1946 se vrátil domů do Koblova

„Vyhrnula mi nohavice a sundala ponožky, které se lepily na nohy plné puchýřů. Nemohla uvěřit, jak jsem tohle mohl vydržet, a začala mě ošetřovat. Umyla mi ty nohy, očistila je, napudrovala a namazala mastmi. Když mi ponožky natáhla zpátky, cítil jsem se jako nově narozený. Mladičká holka a myla mi nohy.“

Františkovi nebylo ještě ani devatenáct a té dívce bylo tak o dva roky méně. Nevěděl sice přesně kolik, ale rozhodně byla mladší než on. Pamatuje si to dobře a vzpomínka na ten večer zní jako příběh z bible. Čtvrtý den pěšího putování a boty příšerně tlačily. Jeho parťák Willy byl u své jednotky zásobovačem a měl batoh plný jídla, takže hlady František netrpěl. Ale boty, to bylo peklo. Posledních pár metrů do vesnice se už sotva vlekl.

Mlynář ve vsi Korna, který jim večer otevřel a pozval je dál, měl tři dcery a byl v obci starostou. Oba dostali pořádnou večeři, a když František poprosil o teplou vodu, aby si dal nohy do pořádku, nejmladší nedala jinak a postarala se o ně sama. Až do půlnoci pak seděli všichni v teple kuchyně, muži kouřili a mlynář i děvčata poslouchali jejich vyprávění. Byl konec dubna 1945 a vojáci Wehrmachtu František Žebrák a Willy Fuchs utíkali před americkými jednotkami.

Dětství pod Landekem

„Dětství jsem měl nádherné. Tatínek pracoval jako štajgr na šachtě, máma se starala o hospodářství. Měli jsme kus pole, dvě krávy, prasata i drůbež. Takže dobré jídlo nikdy nechybělo, přestože nás dětí bylo šest. O Vánocích stromek až ke stropu ověšený jablky, pomeranči, cukrovinkami i čokoládou. Tři týdny nám trvalo, než jsme všechny dobroty ze stromku obrali a snědli.“

Z okna rodného domu viděl malý František Žebrák až k řece Odře a za ní už dohlédl na siluety těžních věží v Ostravě. Rodná vesnice Koblov leží na samé hranici Hlučínska, v evropských dějinách výjimečného regionu. Historicky patřilo Hlučínsko k Prusku. Součástí Československé republiky se stalo až na základě Versailleské mírové smlouvy 4. února 1920 a pruská minulost mu vtiskla pojmenování Prajzsko, jeho obyvatelům Prajzáci.

Každý den, když se otec vrátil z šachty, vyrazil s malým Františkem na kopec Landek. Tam měli Žebrákovi louku. Nakosili vozík trávy a vraceli se domů. Dvacet pět tisíc let před nimi se tady pravěcí lidé hřáli u ohňů, do kterých přikládali uhlí a vyráželi do Moravské brány na lov mamutů. Landek je zřejmě nejstarším místem na světě, o kterém archeologové zjistili, že tam člověk poprvé topil uhlím. S velkou dávkou nadsázky by se dalo napsat, že už v těch pravěkých dobách zakládali lidé na Landeku pozdější způsob živobytí, spojený v tomto kraji s uhlím.

Žebrákovi z Koblova byli typickou rodinou části Prajzska, která sousedila s Ostravou. Muži často kopali uhlí v dolech nebo pracovali v hutích a po práci obdělávali půdu. Ženy se staraly o děti a hospodářství, takže rodina měla hotové peníze, uhlí do kamen i dostatek vlastního jídla. Pevné pouto k půdě je dodnes nepřehlédnutelným rysem Hlučínska, stejně jako silné rodinné vazby a úcta k tradici.

