The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zedník (* 1930)

• +narodil se 22. února 1930 v Praze v Libni +v roce 1944 nastoupil na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově +od roku 1948 začal pracovat v ČKD jako konstruktér lokomotiv +v rámci své pracovní profese pracovně pobýval v Sovětském svazu, Indii či Iráku +23. listopadu 1989 zažil vypískání funkcionáře KSČ Miroslava Štěpána v ČKD +dvakrát úspěšně kandidoval do zastupitelstva Městské části Prahy 9

I když otec v roce 1930 čerstvě narozenému a neustále řvoucímu Vladimírovi prorokoval: „Ježíšmarjá, zase další komunista,“ Vladimír Zedník se komunistou nikdy nestal.

Strach vyprodukoval mrtvý pořádek

Rodina  bydlela v Libni. Tatínek pracoval jako obchodní zástupce firmy Papírcentrum. Maminka byla v domácnosti a pečovala o Vladimíra a jeho staršího bratra Jiřího. Malý Vladimír vychodil obecnou školu na Palmovce a poté navštěvoval měšťanku blízko libeňského zámečku. Než měšťanku dokončil, zasáhly do jeho života dvě významné události. Začala druhá světová válka, takže cítil všudypřítomné napětí a obavy, a navíc v roce 1941 náhle zemřel Vladimírův tatínek dlouhodobě trpící anginou pectoris. Pro maminku nebylo snadné se o chlapce sama postarat – tatínek v rodině citelně chyběl. „Maminka byla ze Všetat, tam mezi známýma, se kterýma chodila do školy, třeba vyměnila husu. Ale to bylo snad jenom dvakrát za dobu protektorátu, protože na hranicích Prahy byli akcizáci, a když se tajně vozilo jídlo mimo normální obchod, tak za to hrozil koncentrák nebo i smrt,“ říká Vladimír. Vzpomíná také, že večer okna musela být vždy kvůli potenciálnímu náletu nepřátel zatemněná. Občas někdo zabouchal na dveře a upozornil obyvatele, že okna prosvítají.

Po atentátu na Heydricha byl byt Zedníkových podroben prohlídce. „To už byl tatínek mrtvý, byla jen maminka. Přišli k nám dva esesáci kontrolovat, jestli tam náhodou není schovaný nějaký účastník atentátu. Je zajímavé, že si je pamatuju. Měli dlouhé kožené kabáty a koukali pod postel a do skříní,“ vypráví. Atentát rozpoutal vlnu do té doby nevídané represe vůči československému obyvatelstvu. I ten nejmenší prohřešek byl bez jakéhokoliv soudu trestán nejpřísnějším trestem. „Jako kluk si pamatuji, jak na každém rohu byly červené plakáty, kde byly desítky jmen lidí, kteří měli být popraveni, protože souhlasili se smrtí Heydricha. Strach vyprodukoval mrtvý pořádek,“dodává.

Kromě smrti tatínka zasáhla rodinu ještě jedna tragédie. „Maminka měla bratra Václava, který bydlel v Praze a dělal ševcovinu ve firmě Ťop ťop ve Vysočanech. Udělali tam nějakou vlasteneckou partičku, ale přišli na ně – někdo je udal. Byl zavřený v koncentráku v Buchenwaldu, kde bohužel zahynul.“ Jak Václav zahynul se neví – zda ho umučili v plynové komoře nebo zemřel, jak se v rodině vypráví, při bombardování Buchenwaldu Angličany.

Maminka se snažila kluky před vším chránit a vybudovat pro ně co nejharmoničtější domov. Vladimír se již za protektorátu začal věnovat třem koníčkům, které ho následně provázely celý život. Jedním byla filatelie, druhým fotbal a třetím housle, které brzy vyměnil za křídlovku, a krátce na to dostal příležitost hrát v orchestru. Před koncem války nastoupil na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově. Dle svých slov měl obrovské štěstí, že ho vzali, protože spoustu mužských dovedností, vinou otcovy brzké smrti, vůbec neovládal.

Květnový převrat zažil mladý Vladimír u babičky ve Všetatech. Do Prahy nebylo možné se vrátit, tak poslouchali rozhlas a snažili si udělat představu, jak to v Praze, kde zůstala maminka a bratr Jiří, vypadá. 9. května opět začaly jezdit vlaky a celá rodina se šťastně shledala.

U zrodu lokomotiv

Po dokončení průmyslové školy v roce 1948 Vladimíra přijali do ČKD jako konstruktéra. Prý hlavně díky tomu, že hrál fotbal za Pragovku. Ve známé továrně zůstal až do důchodu. Vzpomíná, že měli v práci skvělou konstruktérskou partu, ve které byli pouze dva komunisté a ve které mohli svobodně mluvit o všem. Vedení o tom vědělo, ale tolerovalo to.

