The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Zeman (* 1953)

• narodil se 5. dubna 1953 v Litomyšli

• od šesti let žil v Chomutově

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy

• otec během normalizačních prověrek přišel o funkci ředitele teplárny

• Lumír se vyučil strojvedoucím

• spoluzakládal trampskou osadu Safírová hlava

• v 80. letech pořádal v Chomutově folkové koncerty

• během sametové revoluce jezdil na demonstrace do Prahy

• ve svobodných poměrech podnikal a cestoval po světě

Lumír Zeman se narodil 5. dubna roku 1953 v Litomyšli. Už v šesti letech se však s celou rodinou přestěhoval do Chomutova, kam šli jeho rodiče za prací. Do Litomyšle se vracel za svými prarodiči.

Lumírův dědeček byl strojvedoucí, a tak spolu nejednou jeli tehdy ještě na parní lokomotivě. „Učarovalo mi to prostředí vůně oleje, kouře. A tak jsem si řekl, že budu strojvedoucí, a to jsem také nakonec byl,“ vzpomíná pamětník, že jakmile vychodil základní školní docházku v Chomutově, vydal se studovat drážní školu.

Brečeli jsme, perspektiva našeho mládí byla zničená

Už v Lumírových patnácti letech zasáhla do jeho života invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy byli s rodinou na dovolené v Roztokách u Křivoklátu. Odtud tanky nejen viděli, ale také se přes ně těžko dostávali zpátky domů. „Brečeli jsme, protože naše mládí, nebo perspektiva toho mládí byla v podstatě zničená,“ vzpomíná na otřesné události roku 1968 volnomyšlenkář Lumír.

Otec pamětníka odmítl deklarovat souhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa, a tak ho vyhodili z pozice ředitele tepláren. Následně dopadla perzekuce i na jeho syny, kteří měli ztížené možnosti studia. „Můj bratr jim to dodneška vyčítá. Já jsem s životem v podstatě spokojený,“ říká Lumír Zeman a dodává, že se ten rok účastnil i pohřbu Jana Palacha.

Vzápětí se Lumír nešťastně zamiloval, a tak odešel plnit vojenskou službu s vidinou, že se stane důstojníkem. Nakonec se však tohoto cíle vzdal, „protože jsem zjistil, že to pro mě opravdu není. Bylo to proti mému přesvědčení,“ vysvětluje pamětník.

Po dvou letech si udělal zkoušku na lokomotivu a začal jezdit na parních lokomotivách, které ale postupně z provozu mizely a nahrazovaly je stroje s elektrickým pohonem. Obsluhoval trať do Chebu a občas vozil i Západní expres. Únik hledal v cestách do přírody.

Soudruzi nás honili po okrese

Stal se trampem a s přáteli cestovali s batohem a kytarou na zádech po celé republice. Doba však nepřála ani tehdejším tulákům. „Soudruzi nás dokonce honili po okrese,“ říká Lumír Zeman v kontextu takzvané bílé poutě, kdy se ve velké skupině asi padesáti lidí vydávali na nejrůznější místa. „Měli jsme výhodu, že tehdy spolu policisté moc nekomunikovali, takže nás honili, ale nenašli nás,“ dodává pamětník.

Přesto jednou byla jejich trampská skupina zadržena, když se vydali do lesů poblíž tehdejšího brdského vojenského prostoru. Akci pořádal člověk, který si říkal „brdský hygienik“. S ním putovali přírodou až do chvíle, kdy je obklíčila pohotovostní jednotka, zapsala si jejich jména a až na organizátora je nechala jít. „Brdského hygienika“ odvezli policisté do Prahy na výslech, i on byl však druhý den ráno propuštěn.

Roku 1970 založil Lumír Zeman s přáteli trampskou osadu Safírová hlava, která existuje dodnes a která roku 2020 oslavila 70. výročí své existence. „V té době to dávalo dohromady lidi, kteří nesouhlasili s tím, co se děje, a chtěli mít aspoň v sobotu, neděli pocit svobody, a to nám tohle dodávalo,“ uzavírá Lumír Zeman své vzpomínání na trampské časy.

Chomutovské koncerty Plíhala, Ryvoly a dalších

Vedle vandrování se Lumír s vervou věnoval i pořádání koncertů v Chomutově. Brzy po založení festivalu Porta roku 1967 se stal jejím pravidelným návštěvníkem. Zde se setkal s řadou vystupujících umělců, které následně začal zvát na hudební vystoupení i do svého města. Jejich základnou byl takzvaný „Armaďák“, objekt, který dříve patřil armádě, ta však odešla a přenechala budovu Závodnímu klubu železničářů. Z původních vojenských prostor se stalo chomutovské kulturní středisko.

V průběhu osmdesátých let zde na pozvání Lumíra Zemana vystoupili Jaromír Nohavica, Marek Eben, Karel Plíhal, Spirituál Kvintet nebo třeba Wabi Ryvola. Každý večer se představili dva interpreti. A po koncertě následovala party v jednom z místních mlýnů.

Čas od času byly koncerty zakazovány, třeba ve dnech významných komunistických výročí. Jindy se záminkou k zákazu staly texty písní. Ty musel Lumír Zeman předkládat předem ke schválení. Anebo přišel člověk pověřený zkontrolovat nezávadnost vystoupení. „Ale kromě toho, že nám to občas zakázali, jsme s tím moc problém neměli,“ konstatuje pamětník, který má dodnes záznamy skoro ze všech vystoupení uložené na kazetách.

Havlovi jsem věřil a nedám na něj dopustit ani dnes

V roce 1989 kvůli nedostatku volného času Lumír Zeman už nepracoval na dráze, ale nechal se zaměstnat v JZD Radim v přidružené výrobě na výrobu hromosvodů. Samotného 17. listopadu 1989 byl Lumír zrovna na zabijačce u svých přátel, jakmile ale viděl, co se stalo na Národní třídě, ihned se s přáteli sbalili a odjeli do Prahy. „Byli jsme tam v podstatě na všech těch manifestacích, včetně toho, když vystoupil Havel na Václavském náměstí s Krylem a Gottem. Prožívali jsme to skutečně intenzivně,“ vzpomíná Lumír Zeman a dodává: „Havlovi jsem věřil a nenechám na něj dopustit ani dneska.“

V nových poměrech začal Lumír podnikat v oboru ochrany proti blesku a přepětí a konečně mohl také vycestovat za hranice, s přáteli tak procestoval Evropu, Severní i Jižní Ameriku, na kole projel Sardinii nebo Bretaň a mnohé další země a místa světa. Věnoval se horolezectví, potápění, vandrování, jízdě na kole. V době natáčení rozhovoru (2021) hrál rekreačně volejbal a cestoval po světě.