Přes noc v říši

Předválečná československá éra Prajzska skončila roku 1938. Na základě mnichovské dohody bylo 8. října Hlučínsko přičleněno k třetí říši a stalo se součástí Pruského Slezska. Františku Žebrákovi bylo tehdy dvanáct a navštěvoval české reálné gymnázium v Hlučíně. Po Mnichovu však bylo všechno rázem německé a se školou to nemohlo být jinak. Čeští učitelé museli odejít, vystřídali je Němci. „Tím, že jsme se stali Německem, dostali všichni obyvatelé automaticky německou státní příslušnost a koruny se měnily za marky. Za korunu jsme dostali jednu marku a to bylo velmi příjemné, protože marka tenkrát stála osm nebo deset korun. Byly to velké změny v životě Hlučínska a většina lidí je oslavovala.“

Ačkoli je tomu už téměř osmdesát let, tehdejší student z Koblova si dokáže vzpomenout na jedny i druhé a bez dlouhého přemýšlení jmenuje své profesory české i německé. Nejsilnější vzpomínky si však uchoval na německého učitele dějepisu. Sedával v hodinách na lavici uprostřed třídy a vyprávěl s takovou bravurou, že nikdo ani nedutal. Když svým žákům zadal test s letopočty, odevzdal František Žebrák 95 správných odpovědí ze sta a dostal dvojku. Německé známkování mělo tehdy stupnici 1 až 6, ale jednička se nedávala.

Němčina se stala úředním i vyučovacím jazykem, ovšem doma či v hospodě mluvili Prajzáci stejně jako před změnou hranice. Svébytnou mluvou je na Hlučínsku takzvaná moravština, které tam lidé říkají „ponašimu“. Mluvili tak před rokem 1920, v době první republiky, za třetí říše a svůj příběh teď s velkou dávkou „ponašimu“ vypráví i František Žebrák.

V hajotu

S vypuknutím války museli všichni chlapci vstoupit do mládežnické organizace nacistického Německa, známé Hitlerjugend, které na Hlučínsku nikdo neřekl jinak než hajot. Také František Žebrák byl členem HJ a postupně se v Koblově stal jeho vedoucím. „Když byl hajot, nesměli nás druhý den ve škole zkoušet. Pochodování a písničky byly běžné. Já jsem měl v hajotu nejraději schůzky. Dostávali jsme takové knížečky s příběhy našich vojáků na frontě a z těch jsem četl. Kluci to rádi poslouchali, ale ještě lepší bylo kino. Dávali výborné válečné filmy, třeba o letcích. Takové už dnes nejsou.“

Děti ani jejich rodiče tehdy nad členstvím v nacistické organizaci moc nepřemýšleli, stejně jako v pozdějších dobách komunistického Československa nikdo příliš neřešil členství dětí v Pionýrské organizaci Socialistického svazu mládeže a její ideologii. Obyvatelé Hlučínska se navíc se svou příslušností k říši většinou ztotožňovali a najevo to dali už ve volbách v roce 1935, kdy více než tři čtvrtiny voličů hlasovalo pro některou z německých nacionalistických stran.

A zatímco František Žebrák četl svým kamarádům v hajotu příběhy z fronty, jeho starší příbuzní a sousedé na frontu skutečně odcházeli. Připojení Hlučínska k Německu totiž nepřineslo jen marku za korunu, ale také brannou povinnost. Od samého začátku války proto Prajzáci rukovali do Wehrmachtu a umírali v jeho řadách. Jen do Koblova se z fronty nevrátilo sto šest mužů a František Žebrák vyhledal v archivech celý jejich seznam.

Jeho otec rukovat nemusel. Jednak byl horníkem, jednak veteránem 1. světové války a francouzským válečným zajatcem. Ale třeba bratranec zlikvidoval pod Leningradem sedm ruských tanků a přivezl si z fronty Železný kříž 1. třídy, neboli „é ká jedničku“, jak František Žebrák tomuto vyznamenání říká.

S lahví vína ve Wroclawi

V polovině února 1944 bylo Františku Žebrákovi něco přes sedmnáct let, když Wehrmacht povolal do války také jeho. Nejprve se cvičil s lopatou v ruce u pracovního vojska v dnešních polských Kopicích a také v Jablunkově, v dubnu nastoupil k ženijnímu vojsku v metropoli Dolního Slezska Breslau (dnes Wroclaw). Německá armáda už dostávala „na frak“ na všech frontách, ale v nových wroclawských kasárnách se mladí chlapci z říše cvičili k boji, který měl postup Spojenců odrazit.  „Na Odře v Breslau byla vybudovaná taková zátoka a v ní bylo cvičiště ženistů. Byli jsme wasser pionier a dost jsme se tam nadřeli. Tahali jsme těžké nosníky ženijních mostů, celé tělo nás z toho bolelo. Strava ovšem byla výborná a každý den po poledni jsme šli na dvě hodiny povinně do postele. Uniforma musela dolů a v nočních košilích jsme odpočívali.“

A výcvik to byl se vším všudy, včetně slavnostních obřadů spojených s přísahou. Přehlídku vedl ženijní generál a ke slavnostní večeři dostal každý voják láhev vína. Tu musel na povel vypít. Do té doby nevzal František Žebrák alkohol do úst, něco takového bylo doma v Koblově nemyslitelné. U slavnostní tabule se proto poprvé v životě opil, podobně jako většina chlapců kolem stolu. Bylo jim špatně, ale druhý den dostali volno, aby se z kocoviny pořádně vyspali.