V konstrukci pracoval jako referent, což znamená, že výkresy, které byly potřebné ke zkonstruování lokomotivy, ke své velké úlevě nekreslil, ale kontroloval. Nebyl totiž výtvarně zrovna zdatný. Následně dohlížel na převedení dvou tisíců výkresů do reality od kol až po komín a řešil všechny problémy s tím spojené. V roce 1951 byl povolán k vojenskému odvodu do Českých Budějovic. Štěstěna opět stála při něm, protože byl vybrán do divizní kapely. Tři čtvrtě vojenské služby tedy strávil se svojí vášní – muzikou. Hráli na sjezdech, pohřbech nebo vítali „potentáty“.

„Vzpomínám si, že když jsem přišel z vojny, tak jsem šel zpátky na svoje místo do konstrukce. Na vojně jsme museli říkat soudruhu majore, soudruhu poručíku a soudruhu desátníku – za ty dva roky jsme si na to zvykli. Přišel jsem do fabriky už v civilu k panu šéfovi, že jdu pracovat, a říkal jsem mu soudruhu šéfe. Ale v třiapadesátém to ve fabrice ještě [zvykem] nebylo.  Čučeli na mě, že říkám soudruhu. Pak už si museli pochopitelně zvyknout. Pak už jsme byli všichni odboráři a všichni soudruzi,“ říká.

K době 50. let pamětník uvádí, že technici, konstruktéři a administrativní pracovníci byli mnohem hůř placení než dělníci: „Když jsme se ozvali na závodní radě, pamatuji si, že nám jeden rada řekl: ,Heleďte se, dejte nám výkresy a běžte. My vás nepotřebujeme.‘“

Přestože za éry komunismu byly možnosti cestování do zahraničí značně omezené, Vladimír  cestovat mohl, a to společně s vyrobenými lokomotivami jako servisní doprovod, který zaškoloval budoucí personál do obsluhy. Osmdesát procent výroby se exportovalo na Východ. „Jezdili jsme do Sovětského svazu, mluvili jsme s lidmi v depech a měli jsme z nich dojem, že ne všichni jsou v Rusku politicky spokojení,(…) ale strach jim nedovolil, aby se nějak projevovali,“ líčí.

Vedle cest do Sovětského svazu strávil pamětník dva roky také v Indii a pět měsíců v Iráku. „Když jsem byl v Indii, tak jsem hrál za fabriku kopanou a dělal jsem s nimi i muziku, kromě práce. A měl jsem tam plno kamarádů Indů, s kterými jsem spolupracoval. Byl jsem moc spokojený. Odnesl jsem si z toho hodně památek,“ vzpomíná.

Zatímco Vladimír pracovně pobýval v Indii v železárnách, které vybudovali Sověti, v Československu docházelo koncem šedesátých let k postupnému uvolňování politických poměrů. Aby měl představu, co se doma děje, posílala mu maminka výstřižky z novin – především ty optimistické. V továrně pracovala spousta Rusů, byl tam ruský rozhlas i ruská jídelna. 21. srpen trávil se svými ruskými kolegy a takto na něj vzpomíná: „Seděli jsme na verandě. Poslouchal jsem, jak armády lidově demokratických států osvobodily Prahu. Rusové byli dost překvapení a hodně  jsem se tam s nimi pohádal. Byla to obrovská chyba, protože jsem s nimi dva roky pracoval. Nerozloučili jsme se v dobrém.“
Návrat domů byl komplikovaný. Do Prahy nelétala letadla – bylo nutné se speciálním letadlem dopravit do Vídně a odtud vlakem do Čech.  

Následný čin Jana Palacha pak hodnotí jako politické zoufalství. Cení si toho, že se mezi námi našli lidé, kteří mají naši republiku tak rádi, že by byli ochotní za ni umřít. Jelikož byla maminka ze Všetat, s maminkou Jana Palacha se znaly... Sám se považuje za velkého vlastence a má obavu, že v současné době je vlastenectví dost „u ledu“.

Štěpána jsme vyprovodili perfektně

Komunismus se u nás držel dalších 20 let a ČKD byla považována za výkladní skříň režimu. Když se v listopadových dnech roku 1989 komunistický režim začal otřásat v základech, kroky šéfa pražského výboru KSČ Miroslava Štěpána vedly logicky právě do tohoto podniku, kde z balkónu 23. listopadu přednesl svůj památný projev. „Začal říkat, že nám děti nebudou řešit situaci. Tak jsme ho vypískali. Bylo pěkné vidět, jak byl frustrovaný. Přišel do ČKD Lokomotivka (nebo Sokolovo to bylo tenkrát) s tím, že tam zvítězí a že získá podporu, a dostal hroznej nářez. Štěpána jsme vyprovodili perfektně,“ říká.

V době po Sametové revoluci byl pamětník zvolen do zastupitelstva Prahy 9 a strávil zde dvě volební období. Hodnotí to jako příjemné roky. Těšilo ho, že může být svědkem dění na Praze 9 a zasadil se např. o zbudování Kolbenova památníku.

Sice už na křídlovku nehraje a fotbal sleduje jen jako fanoušek, ale vášnivým filatelistou je od protektorátu až do dneška. Vede filatelistický klub, píše články do časopisu a dvakrát získal zlatý odznak filatelisty za vedení komise pro severské známky.