František Žebrák

„To byly bunkry, byly to jenom sklepy, ale nebyly nijak zvlášť vybavené. Nezažil jsem, že by byl plně zasažen sklep. Ale byla tam spousta civilistů, bylo jich tam asi 280 tisíc. A bylo to mezi nimi skutečně nepříjemné, poněvadž to byly ženy, děcka, mladí lidé, staří lidé… Bylo to tam všelijaké. Ženy plakaly, modlilo se tam všecko… Jednou jsem byl, ale jen chviličku, ani ne půl hodiny, ve sklepě, a jak padaly granáty, tak se budova třepala, padal prach, ženy vřískaly a modlily se. Bylo to nepříjemné. Tak jsem radši v blesku vyletěl ven a v rámci těch kulek a granátů jsem se dostával dál k jednotce.“

„Měl jsem gympl, tak mě stavitel Rund požádal, abych si podal žádost na školu. Tenkrát se otevírala večerní stavební průmyslová škola v Ostravě, tak jsem se přihlásil. To bylo asi v dubnu nebo v květnu 1953, ale do té školy jsme měli chodit až v září. Volal mi kádrový referent, byl to člověk rozumný a citlivý. Volal mi, že se mnou musí cosi projednat. Já jsem k němu přišel, on říkal, Františku, tak si sedni, a zavolal tam někoho. Přišel tam školský referent. To byl politický (vězeň – pozn. ed.), prý koncentráčník, to jsem se potom dozvěděl, že byl v koncentráku. A on na mě: ‚Co si to dovoluješ? Tys byl v Hitlerjugend a bojoval jsi proti Rusům a Američanům! Jak si to dovoluješ? Proč jsi neutek?‘ Já jsem byl strašně klidný a jenom pro sebe jsem si pomyslel a pak mu řekl: ‚Soudruhu, já jsem se dozvěděl, že vy jste byl v koncentráku. Proč jste neutek?‘ Jo, to jsem neměl říkat. Ten vyskočil od toho stolku, chytnul mě pod krkem, až se mi zdálo, že mě udusí. Ten kádrový referent se mě zastal. Řekl: ‚Josefe, sedni! Já ti nařizuji, sedni!‘ Josef, ten školský referent, mě pustil, byl to už starší pán. A říkal mu (kádrový referent – pozn. ed.): ‚O Frantovi všechno vím. On se přiznal, on byl v Hitlerjugend, byl na vojně, byl v Breslau, má svoje za sebou, měl všelijaké poškození. A tys byl v koncentráku. A momentálně ti můžu říct, že jste byli na stejné lodi. Kdyby on utek, tak ho zastřelí nebo zabijou. Kdybys ty utek, tak je to totéž s tebou. Podejte si ruce!‘ On to odmítl, ale já jsem mu tu ruku podal. Ale od té doby jsem měl klid.“

„Nevím, co se stalo, ale najednou jsem ležel. Feldwebel ležel vedle mne a točil se kolem vlastní osy. Měl asi velké bolesti a strašně sténal. Říkal jsem mu: Počkejte, pane, já vám pomůžu. Jenže chtěl jsem se postavit, ale nešlo to. Byl jsem zraněný taky. V rukavicích jsem cítil nějakou teplou tekutinu, byla to krev. Oko jsem měl zalité krví, tekla mi z obličeje a také na zádech jsem cítil teplo. Měl jsem průstřel nad kolenem, tady v ruce, ale všechno ve svalech, takže žádná kost nebyla zasažená. Celkem jsem jich měl čtrnáct, těch průstřelů… Stalo se to třiadvacátého února v půl desáté dopoledne. Maminka měla právě čtyřicáté narozeniny a později mi vyprávěla, že o půl desáté se jí udělalo slabo, vzpomněla si na mne a začala plakat. A hned řekla: ,Frantovi se něco stalo.‘“

„Vyhrnula mi nohavice a sundala ponožky, byly přilepené na oteklé nohy. Nemohla uvěřit, jak jsem tohle mohl vydržet, a začala mě ošetřovat. Umyla mi ty nohy, očistila je, napudrovala a namazala mastmi. Když mi ponožky natáhla zpátky, cítil jsem se jako nově narozený. Mladičká holka a myla mi nohy.“

„Tím, že jsme se stali Německem, dostali všichni lidé automaticky německou státní příslušnost a koruny se měnily za marky. Za korunu jsme dostali jednu marku. To bylo velmi příjemné, protože marka tenkrát stála osm nebo deset korun. Byly to velké změny, tím se život velmi změnil.“