Také 27. listopadu, v den svých osmnáctých narozenin, měl František volno, u Wehrmachtu to tak bylo zařízené, do svého Koblova se však podíval až na Vánoce. Všichni doma věděli, že po Novém roce už jejich syna čeká opravdová fronta, stromek s cukrovím byl však až ke stropu jako vždy a byly to nádherné, klidné a čisté Vánoce. Dne 7. ledna 1945 pak otec s bratrem doprovodili Františka do Bohumína k vlaku, který jej odvezl zpátky do Wroclawi.

Čtrnáct střepin v těle

Několik týdnů vyrážel František Žebrák se svou jednotkou do kraje v okolí Wroclawi. V poddůstojnické škole se naučil spočítat, kolik trhaviny je zapotřebí, aby most vyletěl do povětří. Jednou měřil nosník železničního mostu přes řeku Odru. Dva dny potom počítal a chystal nálože. Jestli most skutečně do vzduchu vyletěl, se však nikdy nedověděl. Tuhle práci už měla na starost jiná jednotka.

Prvního Rusa František spatřil ve chvíli, když se od svých oddělil. Veliteli měl předat zprávu o minovém poli, které právě s družstvem položil. Nejprve uslyšel cizí hlasy, pak viděl chlapy v jiných helmách a bylo jasno. Kulky mu létaly kolem těla, nad hlavou pískaly střepiny, František běžel a modlil se k Bohu… Takové chvíle byly stále častější. Rudá armáda se blížila k Wroclawi, její jednotky měly za úkol dobýt město a obsadit pravý břeh Odry.

Začátkem února už František Žebrák Wroclaw vůbec neopouštěl. Stratégové v Berlíně rozhodli, že z města vybudují pevnost, kterou bude Wehrmacht bránit zuby nehty. Ženisté měli v ulicích řídit stavbu barikád. Skupiny civilistů pod dohledem vojáků vršily hradby z kolejnic, vagónů městské dráhy a sutin z rozbořených domů.

František pracoval na barikádách a také jezdil na bicyklu jako spojka. Rusové už byli na dostřel a on byl pořád v jednom ohni. Stalo se několikrát, že musel někam do sklepa a kolo nechal na ulici. Desítky tisíc lidí z Wroclawi a okolí utíkaly před frontou a podzemí města jich bylo plné. Matky s dětmi, křik a pláč. Ovšem nedalo se nic dělat. František Žebrák nemohl zůstat ve sklepě věčně. Kolo bylo na kusy, a tak šel pěšky.

Stalo se to 23. února v půl desáté dopoledne. Maminka měla právě čtyřicáté narozeniny a později vyprávěla, že o půl desáté se jí udělalo slabo. Vzpomněla si na syna a začala plakat. A hned řekla: „Frantovi se něco stalo.“ František Žebrák vypráví: „Nevím, co se stalo, ale najednou jsem ležel. Feldwebel ležel vedle mne a točil se kolem vlastní osy. Měl asi velké bolesti a strašně sténal. Říkal jsem mu: ,Počkejte, pane, já vám pomůžu.‘ Jenže chtěl jsem se postavit, ale nešlo to. Byl jsem zraněný taky. V rukavicích jsem cítil nějakou teplou tekutinu, byla to krev. Oko zalité krví, tekla mi z obličeje, a také na zádech jsem cítil teplo. Měl jsem průstřel nad kolenem, v ruce, ale všechno ve svalech, takže žádná kost nebyla zasažená. Celkem jsem jich měl čtrnáct těch průstřelů…“

Granát z ruského minometu byl tenkrát jediný, který do té ulice padl. František šel tudy se svým velitelem kontrolovat barikádu a schytali to tam oba. Lazaret u Císařského mostu připomínal bunkr a v kobce vedle operačního sálu neviděl raněný chlapec z Koblova po tři týdny ani kousek denního světla. Škvírou ve zdi zato mohl pozorovat, jak doktoři operují raněné vojáky. A operovalo se pořád.

