Lumír Zeman

„Se odehrál večer… Protože to bylo vždycky v pátek, tak se odehrál večer koncert, pak se jezdilo buď na druhej mlejn, nebo na první mlejn, nebo na třetí mlejn tenkrát ještě, kterej ještě stál. A tam se samozřejmě pokračovalo, hraní, zpívání, trošku popíjení. Takže těch zážitků byla celá řada. A s Jarkem Nohavicou jedna taková… No, nebudu ji říkat celou. Nicméně hrozně se nám líbil ten mejdan, co jsme tam byli. A on v sobotu měl hrát ve Valašským Meziříčí. No, a v sobotu ráno teda, když jsme se nějak probrali, tak jsme šli tajhle ještě do hospody na oběd a teď jsme říkali: ‚Co uděláme, aby…‘ Protože se nikomu nechtělo. Jarkovi se nechtělo. Tak jsme vymysleli… Poslali jsme telegram do Valašskýho Meziříčí: ‚Stop. Nehoda na cestě. Vystoupení není.‘ No, ale potom se rozšířilo po republice, že Nohavica boural a že je pomalu v bezvědomí a já nevím, tamhle někde na tom… Takže to pravda nebyla. Takže to je takovej zážitek, kterej jsme si teda kromě jiných… Byla jich celá řada, protože Jarka jsem tady míval poměrně dost často. On ani v tý době nesměl hrát jinde. Pak zase nesměl hrát tady. Jednou, když hrál písničku o raketách, a to bylo nejen o těch zlejch americkejch, ale i o těch ruskejch, tak tam přišel shodou okolností právě pan Zelenka, kterej mi nechával poměrně volnou ruku, no a tak nám to zakázal zase na nějakou dobu.“

„A ráno jsme se probudili a tanky všude, všude okolo tanky. Ne teda kolem tábora, ale všude jsme slyšeli, že prostě v Praze jsou, všude jsou a že nás přepadli. Takže jsme se snažili samozřejmě v první řadě dostat domů, jenže všude tam už skutečně na každý cestě, na každý křižovatce byly tanky a Rusáci nás jen tak někudy nepustili. A to jsme jeli až druhej den po okupaci, protože autobus sehnat a vůbec v tý době… Tak jsme to objížděli až někde přes Cheb a já nevím přes co, v Rakovníku jsme byli, když zrovna Rusáci se snažili vstoupit jakoby do kasáren, český vojáci je nepustili, byla z toho málem ta přestřelka. My jsme tam uvízli v koloně. Jako bylo to… Brečeli jsme. Prostě jsme si uvědomovali, že jsme přišli o strašně moc, a ani jsme netušili, jestli teda někdy budeme mít tu možnost se zase svobodně nadechnout a mít tu možnost jakoby… Protože to naše mládí, nebo respektive ta perspektiva toho mládí byla v podstatě zničená.“