Jitka Zemánková

„Pak pan Krátký na tom žebřiňáku už ztuhlé těla navečer odvezl ke kostelu. A jak se jde na hřbitov, tak tam byly topoly vysoké. Tak pod ty topoly narovnali devatenáct mužů. Já jsem to viděla. Já jsem tam. Tři dny na ně pršelo. A velitel partyzánů na Velehradě byl napitý celé ty dny, a pil a pil a pil a nesměli se pochovat, že bude vojenský pohřeb. A nesměli se pochovat a pršelo tam na ně. Já jenom si pamatuju, že maminka měla v kýbly teplou vodu a šla je umývat. Aspoň obličeje. A dala čisté prostěradla na postele. Že jich budeme mít doma. A to já jsem úplně šílela. Já říkám: ,Maminko, já se toho strašně bojím!´ Sestra měla devět roků, ta si to tak nepamatuje. Ta ještě běhala tam venku, ta ještě tu hrůzu možná ani tak nezažívala. Tak jako. Až po tých třech dnech došel. Bouchli jako párkrát na hřbitově a to byla celá pocta. Hromadný hrob byl vykopaný. Kdo by v té době dělal devatenáct rakví? Nebylo. Nikdo, nikdo by to nezvládl. Tak byl jenom vystlané hrob smrčím. Haluze smrčí tam byly, na to byli narovnaní. A ta paní Špičáková měla zohavený zřejmě aji obličej, tak ležela na té straně jako, kde měla ty rány. No a to byl celý pohřeb. To byl celý pohřeb.“

„Ve válku mně bylo, když mně bylo tak dvanáct roků, v Roštíně, který je nedaleko přes les, hodinu a půl, byl pan mlynář, velice hodný, který, když měl dobrou náladu a přišli jsme tam navečer, tak každému prodal pět kilo mouky. Maminka mně uvázala, dala takovou plachetku. Já jsem si to uvázala potom, když. No, mockrát jsme šli taky s prázdnou. Protože tam, hlídali ho SS. Němci. Jezdili k němu vždycky jako na kontrolu. A to vždycky paní mlynářka říkala: ,Do chléva, do chléva!´ Tak jsme museli, ona dojila krávy a my jsme tam čekali, až Němci odjedou. A potom buď byl rozčílený a šli jsme s prázdnou. Nebo když odjeli brzo a byl v dobré náladě, tak nám prodal tři kila nebo pět kilo mouky. A to jsme došli o půlnoci dom. Jako. To jsme museli tak dlouho čekat, až se milostpáni Němci uráčili odjet.“