Notes

Z obléhané Wroclawi odletěl Franišek Žebrák 16. března 1945. Povolení k odletu má schované dodnes. Plazil se v noci k vytouženému letadlu, Rusové byli jen dvě stě metrů od letiště a zraněná noha pořád ještě bolela. Když se stroj konečně odlepil od země, naskytl se Františkovi na Breslau fascinující pohled. Krajina i město na několika místech hořely, plameny šlehaly k temnému nebi a letadlo osvítil kužel ruského světlometu. Zářivé kulky svištěly kolem okénka, za kterým to František všechno pozoroval.

Do vybombardovaných Drážďan přiletěli kolem půl šesté ráno. Blížil se první jarní den, takže tou dobou už svítalo a během přistání bylo vidět rozvalené město. Kamarád Noga z Těšína, se kterým se František seznámil v lazaretu a noční let nad hořící třetí říší prožívali spolu, zmizel na letišti v sanitce a František už o něm nikdy neslyšel.

Sám pak odjel vlakem do Riese na zotavenou a znovu na frontu. Tentokrát západní, na které Wehrmacht drtila americká vojska. Do prvního zajetí se František Žebrák dostal v dubnu 1945 nedaleko Plavna, kde měl znovu za úkol chystat mosty k likvidaci. Byli to první Američané, se kterými se v životě potkal, ale mladý voják z Koblova je očividně nezajímal. „S těmi Američany to bylo jako hra kočky s myší. Oni byli kočka a my ta myš. Jen někdo od nás zkusil vystřelit a už nás mleli. A najednou jich bylo všude plno. Měli tanky, my jen pistole, takže to bylo tiché, klidné zajetí. Odvedli nás na takový zelený plac, ale vůbec nás tam nehlídali.“

František sebral brašnu s černým notesem a cigaretami a prostě od Američanů odešel. Ten notes byl tehdy ještě téměř čistý. Teď leží na stole v kuchyni Františkova domku v Koblově a má stránky hustě popsané úhledným německým písmem. Sedím s veteránem Wehrmachtu a poslouchám jeho vyprávění podobně, jak mu naslouchal mlynář a jeho dcery jedné dubnové noci před sedmdesáti lety.

Do svého notesu si František Žebrák všechno postupně zapsal. Jsou v něm kamarádi z Wehrmachtu, láhev vína ve Wroclawi, vánoční strom v Koblově, mosty přes Odru, lazaret, Rusové, Američani, dívka ze mlýna… desítky postav, vojenských hodností a jmen. A ti všichni jsou Františkovi svědky, že mu paměť stále dobře slouží, stejně jako tenkrát, když na německém gymnáziu v Hlučíně trefil v testu pětadevadesát letopočtů ze sta.

S maminkou v Plzni

Po útěku z prvního amerického zajetí se František Žebrák seznámil s důstojníkem Willy Fuchsem, rodákem z Vídně. Willy byl zásobovačem a vlastnil batoh plný jídla. Batoh byl těžký, a tak byl rád, že mu s ním František pomůže. V lesíku nedaleko vesnice Korna, ve které strávili ten večer ve mlýně, narazili na jednotku německých letců. Willy se brzy ztratil i s vojenským autem, jež mu letci svěřili, ale František s nimi válečnou krajinou putoval dál. Nějakou dobu tahal těžký kulomet, ale pak jej někam zahodil. Byl už k ničemu.

Po kapitulaci Německa 8. května 1945 strávil František Žebrák více než rok v zajateckých táborech. Z gymnaziálních studií si odnesl základy angličtiny, a v americké internaci se proto stal písařem. Vypisoval přijímací i propouštěcí doklady a setkal se tak se stovkami německých vojáků. Posledním místem Františkova pobytu v zajetí byla Plzeň. Tam se v červnu 1946 po roce a půl objal se svou matkou, která mu do Plzně přijela před propuštěním naproti. Potkali se na letišti, byl zrovna letecký den. „Maminka měla světlý plášť a na hlavě drdol, jako vždy. Nepamatuji, že by si někdy stříhala vlasy, a když je doma rozpustila, padaly až na zem,“ vypráví František Žebrák. „Viděl jsem ji už z dálky a tak jako tenkrát jsem nikdy v životě nebrečel…“